Dva odlišné příběhy: proč němečtí Zelení sahají po kancléřství, zatímco ti čeští mizí z politické mapy

Německá mentalita je prostě jiná

Magdalena Davis, která, po německém vzoru, stojí spolu s Michalem Bergem v čele české Strany zelených, nepůsobí tak bojovně jako Baerbocková. A ani nemůže. Ve svém kandidátském projevu na sjezdu Zelených loni v lednu, oděna do černých, takřka smutečních šatů, sice až nemístně optimisticky slibovala, že partaj dovede v letošních parlamentních volbách do sněmovny. Při rozhovoru s Hospodářskými novinami minulý týden se už ale ani nesnažila vyvrátit námitku, že by se to mohlo podařit jen v případě nepravděpodobného zázraku. Podle posledních průzkumů by její stranu volila pouhá dvě procenta Čechů.

„Politika Zelených je příliš vizionářská, vždy několik kroků napřed. My ji ale lidem nedokážeme vysvětlit,“ lituje Davis v kanceláři radnice v Mníšku pod Brdy, kde působí třetím rokem jako starostka. Už na loňském sjezdu Zelení připomínali, že to, co kdysi prosazovali jako novátorství, třeba třídění odpadů, je dnes každodenní standard. Davis nyní s Bergem sice stejně jako němečtí Zelení plédují pro odstavení uhelných elektráren či investice do čistých technologií, jejich voliče, především mladší ročníky nalevo od středu, však během posledních let vyluxovali šikovnější Piráti a ekologických témat se částečně ujaly i jiné strany, například TOP 09 či ANO.

Davis, matka tří dětí, žila na začátku tisíciletí deset let v Austrálii, kde si udělala doktorát z biologie a vdala se tam. Po návratu do rodného Mníšku zjistila, že „Česko se mění, ale ne k lepšímu“. „Potok, u kterého jsem si jako malá hrála, byl vybetonovaný a stromy kolem vykácené,“ vzpomíná světlovlasá pětačtyřicátnice. Záleželo jí prý na tom, jak bude vypadat místo, kde žije. V roce 2015 vstoupila do Strany zelených a následující jaro se dostala do místního zastupitelstva. Důležitý pro ni byl rok 2018, kdy se stala místopředsedkyní partaje a starostkou šestitisícového Mníšku.

Zelení

„Magdalena má dar vyjednat kompromisy na rozdíl od těch levicových extremistů, kteří se vyžívali v zákopových bojích. Většina z nich včetně Matěje Stropnického ale už ze strany odešla,“ říká místopředsedkyně Zelených z let 2016–2018 Irena Wünschová. Zmíněné nadání a politická umírněnost ale starostce Mníšku zdaleka nestačí k tomu, aby byla českou Baerbockovou. Davis říká, že se svou úspěšnou německou kolegyní nikdy nemluvila a ani její strategii podrobně nestuduje: „Německá mentalita je prostě jiná a málokterá zkušenost je přenositelná.“ Líbí se jí však třeba, že byznysmeny a průmyslníky německá lídryně nevnímá jako nepřátele, ale jako možné partnery, s nimiž je potřeba se dohodnout, jak jít společně dál.

Naštvaná z fabriky

„Být střízlivá a věřit si,“ odpověděla před půl rokem Annalena Baerbocková na otázku německé veřejnoprávní televize, jestli si něco z trampolínového sportu přinesla do politiky. První kandidátka Zelených na post německého kancléře v historii své sebevědomí projevila už jako studentka politických věd. Během brigády ve firmě na autodíly si v podniku stěžovala, že student pracující u pásu vedle ní má vyšší plat. Řekli jí, že mladík na to má nárok, protože dokáže pás i opravit. Když se napřesrok o místo ucházela znovu, džob už nedostala. Tehdy se z ní stala feministka.

Pracovala jako novinářka a pak vedla kancelář zelené europoslankyně Elisabeth Schroedterové. Přestěhovala se do východoněmecké Postupimi, kde dodnes bydlí, a v roce 2013 se stala za Zelené poslankyní Spolkového sněmu. Měla vždy výrazný projev, magazín Spiegel o ní píše, že každou řeč pronáší s takovým zanícením, jako kdyby burcovala na stranickém sjezdu. Projevila se jako dovedná komunikátorka, která na svou stranu získala silný fanklub žen uvnitř Zelených. Přesto bylo pro lidi mimo stranu překvapením, když v předsednických volbách v roce 2018 získala 97,1 procenta, nejlepší výsledek v dějinách partaje. Mediální oblíbenec Habeck, jenž se v některých průzkumech objevoval jako druhý nejpopulárnější politik po Merkelové, obdržel o šest procent hlasů méně.

Oba spolupředsedové patří poprvé v dějinách strany do umírněného křídla zvaného Realo. Dvojici lídrů Zelených předtím vždy tvořili zástupci protichůdných ideových táborů. Baerbocková se cílevědomě už několik let snaží získat hlasy ve východní části Německa, kde jsou Zelení vnímáni stále spíše jako export ze Západu a jako „verbotspartei“, strana zákazů. Politička, která chce do konce desetiletí v Německu ukončit těžbu uhlí, často navštěvuje například oblast Lužice, kde hnědouhelné doly vlastní také firma EPH Daniela Křetínského. Nejezdí však ani tak za těmi, kdo jí fandí. Diskutuje s odboráři, kteří brání pracovní místa, i podnikateli.

Diplomatický přístup přináší Baerbockové, která prosazuje mimo jiné snížení neomezené rychlosti na německých dálnicích na 130 km/h nebo zákaz výroby aut se spalovacími motory do roku 2030, body nejen v táboře jejích věrných.

Proč se německým Zeleným tak daří a jejich tuzemští souputníci tak zoufale propadají? „V kontextu střední a východní Evropy jsou čeští Zelení docela úspěšní. Měli volební období, kdy byli v parlamentu, a to je v postkomunistických zemích výjimečné,“ připomíná politolog Lubomír Kopeček léta 2007 až 2009, kdy strana pod vedením Martina Bursíka dokonce působila ve vládě. V ní za Zelené seděl třeba i Karel Schwarzenberg coby ministr zahraničí. Slovně partaj před volbami 2010 podpořil také exprezident Václav Havel. Kopeček dodává, že úspěch Zelených v Německu a také v Rakousku nebo ve Skandinávii souvisí s tamní vyšší životní úrovní a ochotou větší části voličů hlásit se k „postmateriálním“ hodnotám, mezi které patří i starost o životní prostředí. Například premiérem jedné z nejbohatších německých spolkových zemí, Bádenska‑Württemberska, je už deset let člen strany Zelených Winfried Kretschmann. Ten ovšem patří k těm Zeleným, kteří se umí dohodnout se zástupci byznysu a vyjít jim vstříc.

Podle politologa Jakuba Charváta pozici, kterou v Německu drží Zelení, obsadila v Česku jiná strana atraktivní pro městské středolevé liberály: Piráti. Ti ostatně sedí v Evropském parlamentu se Zelenými ve stejné frakci. Česká Strana zelených ztratila důvěru řady svých skalních příznivců paradoxně právě ve svém nejúspěšnějším období, míní politolog Lukáš Novotný – u mnoha z nich se zdiskreditovala Bursíkovým vládním spojením s ODS.

Jistou naději představují podle Kopečka komunální či krajští zastupitelé, kterých mají Zelení kolem dvou stovek. Strana má i svého senátora Petra Orla, další tři bezpartijní senátoři včetně Jiřího Drahoše byli zvoleni za různé koalice, jichž byli Zelení součástí. Pozoruhodné ovšem je, že nikdo ze tří oslovených politologů nedokázal charakterizovat současné lídry českých Zelených. My je vlastně ani neznáme, shodli se. „Ale i kdyby byli kdovíjak schopní, asi jim to k ničemu nebude, dokud se nezdiskreditují Piráti, kteří jim u voličů zabírají místo,“ míní Kopeček.

Do Bruselu vlakem

Michal Berg, čtyřicetiletý spolupředseda Strany zelených, se k videorozhovoru připojil ze svého domovského Vsetína, kde působí jako zastupitel. Před pěti lety prodal IT firmu zaměřenou na sportovní projekty se zhruba padesáti zaměstnanci, stal se soukromým konzultantem v oblasti otevřených dat a začal většinu času věnovat Zeleným. Do čela strany, jejímž členem je jedenáct let, byl zvolen společně s Magdalenou Davis loni v lednu.

Berg podle svých slov v posledních dnech hodně telefonuje. Například s lidmi, u nichž zjišťuje, zda by poté, co Zelení nedávno ukončili vyjednávání se sociální demokracií, byli ochotni s jejich stranou jít společně do voleb, třeba v nějakém speciálním uskupení. Ve hře jsou prý zástupci sdružení Budoucnost, kteří před rokem odpadli právě od Strany zelených, hnutí Idealisté nebo někteří rebelové z ČSSD, jimž nekonvenuje směřování partaje pod Janem Hamáčkem. „Politika je o tom, že se hledají různé možnosti, i když nesouhlasíte se vším, co váš partner dělá. U ČSSD jsme se chystali ovlivnit, aby byli víc ekologičtí, bohužel to nevyšlo,“ říká Berg.

Budeme mít prezidentskou dvojici? Předsednický tandem není vynález Zelených, přišli s ním sociální demokraté už v 19. století

30. 4. 2021 ▪ 2 min. čtení

Rodák ze slezského Vítkova a vystudovaný ekonom, jenž je také členem vedení evropských Zelených, loni prohodil pár slov i s Annalenou Baerbockovou, když byl hostem oslavy čtyřicátých narozenin její strany. Tři roky před tím se s možnou budoucí kancléřkou setkal také v Praze na workshopu na téma energetické transformace. „Sympatická, dokáže skloubit odbornost i empatii,“ popisuje ji Berg, který přímo spolupracuje se Zelenými v Sasku, kde má tato strana jedny z nejhorších výsledků v Německu. „Včera jsem si volal s tamními kolegyněmi. Plánujeme workshopy o tom, jak vysvětlovat zelenou politiku v oblastech, které nejsou tak zelené. Cílem je nevytvářet další polarizace, na zelenou politiku je už tak nalepeno dost klišé,“ poznamenává. Z těch nejčastějších Bergovi vadí třeba představa, že Zelení jsou proti rozvoji, bohatství a technologiím. Klišé podle něj navíc už 18 let přiživují dva antiekologičtí prezidenti. „Přitom je to přesně naopak,“ tvrdí Berg. „Když budeme vytvářet podmínky pro udržitelné podnikání, bude to výhodné i pro firmy, protože zákazníci budou dávat přednost takovým, jejichž podnikání neškodí přírodě,“ věří.

Proč ale „zákazníci“ politických stran čili voliči ve velké většině stále odmítají produkt zelené partaje? Přestože jeho strana měla řadu let na nápravu, Berg se odvolává na chyby za Bursíka nebo na krátkou éru předsedy Stropnického. Jeho podle něj konfliktní povaha i radikální postoje donutily k odchodu některé silné osobnosti a měly vliv na zisk méně než 1,5 procenta ve volbách, což Zelené připravilo o státní podporu. „S omezenými zdroji se špatně bojuje,“ krčí rameny Berg a stejně jako Davis přiznává, že strana neumí své vize „komunikovat“.

Bývalá místopředsedkyně Zelených Wünschová popisuje Berga jako člověka, který nedává najevo emoce, a proto „se u něj dopředu nepozná, jak se rozhodne, k čemu se přikloní“. Publicista Petr Šourek byl v roce 2017 přizván ke spolupráci na předvolební kampani Zelených, ale pak kvůli neshodám s tehdejším předsedou Stropnickým odešel. Berga, který byl v té době místopředsedou, líčí jako „spíše typ provozního ředitele strany, který ale nedokáže úplně nadchnout lidi“. Berg, jenž prý jezdí i do Bruselu vlakem a je vášnivým běžcem na dlouhé tratě, označuje sám sebe za muže, který má výdrž. „Když se jednou rozběhnu, nic mě už nezastaví,“ ujišťuje. Zelení ale běží po cestě, která se už dlouhá tři volební období sněmovně vyhýbá. A může se stát, že zatímco pro jejich německé kolegy přinese volební podzim historický triumf, pro české Zelené přijde další debakl a nové přepřahání v čele.

Když se Annaleny Baerbockové nedávno v televizním interview ptali, jaká je její nejhorší noční můra, vyprávěla o snu, v němž padá do jakési hluboké černé díry: „Nemůžu křičet, vypravit ze sebe jediné slovo, nemůžu vůbec nic dělat.“ Velmi hlasitá kandidátka na nejvyšší německý post je v bdělém stavu ve zcela opačné situaci a to, že jejím slovům Němci naslouchají, si náležitě užívá.

Zato pro české Zelené není černou můrou zřejmě ani velmi očekávatelný neúspěch ve volbách. „Lidé ze strany mají vysokou odolnost ve své DNA. Ideje, na kterých je strana založena, mají své místo ve veřejném prostoru bez ohledu na to, jak volby dopadnou,“ prohlašuje Berg. Teď se ale prý snaží o to, aby se přece jen stal zázrak. Třeba ještě něco s kolegyní Davis vymyslí. Oba jistě tuší, že pouhé čekání na případný skandál či krach konkurujících Pirátů asi nebude tou nejúrodnější strategií.