„Olivere, vždycky když tě vyvolám, tak opustíš schůzku!“ nese se třiceti obývacími pokoji. Probíhá on-line hodina v 7. A jedné pražské základky a já si říkám, že v dnešní situaci bych opravdu nechtěl být učitelem. Zachovat klid, nadhled a k tomu efektivitu vyučování, to je v podmínkách distanční výuky nadlidský výkon. Když si uvědomíme, co všechno musí učitelé řešit, nezbývá než smeknout a říci, že jsou nenápadnými hrdiny covidové krize. Tenhle text nemá být jen sbírkou vtipných historek mých přátel (jak učitelů, tak rodičů) z distanční výuky. Má být hlavně poctou všem učitelům, kteří se snaží zajistit, aby se packalství naší vlády, kvůli které jsou české školy souvisle zavřené nejdéle v celé Evropě, podepsalo na mladé generaci co nejméně.

Sotvakdo mimo učitelskou branži si dokáže představit, jak moc se styl práce učitelů musel změnit a jak obtížné je se kromě výuky vypořádávat s nekonečným množstvím nástrah on-line prostředí. Hláška „Paní učitelko, můžete to zopakovat? Mně tu na vás štěká pes!“, kterou zaslechl pan Václav Špinka, je pro distanční výuku poměrně symptomatická. Podobně jako omluva „Promiňte pane učiteli, já zase zaspal“, na které by nebylo nic divného, kdyby ji ovšem učitel a můj spolužák z peďáku Jan Červa neslyšel v 11 hodin a sedm minut.

Dialog, který byl vrcholnou zkouškou nervů vyučujícího, mi ovšem popsala kolegyně Irena Cápová. 

„Sebastiane, vypni si ten mikrofon, když mluvíš s bratrem.“

„Já ale nemám bratra, paní učitelko!“ 

„Tak s kým to tam mluvíš?“

„Já vůbec nemluvím a mikrofon mám vypnutej!“

„To mluvím já, paní učitelko, Matyáš!“

„Matyáši, vypni si mikrofon. Tak kdo mi odpoví na tu otázku? Když máte všichni vypnutý mikrofony, tak asi těžko, že jo? Přihlásí se někdo? Matyáš se hlásí?“

„Paní učitelko, já chci jen říct, že taky nemám bratra, mluvil jsem s dědou, kdo půjde se psem.“

„Dobře, děti. Pět minut přestávka.“

Snášet dlouhodobě podobné scénky a nedospět do podobného stavu jako učitelka Maxová ve filmu Obecná škola je výkon pro stoika. Přesně jak to formulovala jedna z mladých pedagožek: „Je to zhruba v intervalu ‚Rozesměj si svou učitelku‘ a ‚Děcka, nenuťte mě, abych už v devět začala pít‘.“

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Náporem na nervy učitelů jsou samozřejmě nekonečné možnosti podvádění, které on-line prostředí nabízí. K těm nevinnějším patří třeba přístup devítiletého synovce paní Ludmily Zvěřinové: „Já když nevím odpověď na otázku, tak ztuhnu a učitelka si pak myslí, že se sekl internet, a vyvolá někoho jinýho,“ děl chlapec. Sám z nejbližšího okruhu rodiny znám scénku, kdy teenagerka v průběhu hodiny občanské nauky skládá puzzle a na otázku, proč není na hodině, odpovídá: „Na jinejch hodinách já odpovídám za ostatní, tak teď zase můžou odpovídat oni za mě, ne!?“ Učitelé si musí často připadat, že nevyvolávají děti, ale duchy. Zjevit se z toho ale mohou nakonec sami.  

Zkoušení je kapitola sama pro sebe. Dosáhnout toho, aby děti, když nejsou přímo pod kontrolou, nepodváděly, je úkol hodný Sisyfa. Někdy se ovšem stane, že se on-line zbraně obrátí proti podfukářům. Učitelé mi popsali řadu scének. Například student při zkoušení přes Teams četl tahák tak neobratně, že ho posunul před kameru, takže si tím zakryl půl obličeje. Jiný student rychle pod kamerou googlil a v jeho brýlích se jasně zračilo, jak šmidlá prstíkem po rozzářeném mobilu. Parádní je i historka z jedné střední školy. Učitelka zadala úkol. Během půl hodiny jí přišel výsledek od studentky s dovětkem: „Paní učitelko, moc se omlouvám, ale u čtvrté otázky jsem si nevěděla rady.“ No a asi hodinu poté přišel druhý úkol pro změnu od studenta: „Paní učitelko, moc se omlouvám, ale u čtvrté otázky jsem si nevěděla rady.“ Vtipné to je, ale jednoho by to umořilo. 

Věřte, že neučitel si nedokáže ani vzdáleně představit, jak těžké je udržet pozornost dětí. Nejenže jsou fyzicky na třiceti různých místech, ale mentálně často v jiných vesmírech. Skvělý učitel ze základky ve Vršovicích Michal Trávníček mi napsal, že se úplně běžně stává, že vyzve děti, aby si otevřely pracovní sešit na té a té stránce, načež následuje dialog:

„Pane učiteli, ale já tam mám něco jiného.“

„Zavři pracovní sešit a přečti, co je na něm napsáno.“

„Dějepis.“

„A co máme za hodinu?“

„Zeměpis.“

Když na trable učitelů vztáhnu výrok Vladimíra Dlouhého o tom, že home office je vlastně taková dovolená, odsoudil bych pana prezidenta Hospodářské komory k tomu, aby se za deset minut nadrtil názvy hlavních měst afrických států pozpátku. Pořád to bude menší fuška než zvládat v přiměřené kvalitě „home office“ výuku. 

Skutečně svatozář pak zaslouží většina učitelek na prvním stupni. Někdy sice přináší on-line výuka v první třídě roztomilé momenty, jak osvědčuje učitelka Iveta Donátová: „Paní učitelko, vy jste se zasekla! Co budeme dělat?! Já vám ukážu moje morče!!!“ Nebo když se  na začátku hodiny ozve: „Paní učitelko, to nejsem já, já jsem brácha, brácha šel na záchod.“ Či padne vpravdě metafyzický dotaz: „Paní učitelko, paní učitelko, paní učitelko, paní učitelko... proč nemůžu mluvit?“ Vtipné to je, jenže někdy už ubíjející. Zkuste si v on-line podmínkách dlouhodobě učit šesti- sedmileté děti, když víte, že to zdaleka nejde tak dobře jako napřímo a že vaši žáci ve formativním období nutně ztrácejí, bez ohledu na to, jak dobře to děláte. Je to všechno dohromady frustrující. Přesně to vyjádřila paní Madla Králová: „Všechny naše učitelky mají svatozář a my rodiče bychom se od nich měli učit trpělivosti a vstřícnosti. Upozorňovat klidným hlasem třicetkrát za hodinu v několika paralelkách tři měsíce každý den na pacičku, mikrofon a kameru je nadlidský výkon.“ 

Někdy je třeba navíc projevit značnou dávku trpělivosti i ve vyšších ročnících. „Jako login pro Teams si všichni nastavte vaše jméno a příjmení, vážně nemám čas pátrat po tom, kdo z vás je uživatel Cheeseburger007,“ zaznělo na jedné pražské základce. A občas je nutná i dávka diplomacie, jak potvrzuje doložená historka z hodiny distančního přírodopisu. Učitelka zjišťuje, kdo by si chtěl dobrovolně udělat herbář. „Paní učitelko, my máme ve skleníku trávu, můžu ji tam taky dát?“ Učitelka v obavě, aby nedošlo k potížím a současně aby nevyděsila dítě: „To ne, to ti půjde blbě vylisovat.“

Je samozřejmě pravda, že distanční výuka vždy nevypadá tak, jak by mohla a měla. A někdy i docela hapruje. Což je vidět z dialogu, který zaznamenal Petr Fojtík: „Napíšeme si on-line písemku. Vemte si papíry a napište…“ „Paní učitelko, říkala jste on-line.“ „Vždyť říkám on-line, vemte si papíry…“

A problematickou efektivitu dokládá z jiné stránky paní Jana Šídlová: 

„Dane, co jste dělali při on-line češtině?“

„Ten slovní druh.“

„Jakej?“

„Ten, co děláme už asi měsíc.“

„A jak se jmenuje?“

„No… nevím…“

Někteří učitelé přistupují excentricky i ke zkoušení, jako například ve třídě ratolesti mého kolegy, kde tělocvikář vyžadoval videozáznam minuty skákání přes švihadlo. Ano, připouštím, že někteří pedagogové se dokážou v on-line světě orientovat hůře než jiní. Což ale nemá být kritika těch, kterým to tolik nejde, ale obdiv vůči těm, kteří si dokážou bravurně poradit se vzdáleností i s rozdílným prostředím, ve kterém se děti mimo třídy nacházejí. 

Zvláštní kapitolou jsou totiž interakce s rodiči, kteří jsou často tou hlavní brzdou. Kolega ze studií Honza Kohout například obdržel  originální omluvu: „Pane učiteli, omluvte Jarouška dnes z on-line hodiny. Je v karanténě!“ No pracujte s takovým materiálem… Přesto musí učitelé čelit stížnostem, které jsou zhusta neoprávněné a vyplývají z totálního nepochopení situace. Někdy aspoň pomůže, když si rodiče vyzkoušejí sami, o co jde. Učitelka Luba Jánská popisuje: „Celou hodinu cítím, že vedle žáčka totálně nesoustředěného a mimózního sedí i tatínek. Krotí se, ale nakonec nevydrží a vykřikne: ‚Ty vole, kdybych já byl paní učitelka, uškrtím tě zaživa!‘“

Prostě respekt patří všem pedagogům, na které okolnosti a neschopnost státu naložily gigantický úkol a oni se s ním dokázali vyrovnat. Hlavně pak starším učitelům a učitelkám, kteří se během roku naučili fungovat on-line, pracovat s aplikacemi, pohybovat se ve světě Zoomu, Teamsů, Classroomu, YouTube, všech možných sociálních sítí… To, co dokázali sami za rok a jak školství posunuli dopředu, to by žádná školská reforma, na kterou se stále marně čeká, nezvládla. Je v tom důležitá lekce: máme schopné učitele, když jim dáme prostor, dokážou sami skoro zázraky. Dejme jim proto větší volnost, nesvazujme je nutností připravovat děti coby cvičené opičky na přijímačky generované zatuhlou organizací Cermat a bude to se vzdělaností v Česku hned lepší. No a co je neméně podstatné: ministr školství Plaga by měl zvážit, zda si učitelé nezaslouží mimořádnou prémii, podobně jako zdravotníci. Napovím mu: zaslouží.   

Ale hlavně už aby děti byly zpátky ve školách, protože jak mi napsala jedna vyučující: „Minulý týden jsem dětem řekla, aby si napsaly do sešitu datum 8. října. Nikomu to nepřišlo divný. Hrabe už všem.“