Bezdětná, nikoli bez naděje. Komiks o neúspěšných snahách o početí vznikl jako terapie a pomáhá bořit tabu

Po sérii marných pokusů se Baudišová předloni ocitla téměř na dně. Už nevěděla, kde brát další naději. Pro pomoc si tehdy zašla k psychoterapeutce, která jí poradila, ať zkusí své myšlenky a pocity přenést na papír. Baudišové to pomohlo: "Začala jsem všechno vidět trochu jinak, víc objektivně." Postupem času ji napadlo, že by obrázky mohly pomoci i dalším neplodným lidem.

O vydání knížky začala vážně přemýšlet až během jarní vlny pandemie: "Ze dne na den jsme neměli skoro žádnou práci, protože se téměř všechny rozpracované projekty zrušily. Potřebovala jsem dny nějak zaplnit, abych se nezbláznila." Kresby ukázala nejprve své sestře a Joachimovi Dvořákovi z nakladatelství Labyrint, kde nakonec komiks v nákladu 1500 kusů vyšel. Na knize se podílel i manžel Baudišové Jordi Trilla, s nímž společně tvoří česko-katalánské kreativní duo Pinkpill design.

Bezdětná, nikoli bez naděje

Další 3
fotografie

V Bezdětné umělkyně s až didaktickou pečlivostí popisuje a vykresluje praktickou stránku asistované reprodukce a jednotlivé fáze, kterými s manželem prošli. Po návštěvě gynekologie a prvních předepsaných hormonech následovalo několik pokusů o inseminaci, která je pro organismus poměrně nenáročná, ale její úspěšnost je nízká. Pak přišlo na řadu umělé oplodnění, v knize opět podrobně vyobrazené. Ilustrace pohlavního ústrojí dávají vzpomenout na učebnici anatomie, na jiných stránkách knihy lze najít prostý výčet pilulek a hormonálních injekcí, které musí žena do svého těla dostat, aby v něm vypěstovala dostatek vajíček. "V této fázi si člověk připadá jako nadopovaná slepice," stojí pod podrobnou kresbou toho, jak probíhá oplodnění ve zkumavce. Léky mají vliv také na emoční stabilitu. "Člověk je chvíli v pohodě, v další chvíli jde dolů, rozčílí se, pak se rozbrečí štěstím. Je těžké najít rovnováhu," připouští Baudišová.

Sdílení pomáhá

Stěžejní částí knihy jsou výjevy z každodenního života páru bojujícího s neplodností, které ukazují, jak se marné snahy o dítě podepisují na psychice a jak složité je o tématu mluvit s příbuznými, přáteli i známými. Ti se v knize pravidelně zjevují uprostřed jednotlivých fází léčby s více či méně vhodnými komentáři: odhadují, v čem (a v kom) by tak asi mohl být problém, doporučují dvojici vyrazit otěhotnět na dovolenou anebo se prostě nestresovat, že pak to určitě vyjde. "Hlavní je nedávat nevyžádané rady, když člověk ani neví, co se děje, v jaké fázi pár je a co všechno už zažil," upozorňuje Baudišová. Důležité také je problém nebagatelizovat. Bezdětná ale zachycuje i příklady reakcí, které mohou pomoci: "Kdyby sis potřebovala promluvit, jsem tu pro tebe."

Psycholožka Kateřina Jičínská oceňuje, že se Baudišová rozhodla svůj příběh zveřejnit, i proto, že terapie sdílením má podle ní silný léčebný efekt. "Je potřeba toto téma detabuizovat. I tím můžeme pomoci mnoha párům, které si touto nelehkou situací prochází," říká brněnská psycholožka. Lidé, kteří zjistí, že nemohou mít děti bez pomoci lékařů nebo možná vůbec nikdy, se podle Jičínské často musí vyrovnat s pocity viny, smutku a beznaděje, s pochybnostmi o budoucnosti či vztekem na sebe i na partnera. Vyústit to může i ve vztahovou krizi. Aby ji dvojice překonala, musí si ujasnit, jaké náhradní varianty jsou pro oba přijatelné.

Mnoho párů náročnou situaci neustojí. Monika Baudišová naopak vnímá své manželství jako silnější: "To, že jsme zvládli takové těžké momenty a pořád se máme rádi, nás ještě víc spojilo. Ale je pravda, že když vidím fotky ze začátku vztahu, je mi z toho trochu smutno. Přijde mi, že jsme sešli." Pár se dal dohromady před šesti lety v barcelonském grafickém studiu, kam Baudišová přišla pracovat, když v katalánské metropoli dokončila školu. Po čase dvojice ze studia odešla a založila Pink­pill design. Věnují se grafickému designu, ilustraci, animaci či sítotisku. Vedle vlastní tvorby pracují hlavně na zakázku, kreslí například loga. Mezi jejich klienty patří nadační fond Abakus, výrobce kondomů Primeros nebo Společnost Duha, která pomáhá mentálně znevýhodněným lidem. Zákazníky mají v Česku i ve Španělsku, což jim umožňuje mezi oběma zeměmi pendlovat podle potřeby a zatím se ještě nerozhodli, kde se usadí natrvalo. Nyní pár pobývá v Katalánsku, léčbu ale absolvoval na jedné z pražských klinik.

"Uvědomil jsem si, jak málo toho muž zmůže. Vlastně jen poskytuje emoční podporu," uvažuje dvaačtyřicetiletý Jordi Trilla. Svou ženu považuje za nejstatečnější osobu, jakou kdy potkal: "Největší fyzická i psychická zátěž je to pro Moniku, celý ten boj se odehrává v ní. Já se jí snažím být se vším nápomocný a často nevím, jestli jsem v tom dostatečně dobrý." Dodává, že do každého pokusu dali veškerou naději a energii, a když nevyšel, zdrtilo je to. "Člověk ale musí vstát, nabrat síly a začít znovu."

Na sexuální život se taky neptáte

Zdravotní problémy přivedly Baudišovou mnohem více než dřív i k úvahám, co je a co není ženskou rolí: "Od ženy se očekává, že bude mít děti. Ale když je mít nebude, přece není méně žena nebo méně hodnotná!" Tlak na ženu jako matku je však v naší kultuře velmi silný, upozorňuje psycholožka Jičínská. "A někomu říct, že děti nechci nebo je mít nebudu, je i v této době velké tabu," dodává a zdůrazňuje, že ať už se partneři společně rozhodnou vyhledat pomoc lékařů, stát se adoptivními rodiči, nebo zůstat bezdětní, je to jejich výsostně intimní volba: "Nemusí splňovat ničí očekávání, ať již obecně společenské nebo očekávání rodičů a okolí."

Zakládání rodiny se od určitého věku stává frekventovaným tématem mezi příbuznými, přáteli i kolegy v práci. Problémy s početím, které jsou s tím u části lidí spojené, se ale do společenské konverzace obvykle nevejdou. A slyšet je jen otázka: Kdy už budete mít děti? Podle Baudišové ji lidé často pokládají se stejnou lehkostí, jako by se bavili o počasí. Aniž by tušili, jak citlivá může být. "Na sexuální život se taky neptáte na potkání, ale na děti ano. Přitom je to dost to samé," myslí si designérka. Větší tlak v tomto ohledu zaznamenala v Česku než ve Španělsku, kde právě teď pobývá. "Tady jsem nikdy neslyšela: Kdy budou děti? A proč už je nemáte? V Česku to slýchám pořád," popisuje a dodává, že Španělé zakládají rodiny později než Češi, a proto se tam na asistovanou reprodukci více pohlíží jako na běžnou věc.

Na přebalu Bezdětné je kresba ženy, která má místo těhotenského břicha díru skrz naskrz. Monika Baudišová tím znázornila pocit, který ženy mají, když zjistí, že jejich děloha je přes veškerou snahu pořád prázdná. "Po umělém oplodnění v ní opravdu je embryo, ale pak člověk zjistí, že se neuchytilo a někam se vypařilo," popisuje výtvarnice. Ze své zkušenosti ví, že v takových chvílích je snadné propadat beznaději. A pokud je neúspěch opakovaný, může se život rychle smrsknout na kolotoč léčebných postupů a čekání na to, jestli zabraly.

Mezitím příbuzní, přátelé a známí oznamují jedno těhotenství za druhým. Duševní stav v takových chvílích Monice Baudišové připomíná věž ze stavebnice, kterou také nakreslila do své knihy: další kostička, další těhotná kamarádka, ji pošle k zemi. Se svými přáteli o jejich rozrůstajících se rodinách samozřejmě mluví, nepotřebuje ale slyšet, že právě otěhotněla švagrová sestry kamarádčiny kolegyně. "Jsou i jiná témata, aby na to člověk mohl chvíli nemyslet a nebýt tomu smutku pořád vystavený." Posledních pár let si připadá zaseknutá: "Všichni ostatní pokračují se svými životy − a my jsme se zastavili na místě."

Uprostřed snah o dítě se obtížně plánuje, vše se řídí rozvrhem léčby a zároveň si pár neustále uchovává naději, že teď už se to podaří. Kvůli možnému těhotenství Baudišová už mnohokrát odložila i cestu do milovaného Japonska. "Ale pak si člověk přijde směšně. Když to tak dlouho nevyšlo, proč by to mělo vyjít za půl roku? Vždyť si tu letenku vlastně může koupit." V Japonsku výtvarnice nějaký čas žila, léta se učí tamní jazyk a zemi věnovala také obrazovou knihu Pikunikku − Japonský piknik, která vyšla před čtyřmi lety. Japonsko si oblíbil i její manžel. "Zbožňujeme tamější kulturu, máme tam přátele, jezdíme tam, jak jen to je možné," popisuje Baudišová nadšeně. Jednou by se tam dokonce rádi na delší dobu usadili.

Jak designérka zdůrazňuje, i když se občas zdá, jako by neplodnost pohltila všechno v jejich životě, není to tak: "Je třeba pochopit, že je to náročné, ale zároveň je pro nás důležité se z toho nezbláznit. Dál normálně žijeme a existujeme. Snaha o dítě neznamená, že by pro nás nic jiného nemělo smysl." Baudišové vadí, že na páry − a zejména ženy − v péči reprodukčních klinik se často pohlíží jako na zoufalce. "Když jsme došli do fáze asistované reprodukce, vůbec to nebylo tak, že bychom byli zoufalí a nešťastní. Spíš naopak, měli jsme radost, že to třeba konečně vyjde."

Mluvme o antikoncepci i o potratech

Neplodnost se podle lékaře Štěpána Machače týká až 15 procent českých párů. Vědci odhadují, že ve čtyřiceti procentech případů je příčina u ženy, ve stejné míře u muže a v pětině případů mají problém oba. "Malá část párů to odkládá nebo vůbec neřeší, na druhou stranu přibývá i těch, kteří přijdou už po roce snažení o přirozené početí. To nebylo zvykem. Informovanost je větší," popisuje Machač, vedoucí lékař olomoucké IVF Clinic a předseda sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti.

Zdůrazňuje však, že by lékaři potřebovali, aby lidé přicházeli v mladším věku. Možnosti asistované reprodukce se podle něj přeceňují a zapomíná se na to, že ženy mají od narození v těle všechna svá vajíčka, která ovšem stárnou s nimi a lékaři je omladit nedokážou. Příběh Moniky Baudišové, která se začala o dítě snažit v sedmadvaceti, ale ukazuje, že problémem nemusí být vždy jen vyšší věk ženy. Neplodnost mohou způsobovat i další ženské zdravotní komplikace anebo nedostatečné mužské spermie, případně genetické nebo imunologické predispozice u kohokoli z páru.

Machač je také přesvědčen, že stejně jako se ve škole mladí lidé dozvídají, jak se chránit před nechtěným početím, nejpozději ve 25 letech by měli dostat také informaci, co jim může zkomplikovat početí chtěné. "Vždycky nás děsili, jak si musíme dávat pozor, abychom neotěhotněly. A že když otěhotníme, bude to konec všeho. Pak když člověk otěhotnět chce, vůbec neví, jak velká část těhotenství končí potratem," říká Baudišová. Potrat přitom ukončí 10 až 20 procent všech těhotenství, nejčastěji v prvním trimestru.

Jestli v populaci klesá plodnost jako taková, je podle Štěpána Machače obtížné změřit. "Léčby neplodnosti ale přibývá, a to celosvětově," říká lékař. Neplatí však, že by zároveň s tím rostla její úspěšnost. "Jsme pořád na stejné úrovni, přestože se lepší technika a provádíme více léčebných cyklů." Důvodem je podle něj rostoucí věk léčených párů nebo fakt, že lékaři už tak často nevkládají zpět do těla ženy dvě embrya najednou, aby zvýšili šance, že se uchytí aspoň jedno. Při tomto postupu roste pravděpodobnost vícečetného těhotenství, které je pro matku i děti rizikovější.

Neplodné páry, které nemají štěstí s vlastními buňkami, mohou využít darovaná vajíčka nebo spermie. Možností je i náhradní mateřství, kdy embryo vzniklé z buněk páru odnosí jiná žena. Kliniky proto uvádějí, že dříve nebo později nějakým způsobem pomohou k dítěti 80 až 90 procentům párů. Ty si ale musí určit, kam až chtějí jít, což souvisí mimo jiné i s jejich finanční situaci. Na čtyři cykly umělého oplodnění sice do 39. narozenin ženy přispívají zdravotní pojišťovny, za nejmodernější metody ale páry připlácejí desítky tisíc ze svého.

Monika Baudišová a Jordi Trilla žádnou takovou hranici předem stanovenou nemají. "Ale myslím, že už se chýlíme ke konci," přiznává výtvarnice. I když často poslouchá, že je přece ještě mladá, nehodlá pokusy o početí trávit dalších deset let života: "Je to ubíjející a pak to ztrácí smysl. A čím menší smysl to má, tím větší smysl dává adopce." V tom ji podporuje i její manžel: "Nějakým způsobem se nám mít rodinu určitě podaří."

Smířit se s jinou cestou k rodičovství ale nebude jen tak. Při rozhovorech o potížích s početím si Baudišová párkrát vyslechla, že přece může zvolit i adopci. Lidé prý o ní často mluví jako jednoduchém a rychlém řešení. "Jako kdyby bylo možné zajít do supermarketu a tam si dítě koupit, ale i adopce je přece velmi zdlouhavý a náročný proces," diví se výtvarnice. A zamýšlí se nad tím, jaká bude rodičovská láska, pokud se s manželem skutečně rozhodnou dítě adoptovat. "Jak vznikne? A jak moc je mateřství jiné, když dítě není z mého těla? Najdeme si k sobě vzájemně cestu? To jsou samozřejmě věci, které zatím vůbec nevím."