Dobrý humor se rube v Ostravě. Smíchem to duní i v uhelných dolech hluboko pod zemí

Když skupina herců kolem ostravského Divadla Mír vyrazila pod režijním dohledem Vladimíra Skórky a scenáristickým vedením Martina Šimíčka, Michala Suchánka a Petra Kolečka během první jarní vlny pandemie na YouTube se seriálem sKORO NA mizině, nebyl to skok do neznáma. Divadelníci Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák si už získali popularitu v improvizačních skečích uváděných na YouTube pod značkou Tři tygři. Také Skórkův a Šimíčkův youtubový kanál Dobře vycpaný bobr, na kterém se nový seriál objevil, měl se svými scénkami divácký úspěch.

Dumat i sršet historkami

Seriál svým názvem budil dojem jakési hříčky vzniklé kvůli okolnostem spojeným s novým typem koronaviru. Ale hned první scénou, v níž Albert Čuba v roli ředitele ostravského divadla vzdává s telefonem na toaletě poctu ikoně tuzemské internetové satiry Tondovi Blaníkovi, se tvůrci sebevědomě hlásí o místo na pomyslném trůnu české on-line zábavy.

Tonda Blaník měl při svém startu jednu obrovskou výhodu. Bez jakékoli snahy umenšovat přínos jeho autorů je třeba konstatovat, že tento fiktivní lobbista dostával do rukou prvotřídní materiál od scenáristy jménem Tuzemská Politika.

Seriál sKORO NA mizině ale není politická satira. Jde o pozoruhodné spojení několika typů humoru, o fenomén, který mísí nadsázku s drobnou mystifikací, a drzost i vulgárnost s poměrně subtilní jízdou na hraně skutečnosti a fikce.

Ostravské Divadlo Mír založilo v roce 2017 svůj repertoár na komediích s cílem ukázat, že lze být lidový a zároveň vkusný. S ještě větší touhou neklást si žádné mantinely se divadelníci pustili do tvorby internetových skečů. Coby Tři tygři stvořili řadu populárních postaviček, které karikují třeba to, jak hledí "Ostraváci" na "Pražáky" a naopak. Je to humor praštěný a bez zábran a slova jako p*ča k němu neodmyslitelně patří. Tygři navíc dokazují, že na tom, jak zazní ona hláska, která patří místo hvězdičky, lze stavět takřka sociologické charakteristiky pražské a ostravské nátury.

Což nejznámější tvář Divadla Mír Štěpán Kozub ochotně, až požitkářsky předvádí nejen ve skečích, ale také jako host různých talkshow. Tento čtyřiadvacetiletý umělecký šéf Míru a vycházející televizní i filmová hvězda ostatně prokazuje, že nejdramatičtější role a střelený humor vyžadují stejnou míru hereckého soustředění a vážnosti.

Kozub je intuitivní herecký talent, který dovede sršet historkami v televizních pořadech Karla Šípa či Honzy Dědka, ale zároveň až hloubavý introvertní typ, jenž v dvouhodinovém podcastu U kulatého stolu se zasmušilou tváří soustředěně dumá nad limity a možnostmi vlastního hraní.

Umělci z Národního

Na jeviště, kde se odehrává většina první epizody seriálu sKORO NA mizině, vbíhá Štěpán Kozub s bizarním culíkem trčícím jako anténa nad hlavou. "Čusan Milánku, jak žiješ, bráško," zdraví svého kolegu Alberta Čubu, který na něj s údivem hledí.

Kozub je v tu chvíli v roli jedné ze svých bláznivých internetových postaviček ze Tří tygrů. Ale zároveň je v úloze Štěpána Kozuba, hraje tedy jak frajírka Lumíra z internetových skečů, tak trochu zpovykanou hvězdu Kozuba, jíž už jsou ostravská jevištní prkna malá.

"Vypadám jako nějaký jukebox na historky?" křičí později v zákulisí po natáčení talkshow Sedm pádů Honzy Dědka na produkční, že dostával otázky, které neodsouhlasil, aby si vzápětí medovým hlasem notoval s procházejícím moderátorem.

A podobně v rolích "sebe sama" účinkují všichni protagonisté včetně Jiřího Langmajera, Michala Suchánka, Petra Kolečka či Marka Vašuta, který do seriálu vstoupí v poslední části.

Bezprostřednost, s níž herci karikují sami sebe, lze samozřejmě připsat na vrub tomu, že jednají podle scénáře. Přesto právě sledování, s jakým gustem a s jakým hereckým gestem aktéři rýpou jeden do druhého i sami do sebe, patří ke kouzlům seriálu. Pod vrstvami ironie a kanonádou vtipů se skrývá také reflexe jevů obecnějších i těch specifických, které přinesl zbytek loňského roku táhnoucího se ve znamení karantén, nejistot a společenských pnutí.

V úvodu se Albert Čuba z jeviště pokouší nadchnout ostravské herce sedící v hledišti pro ideu streamovat během karantény původní improvizační skeče, neboť nemají práva pouštět na internet hry z repertoárů svých divadel.

"Bude to kostýmované?" ptá se pochybovačně Vladimír Polák a dodává, že je členem Národního divadla. "Moravskoslezského," ozve se zezadu. V jediné rychlé výměně tak zazní nedůvěra k internetové platformě, kam divadelní umění nepatří, drobné třenice mezi ostravskými scénami, které na komediální soukromé Divadlo Mír nahlížejí někdy spatra, i směs hrdosti, arogance a provinčnosti "umělců z oblastního národního".

V podobném duchu se posléze potáhnou dialogy mezi "Prahou" a "Ostravou", když dorazí finanční situaci divadla "zachránit" umělci z hlavního města. V té chvíli se projeví napětí v souboru, napětí mezi soubory, napětí mezi městy a posléze i mezi umělci a lidem, který začne divadelníky pranýřovat, že se tahají po večírcích a roznášejí covid.

Seriál sKORO NA mizině během sedmi měsíců od první epizody z konce loňského dubna rostl. Nejen zájmem publika, když se stal po vydání čtvrté epizody na dva dny videem číslo jedna na českém YouTube. Ale také kvalitou. A stále mu zůstávala lehkost projektu vznikajícího na koleně, díl po dílu, s pomocí crowdfundingové podpory publika.

Etalon pravého chlapa

Ještě než byly odvysílané poslední epizody, dostal se seriál do nominací na Ceny české filmové kritiky, které pořadatelé vyhlásí 6. února. Soupeřit bude v kategorii Mimo kino proti dvěma ambiciózním seriálovým dramatům České televize Zrádci režiséra Viktora Tauše a Herec v režii Petera Bebjaka. Bude to souboj Davida se dvěma Goliáši. Proti tuzemským pokusům o inovativní a kvalitní televizní produkci, pro niž se ve světě ustálil název quality TV, stojí zdánlivá legrácka.

Seriál sKORO NA mizině nevyniká režijními vizemi jako u Viktora Tauše, který se ve Zrádcích opět pokouší ozvláštňovat takřka každý záběr. Ani netančí mezi mnoha žánry, dobovými rekvizitami a morálními dilematy minulého režimu jako Herec. Místo snahy přiblížit se světu ironizuje směs provinčnosti a přehnaného sebevědomí, která leckdy vzniku těch opravdu světových počinů brání.

Nejvíce to vynikne v poslední epizodě, kde se v hlubinách dolu potkávají pražští i ostravští umělci s horníky. Tedy s Robertem Miklušem, Romanem Mrázikem a Markem Vašutem, kteří jako jediní nehrají sami sebe. Je to parodie na dramata typu seriálu Dukla 61 o skutečném důlním neštěstí i hra s divákem tematizující různé způsoby hraní. Kde končí přehrávání a začíná skutečně dojemná scéna? Kde končí karikatura a začíná člověk? Mezi podobnými otázkami, které mimoděk klade publiku, seriál vtipkuje nad tím, že Vašut a Langmajer jsou filmovými "etalony pravého chlapa", a směje se malosti všeho druhu.

Ačkoli není břitkou a ostrou satirou, vyniká sKORO NA mizině tím, jak kondenzuje různé typy komiky. Rychlé, přesné, patřičně sprosté hádky v sobě mají autentičnost improvizace. Výsměch maloměšťáctví i snobství stojí v základu oněch bulvárních komedií francouzského střihu, jimž se věnuje Divadlo Mír.

A v tom, jak se dovedou všichni zúčastnění vysmát sami sobě a přiznat si, že jsou p*iča − ať už s krátkým nebo dlouhým i −, je něco osvobozujícího.