Od chvíle, kdy písničkář Jaromír Nohavica přiznal, že byl s děvkou v kavárně, ale na pokoj s ní nešel, přišel čas začít poslouchat jeho písně jinýma ušima. A někdo je přestal poslouchat úplně, i když tím potrestal především sám sebe. Jako ten učitel z cimrmanovského kusu, který trestá své zlobivé žáky tím, že si po obědě nedopřeje doutník.

Ovšem koho by do té doby napadlo, že hudebník perzekvovaný komunistickým režimem s ním vlastně spolupracoval, byť nejspíš z pudu sebezáchovy. Navíc v době, kdy měl vážné problémy s alkoholem.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Ale když předloni, čtyři roky po ruské anexi ukrajinského Krymu, převzal Nohavica − interpret ruských bardů, svých vzorů, Vladimira Vysockého či Bulata Okudžavy − přímo z rukou prezidenta Vladimira Putina Puškinovu medaili, byla to ještě zásadnější rána pro mnohé jemu desítky let věrné svobodomyslné posluchače. Polská verze časopisu Newsweek proto nazvala ve své zemi tak populárního ostravského barda "užitečným idiotem" Kremlu.

O desce

Jaromír Nohavica
Máma mi dala na krk klíč
Vydal Jaromír Nohavica, 2020

Zpívá-li tedy Nohavica na nové desce Máma mi dala na krk klíč, že "Moskva byla tam co dneska Brusel", kdekdo zpozorní. Zvláště ten, kdo viděl starší společnou Nohavicovu fotografii s euroskeptikem Tomiem Okamurou a sněmovním rváčem Lubomírem Volným, která teď po nedávném incidentu v českém zákonodárném sboru opět koluje internetem.

Je ten "geografický vzkaz" o dvou evropských městech z písně nazvané Staré dobré časy nadsázkou, nebo čirou demagogií? Kdy že to naposledy poslal Brusel do Česka tanky a ideologické poradce, kteří tu zničili spoustu životů?

A pak se Nohavica na nové desce hlásí svou krásnou prastarou Písní pro V. V. ke čtyřicet roků mrtvému Vladimiru Vysockému jako k nikdy osobně nepoznanému příteli. Přitom se nechce věřit tomu, že by dnešní "Vysočtí" zpívali za medaile pro putinovský režim. S oponenty, aktuálně třeba s Alexejem Navalným, to tam spíš dopadá obdobně jako v Nohavicových verších na nové desce: "A Vašek Havel psal dopisy z basy / Jo kde jsou ty časy / Staré dobré časy." Ano, celá ta píseň je nadsázka, ale…

Klíč k Jaromíru Nohavicovi tedy možná nabízejí dva texty z jeho začátků v osmdesátých letech. V Myši na konci léta tvrdil "já dělám na papír literaturu / a ona kouká se na mě" a v refrénu jiného titulu z těch časů upozorňoval: "Na dvoře divadla / hrajeme divadlo." Od jisté doby tedy nezbývá než Nohavicovy desky včetně té aktuální vnímat jako mistrně napsané a sugestivně sehrané jevištní role. Tedy coby úlohy, z nichž se dá po představení bez rozpaků vystoupit a na další štaci se do nich znovu vpravit, jakkoliv se v osmdesátých a ještě i devadesátých letech zdálo, že Nohavica a jeho písně jsou jedním tělem, a tak svůj kostým ze sebe nemůže strhat.

Přitom jsou jen budováním iluzorních obrazů v kabince určené k převlékání, i když v jeho podání neskonale uhrančivých. V mnoha momentech se tu setkáváme s excelentním básníkem a charismatickým tlumočníkem hudební jednoduchosti, formálně po desítky let stejné, přesto neoposlouchatelné. A paradoxně také s literátem jako svědomím národa − i když v naruby obráceném smyslu.

Píseň Staré dobré časy vlastně do toho národního svědomí sahá. Vypovídá o čirém češství, skeptickém k jakémukoliv vnějšímu diktátu i novotám, které ruší status quo. Je zprávou o fiktivním sociologickém průzkumu, v němž lidé vyjadřují ztrátu paměti a nostalgickou vzpomínku, že tenkrát bylo líp. Ale rozhodně ji nelze vnímat jako autorův názor. Spíš jako uměleckou konstrukci. Epizodu, kterou na desce po chvíli vystřídá v další písni epizoda jiná. Další divadelní kus. Jinak "udělaná" literatura.

Přesto se stav skepse stává častou Nohavicovou "metodou". Třeba v písni o ztrátě iluzí Sako ze sametu na předešlém albu Poruba veršuje, že "na Letenské pláni / chystají noví páni / slet". A na novou desku začlenil Řady, které napsal v čase oslav pětadvacátého výročí sametové revoluce. Z jejich textu vyplývá, že se "pořád, pořád, pořád, spořádaně stavíme do řad", zatímco stále titíž "světodějní tvůrci revoluce" stojí vždycky na místě vyvýšeném.

Jenže mnohem víc než výjev z české přítomnosti je to spíš dost dokonalý obraz putinovského Ruska a jemu podobných režimů. A přitom zrovna Řady by byly hodny dostat nějakou medaili za básnické zásluhy. Protože kdyby se píseň mohla stát románem, nebyla by tato Nohavicova ničím menším než Bulgakovovým Mistrem a Markétkou.

Na albu Máma mi dala na krk klíč se Nohavica často obrací k minulosti. Výběrem starších písní řazených k novým. Volbou nostalgických témat jako v Zestárli jsme, lásko nebo Moniko, obracejících se k ženám, které "kdy líbal", a také přiblížením smrti před čtvrtstoletím předčasně zesnulého kamaráda a hudebníka Emila Pospíšila, mimo jiné zásadního spoluhráče Karla Plíhala.

Ale ty nejsilnější písně, jak je u Nohavici obvyklé, především zobecňují lidský úděl napříč historií. Písně jako modlitby, litanie, emocionální výzvy. Ty, v nichž slzy kanou nahoru nebo ve kterých zahlédneme věčnou porotu našich životů. K nim patří také Den nenávidí noc věnovaná Karlu Hynku Máchovi. Jaromír Nohavica si tu ve dvou verších napsal neprůstřelné alibi: "Však básník má tu moc / že bude zachráněn". Je to tak: básník Nohavica se dokáže svou poezií vykoupit. Tak si klidně zapalte doutník, pane učiteli.