Paul McCartney potřetí. Kdo dá víc? Z nového alba stárnoucího Brouka stále čiší upřímná radost z hudby a to není jen tak

Ani sólová dráha George Harrisona ve zkoušce času neobstojí: kromě opulentního trojalba All Things Must Pass, které je považováno za jednu z nejlepších sólových nahrávek kteréhokoliv Beatla, se žádná z jeho pozdějších desek nemůže měřit s čímkoliv, co natočila Harrisonova domovská kapela.

A Ringo Starr? Ringo je prostě Ringo − dnes celebrita a zábavná figurka sociálních sítí, která ale nikdy neměla sólové ambice a Starrovy desky jsou spíš kuriozitou k pousmání. Dlouhodobě nejbohatšímu bubeníkovi na světě je nutno přičíst k dobru, že svůj skladatelský talent sám nikdy nepřeceňoval a raději se obklopoval schopnějšími autory.

Paul McCartney naproti tomu vyhlíží blížící se osmdesátku ve formě, která se sice samozřejmě nemůže měřit s dnes nedostižným působením v Beatles během šedesátých let, ale klidně se vyrovná jeho silným sedmdesátým letům s velmi úspěšnou skupinou Wings, v níž hrál třeba i se svou tehdejší manželkou Lindou, nebo období po začátku nového milénia − do něho McCartney vstoupil se skvělými sólovými alby Driving Rain a především Chaos and Creation in the Backyard, na kterém se producentsky podílel Nigel Godrich, jenž spolupracoval také s Radiohead, Beckem či R.E.M.

Hudba za časů lockdownu

McCartney je vlastně v podobném postavení jako o rok starší Bob Dylan. Stejně jako jeho americký kolega dnes McCartney naplno využívá svého statusu a dělá si, co uzná za vhodné: v roce 2012 natočil album Kisses On The Bottom, odlehčenou nahrávku plnou jazzových coververzí. O tři roky později se nečekaně objevil ve skladbě FourFiveSeconds ve společnosti rapera a šíleného génia Kanyeho Westa a zpěvačky Rihanny. V roce 2018 pak všechny překvapil opulentním albem Egypt Station, na kterém najdeme mnohovrstevnaté a komplikované skladby i minimalistický ambient.

A McCartney překvapuje dál: na aktuální desce McCartney III se vrací ke svému vůbec prvnímu sólovému albu z roku 1970. Otřesený čerstvým rozpadem Beatles, jako by si v té době chtěl Paul McCartney odpočinout od všech ostatních lidí a svou debutovou sólovou desku natočil přísně solitérsky: na všechny nástroje hrál sám a místo profesionálního studia se z velké části spolehl na vlastní, ne tolik kvalitní vybavení v domácím prostředí: tím navíc předznamenal vlnu "do it yourself" nahrávání v amatérských podmínkách, která v devadesátých letech zaplavila celou nezávislou scénu. K tomuto konceptu se vrátil o deset let později a znovu, potřetí, na konci loňského roku. Album vyšlo 18. prosince a téměř okamžitě se dostalo na první místo britské albové hitparády. McCartneymu se podobný úspěch naposledy podařil v roce 1989 s deskou Flowers in the Dirt.

Britský hudebník se přitom neveze jenom na vlně nostalgie, i když ta bývá v současném hudebním průmyslu nejsnadnější cestou ke komerčnímu vítězství. Radši posluchače testuje: nové album otevírá téměř šestiminutovou instrumentálkou Long Tailed Winter Bird, která je sice melodická, hravá, a jak je u McCartneyho zvykem, i patřičně odlehčená, přesto odvážná − až na mantricky opakovaných několik veršů, na kterých McCartney používá svůj hlas spíš rytmicky, je úplně bez zpěvu a v podstatě i bez nosné melodie. Místo ní hudebník vrství riffy, které jednou hraje akustická kytara, jindy dokonce flétny.

Má to svůj smysl. McCartney album natáčel během prvního lockdownu na začátku loňského roku ve svém domácím studiu v jihoanglickém hrabství Sussex a původně neměl v plánu písničky vydávat: hrál si prý "jenom pro sebe" a "neměl ponětí, že skladby vyjdou na albu". Nejde tedy o komentář k pandemii, která loni sevřela celý svět − mnohem spíš je deska McCartney III dokumentem o tom, co se stane, když se mimořádně talentovaný hudebník, který už nemusí nikomu nic dokazovat, zavře do studia a dá volný průběh fantazii.

A nebyl by to McCartney, kdyby z něho mimoděk nepadaly popové drahokamy: Find My Way ve středním tempu s výrazným klavírem, elektrickou kytarou a textem, kterým McCartney konejší, tiší nervozitu a dodává odvahu, je pohodová skladba, a až stále aktivní hudebník znovu vyjede na turné, které musel loni zrušit, může se klidně stát, že zrovna tato píseň zapadne třeba mezi beatlesovskou Lady Madonnu nebo některé z euforických skladeb z období skupiny Wings.

Paul McCartney: Find My Way

Radost až na kost

Jako by si Paul McCartney odškrtával povinné položky, pokračuje dál: skladba Pretty Boys je jemná nostalgická balada, ve které se její autor doprovází na akustickou kytaru. Lavatory Lil zase připomene hudebníkovy rock'n'rollové kořeny z přelomu padesátých a šedesátých let, ke kterým se vrací celý život, nejvýrazněji pak na albu Run Devil Run z roku 1999. Tehdy věnoval rock'n'rollu celé album, tady se k žánru vrací jenom v několika případech. Z těch je ale zjevné, že i McCartney stojí na ramenou velikánů.

Sám se však na desce chová jako velikán: patří k tomu ono testování posluchačů, kteří jsou v jeden moment ukolébáni nekomplikovanou akustickou baladou nebo svižným rock'n'rollem, aby byli vzápětí vystaveni něčemu tak nečekanému, jako je ústřední píseň nové nahrávky Deep Deep Feeling. Osm a půl minuty dlouhou skladbu táhnou bezmála gospelové vokály deklamující repetitivní text o autentickém prožívání emocí. Zní snové kytarové vyhrávky nebo syntezátorové smyčce, a když už se zdá, že je píseň příliš zacyklená, přijde nečekaná rytmická změna, která skladbě dodá mírně nervní dynamiku.

Je obtížné vztáhnout tuto píseň k čemukoliv, co se v současnosti děje v popu a rocku. Skladba je neukotvená, chvíli zní archaicky, jindy zase trochu plave v bezčasí. Je ale ryze mccartneyovská − právě na ní je nejlépe slyšet, že se McCartney nenechal omezovat očekáváním fanoušků ani producentů a natočil to, co ho nejvíc bavilo.

A to nakonec platí o celé desce. Je zbytečné hodnotit ji v kontextu toho, co dnes funguje v mainstreamovém popu. Přestože McCartney má za sebou spolupráci s Kanyem Westem nebo Rihannou, ve skutečnosti o současný mainstreamový pop velký zájem nemá a bylo by nesmyslné mu to vyčítat. I tak se ale se svou osmnáctou sólovou deskou vypořádal s přehledem: nechybí jí spousta melodických nápadů, což je u hudebníka, který patří k nejúspěšnějším popovým skladatelům dvacátého století, stále obdivuhodné. Především ale z alba čiší jednoduchá radost z hudby − McCartneyho skládání i zpívání stále baví a ani v jediném okamžiku nemá posluchač pocit, že by se snad sir Paul do něčeho nutil, případně se snažil držet s kýmkoliv krok.

Album McCartney III je bezelstné a v něčem i trochu naivní − v roce, který se do dějin zapíše jako jeden z nejobtížnějších a nejdramatičtějších za poslední dekády, se v hudbě Paula McCartneyho objevuje jen velmi málo odkazů na to, co doopravdy prožíváme. I tuto únikovou funkci ale musí populární hudba někdy plnit. A komerční úspěch alba je důkazem toho, že se to daří.