Thatcherová byla zelená politička. K ochraně klimatu se hlásila stejně, jako k ochraně svobody, říká velvyslanec Archer

HN: Nedávno jste na Twitteru napsal, že − společně s nejstarším synem − nyní budete sledovat české filmy. A požádal jste Čechy, aby vám posílali své tipy. Jaký film se vám líbil nejvíc?

Se synem, kterému je šestnáct, se naprosto neshodujeme. Můj vkus je mnohem konvenčnější než jeho. Zatím se mi nejvíc líbily Ostře sledované vlaky a také Lásky jedné plavovlásky a Skřivánci na niti. Můj syn ale trvá na tom, že mnohem zajímavější jsou Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme od Věry Chytilové. Hodně nás zasáhl Spalovač mrtvol, ale vůbec se nám nelíbil.

HN: Proč ne?

Oceňuju ho jako umělecké dílo, ale jeho sledování bylo velmi nepříjemným zážitkem. Dávám přednost žánru, který se u nás nazývá sociální komedie, kde je místo i pro nějaký ten vtip.

Nick Archer

HN: Když mluvíme o ne úplně konvenčních uměleckých dílech, v Česku je dost populární absurdní drama. Na Nový rok definitivně nastal brexit, více než čtyři roky poté, co ho Britové odhlasovali v referendu. Od té doby v Británii padli dva premiéři a společnost zabředla do prudkých hádek o to, jak by vlastně měl brexit vypadat v praxi. Byly ty uplynulé více než čtyři roky absurdním dramatem?

Ne. Každá země si čas od času projde podobným procesem, kdy řeší, jaká chce vlastně být. My ho máme za sebou a nyní máme s Evropskou unií dohodu, se kterou jsme spokojení. Máme velké ambice ohledně toho, čeho chceme ve světě dosáhnout, teď když jsme suverénní. Už nyní vidíme, že jsme v některých ohledech schopni jednat rychleji. Na Lukašenka a jeho přátele jsme uvalili sankce rychleji než Evropská unie. Také jsme rychleji začali s očkováním proti koronaviru. Doba po referendu skutečně byla bolestná a plná tvrdých sporů. Ale teď máme výsledek, na němž můžeme stavět.

HN: Britský ministr školství Gavin Williamson prohlásil, že Británie schválila vakcínu proti covidu dřív než státy Evropské unie díky tomu, že je mnohem lepší zemí než ty ostatní. Faktem přitom je, že Británie uspíšila schválení proto, že jí to umožnila unijní pravidla, kterými byla v té době stále vázána. A tuto možnost rychlejšího postupu měl každý ze států unie. Mnoho lidí podobné výroky považuje za důkaz, že v Británii po brexitu bují nacionalismus. A že důsledkem pro nás bude menší britská ochota spolupracovat třeba na zajištění bezpečnosti nebo v zahraniční politice.

Nic takového rozhodně nehrozí. Bezpečnost z hlediska vojenského útoku je tak jako tak záležitostí NATO, v němž zůstáváme a jsme v něm velmi aktivní. Británie naprosto zásadně přispívá k zajištění bezpečnosti Česka a celého Západu. A nejsme aktivní jen v rámci NATO − s Českem například spolupracujeme na tom, jak čelit dezinformacím nebo kybernetickým hrozbám. Jde o bilaterální spolupráci, která nebyla podmíněná členstvím v Evropské unii. Bude pokračovat, náš závazek je nadále naprosto nezvratný. Často opakovaným klišé, byť je pravdivé, je, že s brexitem neodcházíme z Evropy. A já dodávám, že rozhodně neodcházíme ani ze Západu. Když bude stát Británie bok po boku s Evropskou unií, schopnost Západu prosazovat své hodnoty se zvýší.

HN: Jak dobře víte, Česko považovalo Británii za jednoho ze svých klíčových partnerů v Evropské unii. Setkal jste se s tím, že by Češi byli na Británii naštvaní kvůli tomu, že nás opustila?

To opravdu ne. Setkal jsem se s neporozuměním, což z českého pohledu chápu. A také jsem narazil na smutek. Jsem si vědom, že náš krok má dopady na jiné, například proto, že má důsledky pro rovnováhu sil v unii. Členským zemím bude chvíli trvat, než se tomu přizpůsobí.

HN: Vaše vláda říká, že by se britské firmy měly postupně více orientovat na obchod se zbytkem světa a omezovat svůj byznys s unií. To ovšem znamená, že důležitost vztahu mezi Českem a Británií se může jedině snižovat.

Nikoliv a je nesmírně důležité to vysvětlit. Pro nás odchod z unie neznamená, že se chceme uzavřít do sebe. Naopak, chceme být co nejvíc otevření. Někteří lidé v Británii si stále pamatují, že když jsme se v sedmdesátých letech stali součástí evropské integrace, omezili jsme kvůli tomu naše obchodní vztahy s bývalými zeměmi britského impéria. Naše vláda teď neříká, že bude se státy Evropské unie spolupracovat méně. Chceme nadále obchodovat, ale zároveň nacházet i jiné trhy.

HN: Vaši politici prohlašují, jak se otevřete globálnímu volnému obchodu. Zároveň ale zavádějí řadu bariér pro obchod s Evropskou unií, což je pro Británii ten zdaleka nejdůležitější obchodní partner. Jak to jde dohromady?

Jak víte, bariéry jsme nechtěli. Naším postojem bylo, že s unií chceme nadále mít zcela volný obchod bez jakýchkoliv překážek.

HN: To ale přece nebylo možné, protože jste zároveň odmítli dodržovat pravidla tohoto obchodu na jednotném unijním trhu.

Nakonec ale v dohodě, kterou jsme uzavřeli, tato pravidla do značné míry respektujeme. Evropská unie by dohodu neuzavřela, kdyby byla proti jejím základním východiskům. Odmítáme kritiku, že se jedná o málo ambiciózní smlouvu, protože jsme nestáli o něco hlubšího. Chtěli jsme třeba mnohem volnější obchod se službami, což se bohužel nepodařilo, i když chápeme unijní důvody.

HN: Co je pravděpodobnější − že se Spojené království jednou vrátí do Evropské unie, nebo že se rozpadne? Skotsko, stejně jako Severní Irsko, hlasovalo pro setrvání v unii a pro nezávislost by nyní hlasovala více než polovina jeho občanů.

Ani jedno. Začít mluvit o opětovném vstupu do Evropské unie by bylo absurdní, když právě teď slavíme náš úspěšný odchod na základě, a to chci zdůraznit, oboustranně odsouhlasených podmínek. Intenzita debat o nezávislosti Skotska a o připojení Severního Irska k Irsku se různě mění. Co se týče Skotska, jeho ekonomika stále závisí především na těžbě ropy a zemního plynu. Nálada lidí je hodně podmíněna tím, jak se těmto odvětvím zrovna daří.

HN: Velká většina Skotů ale byla a stále je proti brexitu.

Jistě, ale mínění lidí ovlivňují i jiné faktory. Před volbami v roce 2017 všichni předpovídali, že vládní konzervativci ve Skotsku utrpí naprosto drtivou porážku, protože právě oni chtěli zemi vyvést z Evropské unie. Ale stal se opak. Je potřeba vzít v úvahu to, co platí pro skotskou, britskou, stejně jako českou a jakoukoliv jinou politiku − roli osobností. Skotské konzervativce tehdy vedla Ruth Davidsonová a zasloužila se o jejich skvělý výsledek.

HN: Ano, ale Davidsonová posléze odstoupila kvůli sporům s premiérem Johnsonem a ten je ve Skotsku mimořádně nepopulární. Johnson zdůrazňuje, že Británie je nyní plně suverénní zemí. Akceptujete ale, že země, která se o část suverenity podělí, má o to větší vliv? Vlivná je ta země, která spolupracuje s ostatními, vytváří s nimi společná pravidla. Bez toho sice máte více suverenity, ale menší vliv.

Jsme přesvědčeni, že Spojené království může být ve světě velmi vlivné. Tím, že máte suverenitu, můžete někdy v něčem být první, a ovlivnit tak jiné. Úvahy o tom, jestli máte větší vliv jakožto součást nějakého klubu, třeba Evropské unie, jsou podle mě jen spekulace. Záleží také na vaší váze ve světě. My jsme součástí G7, tedy skupiny nejvyspělejších zemí světa, jsme stálými členy Rady bezpečnosti OSN, máme jaderné zbraně a máme vazby po celém světě. Máme tedy některé výhody, jimiž ne všechny země disponují. A chceme je využít.

HN: Řekl byste, že spousta lídrů zemí unie nepochopila vývoj v Británii, protože neustále spoléhali na to, že se referendum bude opakovat, což nikdy nebylo příliš pravděpodobné?

Je naprosto pochopitelné, že si přáli, abychom si brexit rozmysleli. A stejně tak je pochopitelné, že se jim během těch dlouhých čtyř let někdy zdálo, že si to nakonec skutečně rozmyslíme. Chápeme to. Ale občané si nakonec zvolili vládu premiéra Borise Johnsona s jasným programem − naplnit to, co lidé vyjádřili v referendu. Johnson pro to v parlamentu získal velmi velkou většinu a brexit nakonec uskutečnil.

HN: Sám říkáte, že hlavní prioritou vašeho působení v Praze je nyní příprava konference COP26 v Glasgow, na níž by se měly jednotlivé státy v listopadu zavázat k rychlejšímu snižování emisí skleníkových plynů. Británie má už teď přísnější cíle než Evropská unie. Stanovila je vláda vedená konzervativci. Jejich čeští spojenci, tedy ODS, naopak často útočí na údajný klimatický fanatismus. Proč je podle vás vnímání klimatických změn v našich dvou zemích tak odlišné?

Také my jsme měli uhelný průmysl, museli jsme ho zavřít už v sedmdesátých a osmdesátých letech, protože už tehdy byl prodělečný. Pro regiony, kde se těžilo uhlí, jsme museli zajistit jiný způsob rozvoje, což se povedlo. Česko před touto výzvou teprve stojí.

HN: Je to tedy jen otázka vývoje?

Byla to premiérka Margaret Thatcherová, kdo přiměl Konzervativní stranu, zprvu možná nečekaně, aby bezvýhradně akceptovala, že klimatické změny způsobuje člověk a je jim potřeba čelit. Stranu pro to získala pomocí metafor z běžného života − proč by někdo nechával po odchodu z domu světla zbytečně rozsvícená? Takto jednoduché to bylo, ale díky tomu jsme v Británii o boji se změnou klimatu začali mluvit. Z vlastní zkušenosti vím, že postoje lidí v Česku se nijak zvlášť neliší. Když navštěvuju česká města a vesnice, všichni chtějí ušetřit za energie. Na východě země lidem vadí, že ať oni sami dělají cokoliv, vítr k nim stejně přináší smog z Polska. Prostě chtějí čistý vzduch. Praha zase řeší problém s emisemi z dopravy. Vidím, že i v Česku velmi stoupá přesvědčení, že se změnami klimatu je nutné něco dělat. Je to podle mě další téma společné pro celý Západ, v němž může Británie hrát vůdčí roli.

HN: Označil byste Margaret Thatcherovou za zelenou političku?

Ano, rozhodně taková byla. Vím, že platí to, co jste říkal, tedy že někteří čeští politici s bojem se změnami klimatu zásadně nesouhlasí. Občas na Twitteru upozorňuju na některé projevy Thatcherové, abych jim připomněl, že žena, která se v Česku v devadesátých letech těšila mimořádnému obdivu, se hlásila k zelené politice s naprosto stejným přesvědčením jako ke svobodě, západním hodnotám a boji proti komunismu.

HN: Upozorníme na to Institut Václava Klause. Ale vážně − v Británii vyrábí hodně automobilek a v Česku ještě víc. Panují obavy, zda místní automobilový průmysl zvládne přechod na čistá auta. Pokud ne, bude to pro ekonomiku velká rána. Jak lze zajistit, aby přechod k elektromobilitě neohrozil toto pro Česko naprosto klíčové odvětví?

Nemůžu odpovědět, protože nerozumím logice, která se za otázkou skrývá. My, stejně jako vy, vyrábíme auta. Když začne trh požadovat auta s jiným typem motoru, začneme je vyrábět. A s tím, jak po nich poroste poptávka, omezíme výrobu aut s tradičním spalovacím motorem. Opravdu nechápu, proč si lidé myslí, že by Česko nemohlo vyrábět elektromobily, když umí vyrábět tradiční auta.

HN: Je to opravdu jen o vůli? A nikoliv třeba o nákladech?

Především se všichni musíme rozhodnout, jestli se budeme považovat za oběti nějakého vnějšího tlaku, jenž nás nutí dělat věci jinak, než jsme byli zvyklí, nebo tento nový trend přijmeme a využijeme příležitostí, které nabízí. Jde o inovace, nová pracovní místa nebo zvýšení přidané hodnoty toho, co vyrábíme. Nejsem schopen vysvětlit, jak došlo k tomu, že je britské veřejné mínění v tomto naprosto jednotné. Ale faktem je, že všichni, pravice, střed i levice, prostě a jednoduše přijímají fakt, že člověkem způsobená změna klimatu je obrovská hrozba. A že − bez ohledu na to, co udělají Američané nebo Číňané − my proti tomu musíme dělat vše, co je v našich silách.

HN: Evropané, ať vyvinou jakékoliv úsilí, se změnou klimatu nic neudělají, pokud se nepřidají ostatní.

A oni se přidávají. Indie například vede iniciativu na podporu solární energie v rámci konference COP26. Čína masivně investuje do zelených technologií. Znám lidi, kteří se toho bojí, protože podle nich existuje hrozba, že Čína bude mít v produkci těchto technologií prakticky monopol. Zelená transformace je pro nás také smrtelně vážnou byznysovou záležitostí, jejíž musíme být součástí.

HN: Zpátky k vašemu Twitteru. Jste diplomat, a tak musíte vážit slova. Máte někdy silné nutkání se k něčemu vyjádřit, ale prostě nemůžete?

Ano, každý den.

HN: Můžete uvést příklad?

Občas opravdu zuřím, když vidím, jak jsou někteří popírači klimatických změn neinformovaní. Díky tomu, že má vláda je, jak jsme o tom mluvili, naopak velmi environmentálně orientovaná, můžu si dovolit svůj vztek vyjádřit veřejně, ovšem vždy naprosto slušně.