Osmnáct let pracovala jako novinářka, potom se rozhodla, že zkusí lokální politiku v Mnichovicích, kde s dětmi žije. Když byla zvolena, hned se přihlásila ke studiu veřejné a sociální politiky na Univerzitě Karlově. Petra Pecková je už taková: rychlá, aktivní, cílevědomá. V rozhovoru vypráví o přerodu novinářky v političku, o změnách, které kraj čekají, a také o samostatnosti svých dvou dětí.

S nimi ostatně nikdy nebyla na mateřské dovolené, vždy se snažila práci skloubit s výchovou. "Nevím, jestli mi to nevyčtou, až budou dospělé, teď nemám pocit, že by strádaly, společný čas si užíváme."

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Máte jako někdejší novinářka profesní deformaci? Říkáte si při některých situacích: z toho by byl ale článek?

Ano. Říkám si to každý den několikrát. Ale to už jsem si říkala, když jsem kdysi nastoupila na mnichovickou radnici. Tohle bych psala, tohle natáčela. Ovšem dnes už spíš myslím na to, jak věci změnit, aby fungovaly. A byl z nich třeba i pozitivní článek. O ně ale novináři moc nestojí.

HN: Nebylo by ovšem na kraji námětů více než v malé obci?

Samozřejmě. Je si to sice hodně podobné, ale na kraji je to o větších číslech, větším počtu lidí, větším území, větším aparátu. Jsem mikromanažer, chci nahlédnout za každé dveře, na kraji to ale možné není. Tady musím delegovat, delegovat a delegovat. Samozřejmě musím i důvěřovat. Naštěstí mám obrovsky kompetentní kolegy, kteří mají na starosti jednotlivé oblasti.

HN: Co vám novinařina do současné profese dala?

Zkušenost z investigativní žurnalistiky mi pomáhá ne v tom, abych za každou cenu hledala špínu nebo abych kritizovala, ale abych si dávala dohromady souvislosti. Jsem naučená pracovat se zdroji, ověřovat si informace, analyzovat je.

HN: Je něco, z čeho by byla ve Středočeském kraji super kauza?

Pověstní kostlivci ze skříně na nás nevypadli, protože skříně tady byly úplně prázdné. Nevypadl na nás jediný list papíru. Uklizeno bylo dokonale. Ale řešíme mnoho věcí, o kterých by se mělo psát. Třeba nestandardní nákupy defibrilátorů s oxygenerátory. Příspěvkové organizace dostaly příkaz, aby je nakoupily od konkrétního dodavatele za konkrétní částku a tím se podle mého názoru obešel zákon o zadávání veřejných zakázek. Vůbec se nesoutěžilo. Druhá věc je, zda byl správně vybrán výrobek, existuje podezření, že není v souladu s českou legislativou, což nyní řešíme. Zajímavý také je proces digitalizace zdravotnické záchranné služby, ta středočeská stále jede v systému tužka, papír. A my jsme si řekli, že to musíme změnit. Že nakoupíme tablety do každé sanitky. Jenže Pirátům se podařilo zjistit, že nic kupovat nemusíme, protože tablety byly nakoupeny již v roce 2015, ale celou dobu ležely v kladenské záchrance ve skladu. Nebyly nasazeny do provozu, nebyly používány. Radní pro zdravotnictví z toho nyní vyvodí důsledky. A začali jsme se důkladně věnovat nakládání s majetkem. Zjistili jsme, že Středočeský kraj vlastní dvě horské chaty, které jsou posledních pět let jen temperovány, udržovány a nejsou provozovány. Což je velmi nehospodárné. Ze všeho by byly pěkné články.

Petra Pecková (45)

Do televize Nova nastoupila v 90. letech, kdy o velké kauzy nebyla nouze. V pořadu Občanské judo se věnovala třeba neslavnému H-Systemu, který připravil své klienty o peníze a bydlení.

Rychle se vypracovala, pustila se do scénářů i režie, postupně se postavila na vlastní nohy a vyráběla pořady na míru pro různé televize. Když má ale říct, na co ráda ze své novinářské kariéry vzpomíná, nevypráví o složitých finančních machinacích.

"Jednou jsem přemluvila k rozhovoru frontmana skupiny Katapult Oldřicha Říhu, který tehdy rozhovory nedával. Ocenil, jakou formou jsem ho oslovila a co všechno jsem věděla o něm i kapele. Byl ochotný poskytnout rozhovor. Volali mi kolegové a ptali se, jak se mi to podařilo," vzpomíná Petra Pecková.

Po 18 letech najednou cítila, že potřebuje změnu. Nechtěla už o problémech jen točit, ale také je řešit. Proto se rozhodla usilovat o post starostky ve středočeských Mnichovicích. Šest let pak malé město řídila. A dařilo se jí: mnichovická radnice pod jejím vedením byla otevřená občanům a schopná získat různé dotace. Když Pecková kandidovala podruhé, lidé jí dali najevo podporu: získala 81,91 procenta hlasů a v listopadu 2018 se stala znovu starostkou.

Pověst neodbytné kritičky si získala letos v červnu. Na radnici tehdy vyvěsila černou vlajku na znamení obřích škrtů v rozpočtu, protože v dubnu a v květnu Mnichovice dostaly od státu na provoz jen tři pětiny loňské částky.

Vláda rozhodla, že z rozpočtů obcí půjde část peněz na pomoc obětem koronavirových opatření. Pecková tehdy premiéra Babiše ostře zkritizovala, on jí věnoval několik slov ve svém Čau lidi a starostku pozval na schůzku. Místo setkání mezi čtyřma očima na ni však čekalo několik členů vlády a premiérových poradců.

Ze schůzky ale Pecková odcházela spokojená. Domluvila jednorázovou kompenzaci 1200 korun na každého občana.

HN: Překvapilo vás něco na fungování minulého vedení? V čem chcete být jiní? Kromě toho, že jste symbolicky odstranili turnikety u vchodu do krajského úřadu.

Chceme být jiní snad ve všem. V první řadě musíme mnohem více šetřit. Zrušili jsme třeba sčítání odměn pro neuvolněné zastupitele, a to za účast na jednotlivých výborech a komisích, odměna bude jen jedna. Zmírnili jsme vnitřní procesy související s občerstvením v průběhu zasedání rady. Samozřejmě že nemůžeme z rady odbíhat na oběd, občerstvení dostáváme, ale nemusíme mít od rána plné stoly, jak tady bylo zvykem. Odmítla jsem také nákup vozidla za 1,3 milionu pro hejtmanku, což bylo připraveno v rozpočtu. V rámci úsporných opatření jsem zrušila ples Středočeského kraje v Berouně, protože stál milion korun. Milion musíme nyní investovat někde jinde. Některé věci se musí zkrátka vrátit na zem.

HN: Vytvořili jste velmi širokou koalici, což není záruka jednoduchého vládnutí. Nebojíte se?

Nebojím, vládne tady přátelská atmosféra. Vím, že jsme na začátku, ale mám pocit, že jsme podobně naladění. Práce je hodně, úřad je velký, agendy máme mnoho, seznamujeme se s ní a nemáme nyní čas se pravidelně stýkat. Vím, že komunikace je velmi důležitá. Když si lidé nezvládají vyměnit informace, pak hrozí problémy, rozpory. Na to musíme více dbát, ale nemyslím si, že naše odlišné dresy jsou nějaký problém. My všichni zastoupení v koalici jsme šli do voleb se stejnou představou a z prvního měsíce v úřadu mám pocit, že naše představa je stále téměř totožná.

HN: Jste teprve na začátku…

Ano, jsme, ale naše sebenaplňující proroctví je jiné. Když si budete říkat, to nedám, tak to nedáte. Ale my si říkáme, že to dáme.

HN: Jako středočeská hejtmanka máte na starosti i vztahy s Prahou. Co konkrétně by se mělo zlepšit? A jak spolupráce funguje?

Spolupráce naskočila automaticky…

HN: Myslíte uhlí a brambory, které jste společně s pražským primátorem Zdeňkem Hřibem přivezli před sněmovnu kvůli daňovému balíčku?

Mimo jiné, což byl nápad pana kolegy Hřiba a my jsme se ho chytli. Ale bylo toho víc. Společně se budeme setkávat kvůli krizovému řízení, děláme také společné zasedání obou rad. Chceme si vyladit průniky v oblastech, ve kterých máme zájem spolupracovat. Vím, že spolupráce je navázána třeba v oblasti veřejné dopravy, infrastruktury, školství, v digitalizaci, protože některá řešení jsou v Praze již vyzkoušena.

Ale chci spolupracovat také s jinými kraji.

HN: Vztah Pražanů a Středočechů je ovšem specifický. Třeba když nadávají, že jim Středočeši přes den zabírají parkovací místa.

Přesně tak. Ovšem byla bych hrozně nerada, abychom si říkali, Středočeši zabírají parkovací místa a Pražané zase bydlí na okraji Prahy, ale nepouštějí své pražské byty, takže daně za ně jdou do Prahy. Teď jsem měla třeba jednání se starosty a oni si zase stěžovali, že v době pandemie byly v obcích s rozšířenou působností obrovské fronty na řidičáky a občanky. Jenže nestáli v nich lidé z jejich obcí, ale z Prahy, kteří byli na chatách. Tak to prostě je, Praha a střední Čechy jsou propojené nádoby a služby musí být také propojené. Chceme to my, chce to i Praha, tak by to zřejmě mělo fungovat. Podobně to funguje také v Berlíně či Vídni, chceme se inspirovat i tam.

HN: Z Mnichovic jste zvyklá mít veřejně přístupný on-line diář. Může to fungovat také v kraji? Nezpůsobí taková transparentnost v některých situacích komplikace?

Stále mám diář on-line a budu ho mít dál. Stejně tak někteří moji kolegové. IT pracuje na tom, aby si lidé na tyto kalendáře mohli kliknout rovnou z hlavní stránky kraje. V některých oblastech samozřejmě transparentnost naráží. Mnohokrát jsem se s tím v Mnichovicích setkala a často jsem musela transparentnost omezit. Třeba když jsme prodávali síť internetového poskytovatele, kterou jsme vybudovali. Zveřejnili jsme záměr prodeje, ale celý proces zveřejněn nebyl, až po úspěšném prodeji, protože by to ohrozilo získanou částku. Výsledek byl skvělý. Stejně tak je to u některých výběrových řízení. Ale obecně jsem přesvědčena, že on-line diář je skvělý pro posílení důvěry mezi občany a politiky.

HN: Středočeský kraj je na hejtmanky zvyklý, jste třetí žena ve vedení. Jinak jsou hejtmany převážně muži, totéž platí o radních. Vnímáte to při své práci?

Mužské teritorium je i v obcích, na radnicích. Já jsem problém s muži nikdy neměla a nikdy jsem necítila, že by měli muži problém se mnou v pozici nadřízené. Muži mě vždy inspirovali, mnohému mě naučili, nemám problém je o pomoc požádat. Nemám ale ráda pozitivní diskriminaci, takové to: oslovíme ji, protože bychom tam ženský hlas měli mít. To mě štve, ženy by se měly oslovovat proto, že jsou schopné, něco umí, protože mají svůj úhel pohledu, ne proto, že jsou ženy. Vlastně ani nevím, jestli jsem feministka, nebo ne. Rozhodně nejsem předobraz feministky, jak se o ní mluví. Chtěla bych, aby mi muž pomohl do kabátu, pozval mě na večeři, aby se choval jako gentleman a já ho budu ráda opečovávat. Ale současně nevím, proč bych měla mít menší plat než on.

HN: Kde stojí Petra Pecková na politické mapě? Máte nějaký politický vzor?

Mám pocit, že tradiční rozdělení pravice a levice dnes již nefunguje. Rozhodně nejsem levicová, v některých věcech zase nejsem pravicová. Co teď řeknu, nemyslím jako frázi, ale bude to tak znít: stojím na straně zdravého rozumu, na straně praktických dopadů na život lidí. Aby dopady byly smysluplné. V okamžiku, kdy máme pandemii a krachují firmy, lidé nemají co jíst, musíte udělat levicová rozhodnutí a pomoci. Nemůžeme říkat, že si s tím podnikatelé poradí sami. Neporadí, protože nemají možnost. Na druhou stranu víc tíhnu k pravici. Ale politický vzor asi nemám. Hejtmanskou inspirací je pro mě Martin Půta z Libereckého kraje, řídí ho velmi lidsky, je lidem blízko. Někdy mu závidím, Liberecký kraj je malý, má čtyři okresy, 250 obcí. Středočeský kraj má dvanáct okresů, 1144 obcí. Nyní se s dcerou dívám na seriál The Crown, Koruna, takže mě hned napadá královna Alžběta, ale také Margaret Thatcherová. Obě obdivuji, ovšem nelze říct, že jsou mými vzory, protože v některých rozhodnutích s nimi vůbec nesouhlasím.

HN: Zmínila jste dceru. To je také velmi časté téma. Vadí vám, že se vás stále lidé ptají: a jak to budete dělat, když máte děti? Není to trochu nefér?

Jistě, na tohle se mužů nikdo neptá. Tato otázka vždy směřuje jen na ženy, jako by se o děti staraly pouze ony. Ale je fakt, že ve většině případů ženy přicházejí domů a mají druhou šichtu. Mám ji samozřejmě taky, jenže nevadí mi to. Při této druhé šichtě odpočívám. Ale to mi umožňují moje děti. Jsou extrémně samostatné, odmalička jsou zvyklé, že nejsem "písková" matka, co s nimi dělala bábovičky, nebyla jsem nikdy na mateřské. Ony se mnou absolvují mnoho akcí − když jdeme sbírat odpadky v rámci akce Ukliďme Česko, různé sportovní akce, kde třeba předávám ceny. Takže čas trávíme spolu i pracovně, ale nenutím je. Na druhou stranu bych to nezvládla bez své mamky, která mi pomáhá, je organizačně schopná, přiveze, vyzvedne. Mám také oporu v bývalém manželovi, který pomáhá s dětmi, jak to jen jde. Střídavou péči děti příliš neocenily, takže se s bývalým manželem domlouváme, jak to vyhovuje nám oběma, a především jak to vyhovuje našim dětem. Nevím, jestli mi to nevyčtou, až budou dospělé. Zda nepřijdou a neřeknou: mami, ty jsi s námi moc nebyla. Teď nemám pocit, že by strádaly, společný čas si užíváme. Jsme aktivní, když je volný víkend, sbalíme si věci a jedeme třeba lyžovat, pod stan, na kola, na výlety. Když potřebují, jsem tu pro ně.

HN: Takže vám otázky podobného typu nevadí?

Nevadí, cítím, že je důležité o tom mluvit, podpořit všechny ženy s dětmi, ať se nebojí, že to jde. Ale znamená to, že musíte nesmírně efektivně nakládat s časem. Musíte ho věnovat i sama sobě, relaxovat. Snažím se chodit běhat, ke kadeřnici, do sauny. Aktivity spojuji, s dětmi jdeme třeba běhat, dcera běží, syn jede vedle nás na kole a povídáme si. Nebo si chodím zaběhat s kamarádkami a u toho pokecáme. Neznám tu situaci, že bych přišla domů, lehla si a odpočívala na gauči. A nemyslím si, že je to dobře, protože lidé mají i lenošit. Bohužel teď třeba málo čtu, což mě mrzí. Ale na knihy musím být zklidněná, naladěná. A to mi teď nejde. Proto zaměstnávám mozek jinak. Přes léto ráda večer chodím na golf, u něj se zklidnit musíte. Také se potápím. Vyžaduje to absolutní nutnost se soustředit.

HN: Jste cílevědomá?

Jsem.

HN: Ambiciózní?

Asi jsem, ale to slovo zní dost pejorativně. Když chci něco změnit, jdu po tom, ovšem zároveň neusiluji o nějakou funkci. Ta je spíš prostředek. Když člověk na funkci hodně lpí, nevychází mu to, urputnost není fajn, nutná je vize a lehkost bytí. Funkce neříká nic o tom, co ve skutečnosti děláte a jestli to děláte dobře.

HN: Je české politické prostředí pro slušné lidi?

Určitě. Často se politici nálepkují jen proto, že mají jiný názor. Lidé s nimi nesouhlasí, tak je označí za lháře, zloděje. Nejsme ochotni poslouchat názory jiných a respektovat je. Tak si na druhé odplivneme. Pak se zdá, že na všech, kteří jsou v politice, je nějaká špína. Samozřejmě že všichni slušní nejsou, ale tak to je v každém oboru. Máte doktory, kteří by se rozdali, jiné, kteří berou úplatky. Stejné je to s automechaniky, soudci…

HN: A mění se to?

Nesmírně, politika jde pozitivním směrem. Mám možnost to sledovat od roku 1996, kdy jsem začala pracovat v pořadu Občanské judo. Investigativní žurnalistika se tam po celou dobu věnovala komunální politice. Tehdy obce s občany komunikovaly úplně jinak, chovaly se k nim jinak. To, co se dělo v devadesátých letech a kolem roku 2000, je dnes spíše výjimkou. A tak se mění i vrcholná politika. Zapojují se do ní mladí lidé, čtyřicátníci, kteří byli úspěšní v soukromém sektoru, což je hrozně fajn. Akorát si to my politici nesmíme sami kazit.