Dějiny, kterým smrdí nohy. Spisovatel Scurati stvořil obraz Mussoliniho, v němž těžko nevidět ozvěny současných populistů

Poté co na počátku první světové války Mus­solini opouští socialistické hnutí, ocitá se v politické izolaci. Ve smrduté milánské čtvrti San Sepolcro, která ve své době vynikala především vysokou koncentrací zločinců a prostitutek, přivádí na svět za okázalého nezájmu veřejnosti organizaci, jež do několika let smete italskou demokracii vlnou černých košil.

Itálie se zmítá v poválečné krizi identity. Téměř neustále stojí na prahu proletářské revoluce, která se zdá být nevyhnutelná. Vedle silného dělnického hnutí působí Mussoliniho Bojové svazky jako okrajový jev. Spolek elitních válečných veteránů se sklony k násilí patří ještě v roce 1919 ke společenské spodině a sám jejich vůdce, přes nesporné charisma a řečnické nadání, spíše k obskurním figurkám.

V nestabilní době a v rozkývané hierarchii hodnot se ale Mussoliniho názorová flexibilita a schopnost reagovat na fobie různých vrstev společnosti osvědčí jako zhoubný kompas. Nevypočitatelný politik a novinář dokáže využít slabosti svých oponentů, odhadnout čas, kdy se skrýt, i čas, kdy vystoupit ze stínu.

Antonio Scurati pracuje s ostře ohraničenými fragmenty s jasně vymezeným protagonistou, časem a místem děje − obvykle jde o jeden den a jednu konkrétní událost −, ze kterých skládá kaleidoskop převratné doby. Jeho román je fascinujícím popisem uměle podnícené choroby, která využívá skutečné dobové symptomy, jako jsou třídní napětí, chudoba či frustrovaný nacionalismus, k vyvolání prudké horečky, na niž nakonec není schopný podat lék nikdo jiný než sám duce.

Autor přitom spoléhá na pečlivé rešerše, dobové archivy, deníkové záznamy, depeše a další materiály, které textu dodávají jasný historický půdorys. Vedle věcného, střízlivého dokumentárního jazyka ale do situací vstupuje expresivní vypravěč, který často přijímá perspektivu postav.

Vášnivě dodává fyzické, smyslové detaily, vyhrocené metafory, suchá fakta mění v bezprostřední prožitky.

V klíčových okamžicích se tak potkávají posvátné velké dějiny a zcela profánní drobnosti. Fašismus triumfuje, ducemu smrdí nohy.

Tento postup není samoúčelný. Scurati demytizuje fašistické hnutí, které si zakládalo na étosu pokračovatele tradic velké Římské říše, na totalitním kultu mládí a síly. Autor ho vyjevuje v jeho přízemnosti, brutalitě, tedy v rysech, které byly pro úspěch hnutí neméně klíčové než duceho populismus. Z řádků Scuratiho "fašistické epopeje" vystupuje zneklidněné varování, jak tenká hranice leží mezi demokracií a jejím pravým opakem, jak se zdánlivě komické události mohou nepozorovaně zvrátit v dějinnou tragédii.

Román střídá aktéry z obou stran politické barikády, ústřední role však zůstává vždy elegantně oblečenému muži, který si na boty navléká pletené dečky. Přes nadbytek fyzických detailů zůstává Mussolini, podobně jako všechny další figury románu, spíše velkou hádankou.

Scurati je přesvědčivý vypravěč, psychologická rovina jeho díla ale nakonec vždy uhýbá k archivářské věcnosti a úderným charakteristikám, kterými Mussoliniho a jeho skvadru opatřili jiní.

Přes tento limit je však román Syn XX. století podstatnou četbou. Ve vášnivé, přesvědčivě formulující figuře Mussoliniho, tohoto "skvělého šaška" s rozmáchlými gesty, těžko nevidět jasné ozvěny současných nacionalistických populistů. Životaschopnost a detailnost, s jakou autor rekonstruuje ideologickou kostru fašismu i dobovou atmosféru, vyvazují jeho dokumentární román ze zatuchlosti archivu a mění ho v podnětné a zásadní románové dílo nejen v evropském kontextu.