Křišťáloví draci na Saipanu, vznášející se potápěč v Soulu, trofeje pro vítěze Tour de France, skleněné instalace v domech nejbohatších lidí světa. Leon Jakimič s firmou Lasvit splnil to, s čím ji před 13 lety se svým otcem zakládal: že z ní bude globálně působící společnost, která je symbolem originality, špičkové kvality a luxusu. Covidová pandemie jí neublížila, spíš naopak − lidé, včetně těch movitých, zůstali zavření doma, a tak se dali do zvelebování příbytků. Pro rok 2020 očekává Jakimič tržby přes 1,1 miliardy korun, meziročně jde o nárůst zhruba o 5 procent. Budoucnost své společnosti pětačtyřicetiletý podnikatel ale vidí i jinde než ve světě nablýskaných hotelů a kasin nebo na jachtách a v rezidencích miliardářů, které momentálně představují 90 procent byznysu Lasvitu. "Chceme se dostat víc k retailovým klientům," říká. Na podzim proto rozjede e-shop a výhledově otevře i firemní obchody, které budou kombinací prodejny s galerií a showroomem. Jedna věc se ale nemění − srdce Lasvitu tluče na severu Čech v Novém Boru, kde má architektonicky oceňované sídlo, a v Lindavě, kde má sklárnu.

HN: Je to měsíc a půl, co jste s rodinou natrvalo přesídlili z Hongkongu do Česka. Jaký máte z návratu pocit?

Hlavní emoce z žití v Česku je nadšení a tvůrčí pocit, že člověk může být ještě víc součástí firmy. V Hongkongu je důležitý byznys, tady jsem zapojený do kreativní práce. Tady je její srdce. Kulturní rozměr je pro nás důležitý, tím se odlišujeme od konkurence, naši klienti se dozvídají nejen co děláme, ale také jak a proč. Každý výrobek má svůj příběh. Je úžasné sledovat, jak naši řemeslníci, když foukají píšťalou sklo, do něj dávají kus své duše. Vydávají sami sebe. Ale samozřejmě to neznamená, že bych převzal každodenní řízení, na to tady máme tým.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Nepotáhne vás to časem zase někam do světa?

Ne, já už jsem sem přišel dožít.

HN: To zní skoro fatálně.

Dožívat přece můžu i 50 let. Při práci, vínu, zpěvu a kultuře. To je ostatně něco, co Česko má a Hongkong ne. Jsme krásná zahrádka uprostřed Evropy, máme přírodu, čistější vzduch, pro mě lepší smysl pro humor a lepší kulturu. Třeba minulý pátek jsem byl na opeře v Liberci a bylo to úžasné. I takové věci si chci užívat, protože v Hongkongu prostě nejsou.

HN: Liberec kulturně předčí světovou megapoli?

Hongkong z 90 procent tvoří byznys, je to obrovské finanční centrum, ale v kultuře a kreativitě je i za Libercem. Jasně, občas tam uspořádají světové představení a pozvou slavný orchestr, ale je to dotované státem, neautentické. Navíc ti umělci hned zase odjedou. Chybí kulturní podhoubí i tradice.

Leon Jakimič (45)

Liberecký rodák, jehož rodina má srbsko-ruské kořeny, byl v mládí závodním tenistou. Sport měl v rodině, jeho otec Leo Jakimič byl mimo jiné medailistou na mistrovství Evropy ve skibobech.
Absolvoval univerzitu Loyola Marymount v Los Angeles, kde hrál za školní tým tenis, a Kellogg-HKUST EMBA v Hongkongu. Po vysoké škole nastoupil do Preciosy, známé sklářské firmy se sídlem v Jablonci nad Nisou. Ta jej vyslala budovat pobočku v Hongkongu. Tam zůstal i po roce 2007, kdy založil s pomocí otce firmu Lasvit s centrálou v Novém Boru, tradičním českém sklářském městě. Později ovládl také nedaleké sklárny Ajeto v Lindavě, kde výrobky Lasvit vznikají. Lasvit se za 13 let existence stal globální značkou, která operuje po celém světě a jejíž obrat se stabilně pohybuje nad miliardou korun. V roce 2018 získal Lasvit prestižní ocenění Milano Design Week a v posledních měsících na sebe upoutal pozornost mimo jiné dodávkou dvou dvacetitunových křišťálových draků do luxusního hotelu na americkém ostrově Saipan v západním Tichomoří v ceně čtvrt miliardy korun. Zaujal také architektonicky odvážnou stavbou nového ústředí Lasvitu v Novém Boru. Leon Jakimič je ženatý, má pět dětí a letos v červenci se s celou rodinou po více než 20 letech strávených v Hongkongu definitivně přestěhoval zpět do Liberce. Ve volném čase se úspěšný podnikatel rád věnuje sportu a umění. Jezdí v největším BMW – X7 –, protože, jak říká, do jiného bavoráka se sedmičlenná rodina nevejde.

HN: Je naopak něco, co vám bude chybět? Vaší ženě asi teplo a moře, že? Několikrát jste zmínil, že jste v Asii zůstávali mimo jiné právě kvůli její lásce k tamnímu podnebí.

Je to tak. Mně upřímně asi nic chybět nebude, teplo až tak rád nemám. Moře sice ano, ale ještě radši mám hory a lesy. Byznys mi taky chybět nebude, čínsky jsem se nikdy nenaučil. Snad jen pár dobrých kamarádů, ti už ale také často odjíždějí, teď nastává exodus cizinců z Hongkongu a naopak přísun z Číny. Náš odchod je načasovaný správně i kvůli dětem. Nejmladší syn jde do školky, druhý nejmladší do první třídy, třetí do třetí třídy, dcera nastupuje do sedmé a nejstarší do deváté. Je důležité, aby tu děti zapustily aspoň nějaké kořeny, než půjdou studovat do Ameriky nebo do Anglie. To považuji za klíčové − jak vazbu na Česko, tak aby šly do ciziny na vysokou školu, kde budou mimo dosah rodičů a budou se muset postarat samy se o sebe.

HN: Není tohle něco, co Čechy brzdí? Že málo chodíme do světa a že se necháváme strhnout takovým tím maloměstským pohledem na život? Není to něco, co je při návratu z Hongkongu patrné?

Samozřejmě to částečně vnímám. Nechci si to ovšem připouštět, jinak bych byl nešťastný všude. A já tady chci být šťastný, takže se snažím to nevnímat.

HN: Co vás Hongkong naučil? Nebyla zkušenost z života v Asii tím, co vás motivovalo budovat Lasvit rovnou jako globální firmu?

Naučil jsem se tam dělat byznys a poznal tam spoustu lidí, kteří mě posunuli lidsky. Do Hongkongu donedávna přicházeli nejlepší podnikatelé z celého světa, po New Yorku je v něm patrný největší střet a mix kultur. Pro všechny, kdo chtěli podnikat v Číně, ale ne tam žít, byl přirozenou základnou.

HN: Co se tam děje, zjevně sledujete s velkým smutkem.

Je mi líto zejména svobodomyslných lidí, kteří zažili ještě Brity. Ani tehdy to nebyla ryzí demokracie, řídil to guvernér, ale platila svoboda slova a neperzekvovalo se za názory. Teď tam je všude cítit velká skepse, Čína dává čím dál silněji najevo, že nad Hongkongem chce a bude mít jasnou kontrolu. Ovšem dobré na tom je, že se mi konečně podařilo přesvědčit ženu, abychom se vrátili do Česka. Řekla: "Dobře, pojďme, i když v Liberci buď prší, nebo se jde do kopce." Za tuhle oběť jí vděčím.

HN: Když jste s otcem v roce 2007 zakládali Lasvit, netajili jste se velkými ambicemi. Je firma tam, kde jste ji chtěl mít?

Furt jsme úspěšná firma, ale popravdě, řečí čísel jsem myslel, že budeme ještě dál, ať už obratově, nebo maržově. Jsem v tom­hle ambiciózní, možná až neskromný, takže se moje vize podařilo splnit třeba ze dvou třetin.

HN: Co je příčinou? Nerealistické cíle?

Realistické podle mě byly. V porovnání s dnešní konkurencí, se sklářskými firmami v Česku a možná i v Itálii, jsme asi nejúspěšnější, většina dalších firem jsou spíš hračky pro lidi, kteří mají jiné byznysy a sklářství dotují, mají ho jako hobby. My jsme naproti tomu v zisku, žádná významná ztráta nás nikdy nepotkala. Ale když nás srovnám třeba se značkou Flos, což je italský špičkový výrobce designových svítidel, je mnohem dál. Je to skvěle řízená firma s obratem 180 milionů eur a ziskem EBITDA, tedy profitem před daněmi a odpisy, na úrovni 30 procent. Tam bych chtěl jednou být.

HN: Jaké jste potom udělal chyby, že se to zatím nepovedlo?

Jde hlavně o lidi, i když z 20, které jsem si osobně vybral, bylo třeba 15 skvělých, tak tři byli jen O. K. a dva průšvih. Také jsem se určitou dobu snažil rozvíjet příliš mnoho věcí najednou, místo abychom se zaměřili jenom na jednu či dvě cesty.

HN: Zkuste být konkrétnější.

Například jsme přemýšleli o konceptu vlastních hotelů. Říkal jsem si, že by bylo super spojit všechno do jednoho celku. Idea byla mít butikové hotely pro 40 lidí, neměli jsme na to ale peníze a chyběly nám znalosti, stálo to dost energie. Totéž platí o otevření kamenných obchodů, měli jsme před časem těsně před podepsáním prostoru v centru Prahy, byl by to naprosto dokonalý obchod, na skvělém místě… Nakonec z toho, díkybohu, sešlo. Když přišel covid, najednou bychom museli několik let dotovat něco, co by finančně nefungovalo. Měli jsme štěstí.

HN: Ale sebralo to energii.

Přesně tak. Manažerskou energii, kterou bychom mohli nasměrovat jinam. Žádnou fatální chybu jsme nikdy neudělali, ale mohlo to být lepší, kdybychom se více koordinovali a měli lepší fokus. Příkladem je náš e-shop. V dohledné době ho spustíme, ale je to věc, kterou jsme mohli mít mnohem dřív.

HN: E-shop zacílíte na běžné klienty, kteří nakoupí "konfekční" produkci. Ti dnes představují jen malou část vašeho byznysu, že?

Je to tak. Teď jsou jeho základem hotely, kasina, luxusní jachty, obchody typu Rolex nebo Tiffany a hodně také soukromé rezidence. To je 90 procent našeho obratu. Paradoxně jsem měl obavu, že tato část kvůli koronaviru půjde výrazně dolů, ale stal se pravý opak. Bohatší lidé teď víc dbají na to, čemu já říkám nikoliv show off, ale show in. Někdo k nim přijde na návštěvu, protože se obecně teď víc času tráví v soukromí, a oni ho můžou zaujmout něčím s kulturním přesahem. Třeba instalací od nás, kde je kombinace skla se dřevem nebo kovem, něčím unikátním, co umí například jen dva skláři na světě. A takové příběhy fungují, vždyť je to řemeslo, které je v Česku tisíc let. Na klasický retail připadá asi 10 procent, ale zhruba do pěti let bych chtěl, aby to byla pětina.

HN: Takže covid způsobil, že když lidé, i ti bohatí, byli doma, došlo jim, že by bylo fajn si místo, kde žijí, zútulnit?

Opravdu se nám zvedl poměr rezidenčních projektů, takže ano. Lidé, když jsou na Zoomu nebo na videokonferenci a za nimi visí žárovka, si řeknou, že by za nimi možná mohlo viset něco hezčího. Nebo si doma čtou různé hezké příběhy, přitom sedí v nic moc prostoru. A dostanou inspiraci. Ano, je tu spousta lidí, kterým je tohle jedno, ale čím dál víc lidí o tom přemýšlí.

HN: Idea značkových obchodů tedy není mrtvá?

Není. Měníme ale kvůli covidu strategii. Udělat v centru Londýna dobrý obchod je investice třeba za 100 milionů korun. Když teď sleduji trendy, říkám si, že úplná centra měst asi nejsou pro nás, radši uděláme ve čtvrti, jako jsou třeba v Praze Holešovice, úžasný, inspirativní prostor, klidně tři tisíce metrů čtverečních, jehož návštěva bude zážitek.

HN: Místo Pařížské ulice vyrazíte za hipstery a tam, kde je živo, ale ne předraženo.

Ano, peníze ušetřené za nájmy bychom pak investovali do prostoru. Jestli nás historicky něco definovalo, tak to je krásný design. Nyní k tomu přidáme zážitek. V Holešovicích i v Londýně nebo v New Yorku. Propojíme obchod, show­room a galerii.

HN: Proč se vlastně snažíte dostat víc k retailovým klientům? Luxusní segment už je zaplněný, už tam není takový prostor pro růst?

Jedna věc je byznys. Druhá věc je poslání firmy. Věříme, že když se člověk obklopí krásnými věcmi, zpříjemní − a možná i změní − mu to život k lepšímu. Asi budu znít naivně, ale třeba tím přispějeme k tomu, že celý svět se zlepší a bude mírumilovnější a hezčí. Mně třeba dělá dobrou náladu, když ráno vstanu a vidím v kuchyni světlo od Maxima Velčovského. Vymýšlíme, jak nabídnout naše výrobky více lidem. Musí být logicky cenově dostupnější, plánujeme proto jakýsi mix sériové výroby s řemeslnou, což nám pomůže snížit výrobní náklady. Ale jen aby to dávalo smysl, naše DNA je nadále v originální ruční výrobě.

HN: Máte mimochodem nějaký etický kodex? Vaši zákazníci jsou nejbohatší lidé světa, co kdyby si od vás chtěl instalaci objednat třeba nějaký diktátor?

Není tajemstvím, že jsme kdysi dodávali pro Muammara Kaddáfího. Dělali jsme to ovšem přes tureckého kontraktora, který nás oslovil, takže jsme se až dodatečně dozvěděli, pro koho to bylo. Ale upřímně nevím, jestli bych to kvůli tomu zastavil. Svět není černobílý. Tím neříkám, že schvaluju diktátory.

HN: Takže i na autoritáře by mohlo to krásno zapůsobit?

Proč ne? Pokud chce mít něco krásného, možná ho to pomůže zlepšit. Je ale pravda, že náš art director Maxim Velčovský je v tomto ohledu mnohem důslednější než já, vybírá si, pro koho bude dělat. Od kreativního ředitele se očekává, že bude mít trochu jiný pohled a jiné emoce, já musím zase dohlížet, že firma bude mít na výplaty. Že bych tedy odmítl zakázku od čínského prezidenta, to asi ne.

HN: Loni měl Lasvit obrat 48 milionů dolarů, letos tedy půjdete nahoru?

Určitě by to mělo být přes 50 milionů dolarů. Ziskovost bychom rádi měli nad 10 procent. A to i díky úsporám, třeba proto, že se kvůli koronaviru nemůže tolik cestovat za klienty a nepořádají se výstavy.

HN: Relativně nedávno jste hovořil o tom, že byste do Lasvitu přibral minoritního investora, který by vám pomohl firmu nakopnout právě k většímu růstu. Jak to vypadá?

Úplně z toho sešlo. Bavili jsme se se třemi velmi inspirativními českými investory. Jeden z toho vystoupil sám, protože na jeho byznys dolehl koronavirus, se zbylými dvěma jsme se domluvili na poměrné solidní valuaci, ale nedohodli jsme se na konkrétních dílčích podmínkách. Šlo o prodej zhruba 30 procent firmy. Není to ale definitivně mrtvé téma. Máme nadále zájem o menšinového investora, který ovšem nebude ryze finanční. Potřebujeme někoho, kdo se nedívá na všechno primárně jen přes čísla, protože Lasvit není zdaleka jen o číslech.

S přispěním Jessiky Kapetanovič a Kryštofa Dudy