Umělecké dílo je něco výjimečného, co vás odlišuje, přesahuje

Vaše galerie na Malé Straně je momentálně zavřená, posunuli jste také plánovanou vernisáž na podzim. Co vám ještě koronavirus vzal, co zkomplikoval?

Hlavní změnou ve fondu Pro arte je, že se osobní setkání s investory a sběrateli přesunula na digitální platformy.

Ztížena je také možnost obhlídky uměleckých děl v terénu. Jinak se toho tolik nezměnilo. Moji kolegové za uměním často cestují i do zahraničí, proto jsme zvyklí běžně komunikovat na dálku. Pro správu portfolia a vyhodnocování investičních příležitostí využíváme vlastní informační systém. Všichni členové týmu tedy dnes pracují v režimu home office bez potíží.

Takže se nic neděje?

Jsme maximálně digitalizovaní, ale nemyslím si, že to takhle funguje u všech českých hráčů v tomto byznysu. Trh s uměním je konzervativní, drží se tradičních metod, ale možná právě teď přišel čas na potřebné změny. Mimochodem − sice jsme byli nuceni přesunout na podzim vernisáž, ale na webových stránkách Pro arte je nyní možné si virtuálně projít a prohlédnout část našeho portfolia.

Kromě výstavy špičkových děl Emila Filly, Otakara Kubína nebo Zdeňka Sýkory se návštěvník může potěšit i krásnou zahradou Vratislavského paláce, kterou se do naší galerie vchází.

Ano, je to velmi zajímavé. Ale − snad mi prominete: dojem z prostor, kde váš fond a galerie sídlí, je stejně nejsilnější "naživo", také umělecká díla bychom si asi víc užili "tváří v tvář".

Předpokládám, že žádná virtuální procházka také asi nenahradí dojmy z veletrhu Art Paris, který byl v dubnu zrušen.

Do Paříže jsme pozvali naše investory, cílem společné cesty měl být tento veletrh, chtěli jsme také navštívit další výstavy, ateliéry i privátní sbírky. Art Paris se měl navíc konat v Grand Palais, který se má v budoucnu několik let opravovat, takže jsme se těšili, že si ještě užijeme výjimečný genius loci. Co naplat, cestu jsme zrušili. Veletrh se již letos bohužel neuskuteční, přesouvá se až na rok 2021. Pro umělecký svět do koronakrize byly akce těchto formátů naprosto zásadní. Scházejí se na nich všichni aktéři − kurátoři, galeristé, umělci, sběratelé, byznysmeni. Je otázka, co přinese nová realita. Dosud byl trh s uměním úzce provázán s globalizací.

Je otázka, co přinese nová realita. Dosud byl trh s uměním úzce provázán s globalizací.

Měla být na Art Paris zastoupena i vaše pařížská galerie?

Přesně tak. Její expozice měla představit tvorbu fotografa Jesseho A. Fernándeze, kterou prezentujeme také v galerii.

Koncept výstavy vychází z portrétů slavných malířů, s nimiž se Fernández potkával v Paříži, a z jejich artefaktů. Jedna fotografie − jeden obraz takových velikánů, jako jsou Francis Bacon, Joan Miró, Pablo Picasso, Salvador Dalí a další. Bohužel, na veletržní expozici nedošlo.

Alexandra Bízková (32)

Vyrůstala na severní Moravě, a jak říká, až do doby vysokoškolských studií žila na periferii.
◼ Ekonomické vzdělání si po absolutoriu v Praze rozšířila při studiu na Audencia École de Management ve francouzském Nantes a na École du Louvre, kde se zaměřila na vedení uměleckých sbírek a dějiny umění.
◼ Dlouhodobě se věnuje analýze světového trhu s uměním. Od roku 2015 působí v investičním fondu Pro arte, v současnosti na pozici finanční ředitelky. Zodpovídá též za vztahy s investory a budování klíčových partnerství.
◼ Se svým mužem bydlí v Praze, volné dny a dovolené rádi tráví společně v galeriích a muzeích. Tedy – když jsou otevřena.

Dolehla už pandemie a s ní související ekonomická krize také na váš investiční fond?

Ze své povahy je Pro arte dlouhodobý fond, ze strany investorů tedy nedochází k panice. I případné delší období hospodářské krize jsme schopni přečkat.

Nicméně zavření pařížské galerie se vás muselo dotknout, ne?

V galerii Orbis pictus máme majetkový podíl, takže samozřejmě se nás to dotýká. Věříme, že jakmile to zdravotní situace dovolí, francouzská vláda umožní brzké znovuotevření galerií.

Galerii jste koupili loni v dubnu. Proč jste se rozhodli zrovna pro ni?

Roky byla na stejné adrese uznávaná Galerie Thessa Herold. Nesla jméno po významné galeristce, která byla po několik desetiletí jednou z vůdčích postav pařížské umělecké scény. Thessa Herold si první galerii otevřela už někdy v roce 1970, do čtvrti Marais se pak přestěhovala na začátku 90. let. Je to mimochodem skvělá adresa, přes ulici je Musée Picasso a všechny významné galerie. Top liga světového obchodu s uměním.

Prezentovali jste tam už některé české autory, ale to není hlavní poslání galerie, že?

Zpočátku jsme se ve fondu věnovali aktivitám namířeným směrem do Česka. Přiváželi jsme sem tedy díla, která jsme získávali ze soukromých sbírek či na menších aukcích různě po světě. Hodně obchodní činnosti se odehrávalo v Paříži, jež se tak postupně stávala naší druhou základnou. Investiční vstup do tamní galerie byl logickým vyústěním. Česko-francouzské vlivy se teď přirozeně prolínají. Třeba na posledním Podzimním salonu Pro arte v Praze jsme prezentovali dílo Joana Miróa Postavy, ptáci, hvězdy z roku 1944, jež jsme získali do své sbírky. Dalo by se také usuzovat, že výstava Šíma−Michaux v Paříži vznikla z naší iniciativy. Šímu ale měla ráda i Thessa Herold a spojení s Michauxem, když byli přátelé, se tedy nabízelo. Prostě Orbis pictus je francouzská galerie, která si vytváří vlastní výstavní program. A důležité je, aby zaujal hlavně Francouze.

Pro arte je jediným investičním fondem v Česku, který se specializuje na umění. Jak vůbec vznikl?

Byl založen v roce 2012 jako uzavřený investiční fond, a to skupinou přátel okolo odborníka na kapitálové trhy a filantropa Libora Winklera. Chtěli společně investovat a zajímalo je umění, fond tedy nebyl prvoplánově jen finanční instrument. Vstupní minimální vklad od založení činí 125 tisíc eur, což je při současném kurzu nějakých 3,4 milionu korun. A u toho fond setrval. Pro arte pro investory představuje exkluzivní klub, což bychom rádi zachovali.

Kdo jsou tedy dnes jeho akcionáři?

Zkušení kvalifikovaní investoři, pro něž je fond alternativou dalšího, mnohem vrstevnatějšího podnikání a investic. Pak jsou to také lidé působící v různých oborech, znalci umění či jeho obdivovatelé, ale rovněž vlastníci podniků, kteří se seznamují s uměním až naším prostřednictvím. Pestrá a stabilní skupina čítající dnes necelou dvacítku lidí. Všichni počítají s dlouhodobým, nejméně desetiletým horizontem investic.

Alexandra Bízková

Foto: Josef Horázný

Jaká je bilance fondu?

Poměrně dobrá a předpokládáme, že se na tom ani v dohledné době nic nezmění. Už při krizi v letech 2008 až 2010 se potvrdilo, že lidé se v takových obdobích uchylují k investicím do kvalitních věcí − a ceny špičkových uměleckých děl neklesají, spíš stoupají. Lidé umění chápou jako "uchovatele hodnoty". Fond nyní spravuje majetek v hodnotě 270 milionů korun, což je reálná cena obrazů, které vlastníme.

Při pohledu na vaši sbírku je zřejmé, že jste ve výběru děl, do nichž investujete, spíše konzervativní.

Sázíme na osvědčené hodnoty. Nositelem významného cenového posunu je na českém trhu stále klasická avantgarda, v tomto "sektoru" se teď obchodovaly ty největší objemy.

Nám se třeba podařilo nakoupit rané práce Toyen, ještě než okolo nich propukl boom, bodovali jsme také s Otakarem Kubínem, Mikulášem Medkem… Máme samozřejmě také Kupku, Fillu, Zrzavého, Čapka, Šímu, Štyrského a další.

Takže díla mladších autorů ve vašich sbírkách nenajdeme?

U mladého autora může zhodnocení díla být raketové, třeba i mnohonásobné a v rychlém horizontu, ale riziko je také nepoměrně větší. S vědomím tohoto stavíme své investice. Když už nakupujeme díla od žijících autorů, tak spíše od "budoucích klasiků": Federico Díaz, Eva Koťátková, Jaromír Novotný, Jan Merta…

Žádný Krištof Kintera?

Ale ano, Kinteru máme a také třeba Vladimíra Houdka. Nákup současného umění ale představuje rizikovější záležitost, je třeba pečlivě sledovat kariéru umělců, jejich prezentaci ve světovém kontextu. Například vystavení děl Dalibora Chatrného galerií Hunt Kastner na Art Basel, to už je indicie pro případnou investici. A věříme samozřejmě Adrieně Šimotové, Zorce Ságlové, Aleně Kučerové, Běle Kolářové. Mimochodem, u Kolářové bylo třeba, aby ji docenily zahraniční instituce, třeba newyorské Muzeum moderního umění (MoMa) nebo Tate Modern, pak se rozhýbal český trh a přestal ji vnímat ve stínu jejího manžela.

Šimotová, Ságlová, Kučerová, Kolářová… Je to tím, že jste žena, a proto jmenujete především umělkyně, anebo se ve fondu na jejich dílo také soustřeďujete?

Mám-li mluvit za sebe, pozoruji skutečně jistý deficit, že se těmto dámám nevěnovala už dříve patřičná pozornost. Snad se ale leccos mění, některé velké světové instituce se snaží teď splatit umělkyním dluh.

K bezprecedentnímu kroku přistoupilo sanfranciské Muzeum moderního umění, které prodalo dílo Marka Rothka a z těchto financí koupilo díla surrealistek Kay Sageové, Leonory Carringtonové, ale také dalších žen a též umělců afroamerického původu.

Které české jméno je podle vašeho názoru v současné době nejlepší investicí?

Sběratelé se zaměřili na 60. léta minulého století, takže dnes se kvalitní díla tohoto segmentu na trhu objevují výjimečně. Pozornost se zaměřuje na 70. a 80. léta − tam došlo v poslední době k velkému nárůstu například u Zdeňka Sýkory. Občas žertujeme, že toto uzavřené, jasně definovatelné a přitom specifické dílo konvenuje analytičtějším mozkům, zvláště právníkům, kteří si jeho práce pořizují do kanceláří. A z investičního hlediska je Sýkora velmi zajímavá položka. Další posun se dá očekávat také u jeho současníků − třeba Jana Kubíčka.

Jak často se vaše sbírka obměňuje?

Umělecká díla setrvávají ve sbírce v průměru pět let. Samozřejmě se nám už také stalo, že jsme některá prodali takřka obratem, protože o ně byl velký zájem. Zní to jako klišé, ale načasování obchodu je klíčové.

Proměňuje se nějak skupina lidí, které zajímají investice do umění?

Mezi investory jsou dnes i podstatně mladší lidé, než jaké byste u tohoto konzervativního byznysu očekávala. Nově přicházejí majitelé firem z oblasti technologií, kteří si dokázali za málo let vydělat hodně peněz a teď řeší, jak je zhodnotit. Někteří lidé až s námi poprvé navštívili Národní galerii, ale to vůbec neznamená, že nedokážou vnímat umění. Dovedou jej nazírat úplně jinak než my, kteří se v této sféře roky pohybujeme, jsou otevření novým podnětům. Fond berou jako dlouhodobé zajištění. Řadě investorů pak pomáháme s budováním vlastní sbírky. Při své práci se setkávám také s lidmi, kteří nadšeně vyprávějí, jak na aukci podlehli emocím a ulítli nad všechny limity. I zápal a vášeň jsou součástí obchodu s uměním, jen v tomto případě převažuje sběratelství nad investičním pohledem. To si fond dovolit nemůže.

Co vám osobně dává tento byznys?

Studovala jsem anglistiku a podnikové hospodářství se zaměřením na arts management, kariérně mě však nasměrovala letní škola při pařížské École du Louvre. Jsem tedy dnes ve svém živlu. A i když jsem spíše analytický mozek a mám období, kdy se věnuji především excelovým tabulkám a číslům, bezprostřední kontakt s uměním a lidmi, kteří mu rozumí a milují jej, je pro mě důležitý.

Stala se z vás také sběratelka?

No, nevím, jestli těch pár kousků, co mám doma, mohu nazývat sbírkou… Mám obrazy Moniky Žákové nebo Radky Bodzewicz a dalších mladých umělců, které mám ráda a chci je podporovat. Nedávno jsem se vdala, přibylo tedy i pár věcí mého muže. Jsem šťastná, že i umění nás spojuje, alespoň část každé dovolené trávíme po světových galeriích a muzeích.

Nepatří teď tak trochu i k dobrému tónu investovat do umění?

Vůbec by mi nevadilo, kdyby tomu tak bylo. Mrzí mě, když je sbírání uměleckých děl vnímáno jako snobismus. Většina lidí, kteří do fondu přicházejí, je finančně zajištěná, a tak si samozřejmě dopřávají i dobrá auta a krásné bydlení. Umělecké dílo je ale přece jen něco výjimečného, co vás tak trochu odlišuje − a poskytuje jistý přesah. Přináší radost, promlouvá nejen k vám, ale i k okolí. Po letech komunismu, kdy se úplně zpřetrhaly, poničily tradice, které třeba ještě najdete v Paříži, je nám toho třeba.

Sběratelé se v první fázi neptají na cenu obrazu, ale na kontext, na okolnosti jeho vzniku. Získané artefakty neberou jako trofeje, ale zajímá je příběh.

Jaké tradice máte na mysli?

Za první republiky či prostě v meziválečné Praze stejně jako v Paříži bylo skutečně dobrým zvykem, že každá průměrně situovaná rodina měla doma originály obrazů. Tohle po roce 1948 vzalo v Československu zasvé, bylo rozdupáno, zničeno. Samozřejmě neznám dnes všechny sběratele osobně, ale ti, které potkávám, se neptají v první fázi na cenu obrazu, ale na kontext, na okolnosti jeho vzniku. Získané artefakty také neberou jako trofeje, ale zajímá je příběh… Mají doslova edukativní hlad.

V poslední době se na trhu objevují díla, která patřila do sbírek, jež vznikaly v devadesátých letech. Dá se to už charakterizovat jako trend, profilují se noví sběratelé?

Nechci se vyjadřovat ke konkrétním lidem. Nicméně když se nějaká sbírka uvolňuje pro trh, tak se souběžně objevují noví sběratelé.

Je zřejmé, že některé starší sbírky se mění svým zaměřením a někteří sběratelé se orientují víc na zahraniční umění. Tento trend je už ve vzduchu.

Alexandra Bízková

Foto: Josef Horázný

I vy se obracíte teď více do zahraničí.

Ve fondu máme klíčová česká díla, ale je přirozené, že směřujeme do širších souvislostí. Český trh je menší a čeští kupci jsou patrioti, český sběratel má rád československé umělce. Ale třeba je teď − jak už jsme říkali − správný čas na změnu, kterou nesou nové generace. Představte si právníka, který vystudoval v zahraničí, pracuje v zahraničí a zařizuje si tam kancelář. Chtěl by nějaké dobré dílo, nejlépe mezinárodně srozumitelné. Myslím, že ten nesáhne po českém autorovi − a když, tak bude chtít takového, který snese srovnání i ve světě. A jsme zase u Koťátkové, Díaze. Anebo zvolí francouzské dílo, jestliže pracuje v Paříži.

Francouzský sběratel má také rád francouzské umění?

To právě ne. Francouzi jsou kosmopolitní, vždyť v Paříži svého času tvořili umělci všech národností. Britové jsou určitě také kosmopolitnější, i když teď je otázka, jak zafunguje brexit. Těsně před ním třeba už zamrzl obchod se starými mistry, dají se očekávat i další zvraty.

A jsme opět u krize i koronaviru. Skutečně si myslíte, že váš byznys neovlivní?

Zatím jen odhadujeme pocity lidí. Předpokládejme, že se omezí počet investorů, kteří mají nadbytečnou likviditu a chtěli ji uložit do umění. Jako první asi odpadnou začínající investoři do současného umění. To je také nyní nejvíc ohroženo. Další skupina investorů však krizi naopak bere jako příležitost k investicím. A pak ale hrají roli mnohé další faktory.

Takže vyčkáváte.

Subjekty působící na trhu s uměním, který je spíše konzervativní a tradicionalistický, v tuto chvíli urychleně zavádí digitální nástroje,
třeba posilují internetové prodeje či přímo on-line dražby.

Nelze zde však obchodovat ty nejdražší položky. U aukčních domů tak nabývají na důležitosti privátní prodeje, protože klasické aukce nyní neprobíhají. Síně Christie's i Phillips již oznámily přesun nejdůležitějších jarních dražeb − impresionistů, moderny a současného umění − na konec června, s možností dalšího přesunu. Podobný krok je očekáván i od Sotheby's. I nejvýznamnější hráči českého aukčního trhu přesouvají aukce na říjen a listopad.

Kdy bude jasné, co to všechno znamená?

Až podzimní výsledky ukážou, nakolik byl tuzemský trh krizí zasažen, a zda se vrátí do stejné kondice jako před pandemií. Teď bude zásadní vzájemná podpora a spolupráce mezi jednotlivými aktéry uměleckého provozu. Oproti obchodníkům s uměním jsou v těžší situaci galeristé a samozřejmě umělci. Krátkodobý výpadek příjmů zde může být likvidační. Například v Německu tímto směrem míří řada programů státní podpory, snad se to podaří také v Česku.