Kdyby nebylo architektů Jany a Pavla Prouzových, někdejší parostrojní pivovar v Lobči na Kokořínsku by dnes už nejspíš nestál. Předešlý majitel, který technickou památku v malé obci na okraji chráněné krajinné oblasti po roce 1989 získal, se k architektonickému skvostu choval necitlivě. Postupně jej rozebíral a prodával jako stavební materiál. Přitom lobečský pivovar tu stál více než pět století.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekManželé Prouzovi ale měli sen i odvahu si jej splnit a pivovar koupili. Za jeho záchranu, obnovu i zprovoznění získali už v roce 2015 cenu Patrimonium pro futuro od Národního památkového ústavu. Oceněni byli především za mimořádné osobní nasazení, spolupráci s památkáři i odvahu navrátit památce původní využití.
Loňská Cena za ochranu a revitalizaci architekturního dědictví Opera Historica, kterou uděluje ministerstvo pro místní rozvoj, to stvrdila.
V zámku a v podzámčí
"Na začátku všeho byla naivní potřeba zachránit nějakou památku a udělat si architektonickou realizaci podle sebe, ne podle pokynů investorů," objasňuje Pavel Prouza. S manželkou nejprve hledali starou faru, kde by mohli nejen bydlet, ale také pořádat kulturní akce.
Jednoho dne vyrazili na kolech na Kokořínsko, ubytovali se v lobečském zámku a ráno z okna zahlédli v podzámčí rozpadající se pivovar. Za chvíli už ruinu tajně prolézali. Byli okouzlení její architektonickou, urbanistickou i historickou hodnotou.
Později zjistili, že první zmínka o pivovaru pochází už z roku 1586 a na parostrojní nechal původně vrchnostenský pivovar přebudovat právník Rudolf Cicvárek koncem 19. století. Potom pivovar zažil zlatou éru. Sládek Josef Tománek tu vařil proslulé tmavé speciály a bavorský ležák. Další rozvoj ale zastavila druhá světová válka, po ní tu byl sklad ovoce, pak v objektu hospodařil státní statek.
Na začátku všeho byla potřeba zachránit nějakou památku a udělat si architektonickou realizaci podle sebe, ne podle investorů.
Manželé Prouzovi se dlouho nerozmýšleli. Během několika dní se stali majiteli pozemku, který měl sedm tisíc metrů čtverečních a na jehož necelé třetině stál někdejší pivovar − budova bez oken a dveří, s rozpadající se střechou, sem tam jen zbytek obvodových zdí, zarostlý dvůr plný harampádí. Dál pokračovali v práci ve svém pražském ateliéru Riofrio Architects, zároveň detailně prozkoumávali archivy i staré fotografie, aby věrně zachovali původní vzhled pivovaru. Do Lobče vyráželi ve volných chvílích. Když se při letním větru v zadním traktu sesunuly střechy, měli pocit, že se celý objekt rozpadne dříve, než jej stačí opravit. "Odpracovali jsme tady tisíce hodin, v létě jsme tu prožívali kouzelné podvečery, když jsme se večer zaprášení převlékali, ani se nám zpátky do Prahy nechtělo. Ale pak přišel podzim, jezdili jsme sem kontrolovat stavební práce, a když jsme odtud odjížděli, nepromluvil jsem ani slovo, prožíval jsem si své těžké chvíle," vzpomíná Pavel Prouza.
Svým rodičům o tom ani jeden z manželů neřekl, považovali by je za blázny. Jednoho dne však byla čelní fasáda opravená, před ní se zelenal trávník a konal se tu první happening. Lehká počáteční nedůvěra stálých obyvatel vsi se prý proměnila v poznání, že dvěma umanutým architektům z Prahy mohou věřit.
Pivo pod komínem
Osm let Prouzovi objekt zachraňovali a opravovali, a když už měli co ukázat, začali pořádat prohlídky. "Lidé sem ale moc nechodili, proč taky chodit do pivovaru, kde se nevaří pivo. Podnikat v pivovarnictví nebyl náš záměr, hlavním motivem byla a je záchrana areálu. Jenže nejlepším způsobem, jak starému pivovaru vdechnout život, je přece pivo," vysvětluje Pavel Prouza, jak se z architektů, jimž technologie vaření piva nic neříkala, stali pivovarníci. Vzali si podnikatelský úvěr a po dlouhých sedmdesáti dvou letech se od roku 2015 v Parostrojním pivovaru Lobeč opět začalo vařit pivo, tentokrát ale za pomoci moderní technologie, bez síly parního stroje. Nefiltrované a nepasterizované, nezaměnitelné řemeslným zpracováním a výběrem lokálních surovin. Vaří se tu speciály a světlý ležák.
Klíčová je podle majitelů kokořínská voda a slad z nedalekého Mšena, kde se sladuje ječmen okolních farmářů. Některé z ingrediencí se snaží majitelé pivovaru sbírat sami, například hořké kokořínské byliny na pivo Lobeč Gruit či trnky na pivo Lobeč Weisse.
"Podstatnou část produkce pivovaru bychom chtěli udat 'přímo pod komínem', v našem výčepu. Marže z prodaného piva by pak zůstávala v pivovaru. Jsem přesvědčen, že je to ta nejrozumnější cesta," míní Pavel Prouza. Zatím ale téměř tři čtvrtiny produkce piva rozváží v regionu a do Prahy.
"Konkurenční tlak je citelný a velkoobchodní cena piva i v našem segmentu je na hranici rentability." Díky sládkovi Václavu Kopeckému má ale lobečské pivo skvělou pověst a získalo i několik ocenění.
Ložnice v kovové nádrži
Lobečský pivovar se stal turistickou atrakcí Kokořínska a Máchova kraje. Od jara do podzimu se tu konají pravidelné komentované prohlídky, v pivovaru je možné se ubytovat, místní sem chodí na pivo, občerstvují se tu cyklisté, pro "lahvové" si jezdí lidé z okolí. V prostorách pivovaru se odehrávají slavnosti, koncerty i jiné kulturní akce.
Odpracovali jsme tady tisíce hodin, a když jsme se večer zaprášení převlékali, ani se nám zpátky do Prahy nechtělo.
"Snažíme se, aby podnikání v naší památce bylo vyvážené. Zdejší atmosféru, kterou jsme pivovaru vdechli, a genius loci toho místa chceme udržet, proto jsme stanovili určitá pravidla. Například tu nemáme informační a příkazové tabule, ale především se nebudeme snažit uspokojit nad únosnou míru vzrůstající kapacitu návštěvnosti," vysvětluje majitel.
V podkroví nad varnou, kde se dříve mlel slad, je rozlehlý stylový apartmán Cicvárek, kterému dominují dvě staré kovové nádrže. "Prořízli jsme do nich vstupy a udělali z nich ložnice," odhaluje originální industriální design Pavel Prouza.
Apartmán Cicvárek byl oceněn v mnoha architektonických publikacích a Česká komora architektů ho nominovala na prestižní evropskou cenu Miese van der Rohe 2017. V zadním traktu pivovaru jsou k dispozici i další apartmány, postavené v podobném duchu.
Pro vlastní bydlení si manželé Prouzovi upravili objekt − který má v jádru gotickou vodní tvrz, renesanční pivovarský žentour i klasicistní dům pana sládka − podle současných požadavků. Zvenčí mu ale vrátili podobu z konce 19. století.
Co bude dál?
Pivo tu Prouzovi začali vařit, když při prohlídkách nově obnoveného pivovaru návštěvníci odcházeli zklamaní, že místní pivo neochutnají. A když se později hosté u piva ptali, proč se tu nenabízí nic k jídlu, vzali si Prouzovi další úvěr a začali stavět kuchyni. Pustili se do toho i přesto, že na gastronomickém trhu byl velký nedostatek personálu. A s vědomím, že restaurace nebude nějaký čas vydělávat. Teď chtějí Prouzovi rozšířit i doplnit expozici a připravují monografii pivovaru.
Stačilo však několik dní a skoro celý svět se kvůli koronavirové pandemii zastavil a utichl. Ještě předtím, než se z rozhodnutí vlády zavřely všechny restaurace, manželé Prouzovi uzavřeli svou provozovnu z preventivních důvodů. I když to pro ně znamenalo ztrátu a komplikace, nechtěli ohrozit zdraví sousedů i přespolních hostů. "Objednávky z restaurací ustaly, máme teď ve sklepě navařených asi 30 tisíc litrů. Ale ležák i černé pivo chvíli vydrží a stále je možnost si k nám pro pivo přijet a zazvonit. Prodáváme přes okénko lahvové," říká Pavel Prouza s tím, že jeden dva lidé za den přijdou. "Nejsme ale výluční producenti piva, soustřeďujeme se víc na cestovní ruch. Březen ještě vydržíme, ovšem duben a květen jsou naše sezona, kdy sem jezdívá nejvíce lidí. Bojíme se, co přijde."
Okouzleni ruinou
Okouzleni ruinou
