Kyvadlo vytváří mysterium slova, prostoru a rytmu

Chrámem zní modlitba potvrzující víru účastníků mše a kyvadlová soustava se pohybuje v rytmu kazatelovy promluvy. Jako by kyvadlo v tichosti svého jednoduchého mechanismu vyměřovalo čas. Jedno kmitnutí trvá sedm vteřin. Má to naléhavost tlukotu srdce i nádechu. Jakmile zazní "Amen", ukončující vyznání, kyvadlo se zpomalí − a zastaví. Jsme svědky pozoruhodné události probíhající jen necelé tři minuty, přesto cítíme, jak se nás souhra, jež vznikla z propojení duchovního a materiálního světa, silně dotýká: přes svou bezhlučnost je v dané konstelaci intenzivnější než zvuk zvonu. Jako by se zhmotnilo ticho.

Kyvadlo bylo vytvořeno podle návrhu Josefa Pleskota, architekta evropského významu. Jedná se o takzvanou uměleckou intervenci, jež konfrontuje ustálené prostředí s dočasně umístěným artefaktem a nabízí tak možnost nového vnímání původního prostoru − protože, jak je známo, po určité době dochází k fenoménu "lokální slepoty". Ten způsobí, že věci, které se staly samozřejmými, přestáváme vidět i se všemi jejich klady a zápory. Intervence jsou od toho, aby danou lokalitu znovu prověřily, přinesly do ní čerstvé podněty.

V akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora se tyto počiny už staly tradicí, která do něj přivádí věřící i bezvěrce. Průsečíkem jejich zájmu je pokaždé sakrální prostor. Intervence se odehrávají především v postním období od Popeleční středy do Velkého pátku. Zavedl je kurátor Norbert Schmidt, který má jak architektonické, tak teologické vzdělání, což je v českém prostředí neobvyklá, vpravdě vzácná kombinace. To jím vedená umělecká rada farnosti vybírá autory intervencí.

Jako první zde dostal příležitost sklářský výtvarník Václav Cigler, po něm malířka Adriena Šimotová, následovaná sochařem Stanislavem Kolíbalem a malíři Patrikem Háblem, Michalem Škodou nebo Christianem Helwingem.

Sám Norbert Schmidt v roce 2012 takzvaným postním plátnem zakryl hlavní oltářní obraz Proměnění Páně, jejž v roce 1638 namaloval Jan Jiří Häring podle Raffaelovy předlohy. Tenkrát se jednalo o Schmidtovo minimalistické radikální gesto, avšak s maximálním účinkem.

Pleskotovo kyvadlo, jak dílo můžeme nazývat, oproti tomu působí překvapivě samozřejmě − ovšemže z pohledu člověka, který k Salvátorovi nechodí pravidelně. Při vstupu do kostela kyvadlo vnímáme jen jako čistou linii v podélné, hlavní ose chrámové lodi. Svou vertikálností připomíná Pleskotovo dílo prostý kříž, jehož vodorovná část je dlouhá 12 metrů a svislá, dělící horizontálu přesně na poloviny, měří 10 metrů. Oba prvky jsou spojeny čepem ve vrcholu kolmice, takže jsou pohyblivé, přičemž nezbytnou roli nosníku sehrávají kovové profily vedené napříč kostelem, jež kyvadlovou soustavu vynášejí a fixují v prostoru.

Ve vzniklé kompozici je obsažena pokora a úcta k prostředí prostoupenému duchovní pamětí, jež hnětli do krásné dynamické formy italští barokní architekti Carlo Lurago a Francesco Caratti.

Ale až ve chvíli, kdy je do kyvadla vložena lidská energie a to se začne pohybovat synchronizovaně se slovy kazatelovy promluvy, dochází k naplnění jeho funkce, která je v souladu s konkrétním místem a ubíhajícím časem.