Fotbal je hříšný, protože se při něm vybíjejí nižší pudy a agresivita. První fotbalisté byli barbarští bojovníci, kteří místo do míče kopali do hlav sťatých zajatců. V této hře je zaměstnaná dolní, nečistá polovina těla. S takto odmítavým pohledem na nejpopulárnější sport planety se mi před časem svěřila jedna hluboce věřící křesťanka. Zapomněla, že při fotbale používáme i horní půlku těla.

Co třeba hlava, kterou se dá vsítit gól a někdy i vymyslet nádherná akce? A co fotbalisty tak často připomínané "srdíčko"?

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Ta žena zřejmě netušila, že už od roku 2003 se koná téměř každoročně − se čtyřmi přestávkami − mistrovství Evropy kněží v sálovém fotbale. Pravidelně se ho účastní i tým českých duchovních. A vyšší síly tomu chtěly, aby se šampionát letos konal poprvé v Česku.

My jsme Češi, no a co!

"Čeští kněží jako v boji kuráti, nejsou žádní saláti. Češi do teho!" hlásá plakát k "Euru 2020", přilepený na domě naproti kostelu svatého Petra a Pavla ve středočeských Říčanech, kde se předposlední únorové pondělí odehrál první den neobvyklého turnaje. Přímo ve svatostánku říčanských katolíků se pochopitelně do míče nekopalo, tam se uskutečnila jen dopolední mše. Při ní se v malém kostele mačkalo na tři sta kněží z osmnácti zemí starého kontinentu, jejich doprovod a desítky fanoušků z řad farníků i dalších laiků. Tak narvaný kostel Říčany nezažily možná celá desetiletí.

Docela dlouhou zdravici v češtině tam přednesl i papežský nuncius čili velvyslanec Vatikánu Charles Balvo, rodák z Brooklynu, který se rozpovídal o tom, že v Římě se hraje pravidelně fotbalový turnaj zvaný Clericus Cup a že o futsalu, tedy sálovém fotbalu, poprvé slyšel na Novém Zélandu, kde ho chodil hrát jeden z tamních kněží, Chorvat pocházející z Bosny a Hercegoviny.

Nuncius pochválil sport, jenž podle něj prospívá lidskému zdraví i družnosti, zároveň ale varoval před některými profesionálními hráči, kteří "velmi zbohatli" a "vyvinuli si přehnaný smysl pro vlastní důležitost a vyžadují od společnosti tomu odpovídající privilegia a pozornost vůči své osobě, jež nejsou úměrné přínosu, jímž by mohli nebo nemohli přispět k obecnému dobru".

Po skončení mše někteří kněží svlékli sutany, jiní si přes ně jen přehodili bundy v národních barvách a všichni se začali přemisťovat do dvou městských hal, kde se měly rozhořet první fotbalové bitvy. Tam duchovní definitivně vymění kněžské oděvy za trenýrky a kopačky.

Lidé, kteří se pravidelně modlí, rychleji obnovují fyzické síly. Proto jsou špičkoví sportovci velmi religiózní.

Kolem české družiny, čítající tucet kněží a kaplanů ze všech koutů republiky, obíhá už při přesunu do haly svým nezaměnitelným cupitavým krokem říčanský farář, organizátor a hráč v jedné osobě, Konstantin Petr Mikolajek zvaný Kosťa. Nadšení vyzařující muž drobné postavy, ale neutuchající energie, burcuje ve spoluhráčích a hrstce vlajkonošů vlastenecké emoce: "My jsme Češi, no a co, no a coo, my jsme Češi, no a co-o-o!"

Říčanští jsou na svého veselého duchovního zvyklí.

Ale třeba poslední a zároveň nejčastější mistři farářské Evropy, Portugalci, kteří přijeli s nejpočetnějším hráčským i "realizačním" týmem včetně maséra a na rozdíl od Čechů brali turnaj smrtelně vážně, na otce Kosťu hledí jako na zjevení.

"A my Češi to stejně vyhrajem, stejně vyhrajem!" křičí Kosťa do mikrofonu už v hale před prvním zápasem a povzbuzuje pohybem paží ve stylu plaveckého motýlku po vzoru někdejšího trenéra Sparty Františka Straky publikum, aby ještě víc fandilo. Český tým se pak chytne za ramena a v kroužku poskakuje do rytmu. Zápas může začít.

Kázání o Baníku

S prvním soupeřem, Itálií, Češi uhráli za řevu asi dvou set diváků a rachotu řehtaček remízu 0:0. "Malý postavú, velký výkonem, my to se Svaťú fšecko vyhrajem! Uherský Brod fandí Česku. A Kongu," hlásí jeden z transparentů v hledišti, jejž rozvinuli farníci z jižní Moravy, kteří drží palce svému faráři Svatopluku Pavlicovi. A také kolínskému duchovnímu Georgesi Mondovi, který pochází právě z Konga a je nepřehlédnutelnou součástí týmu. "Slavíčku, my jsme s tebou, neopustíme tě, nikdy tě nezradíme, bo my ti věříme." Nápis na dalším prostěradle parafrázuje proslulou modlitbu fanoušků ostravského Baníku, jehož příznivcem je jiná opora českého týmu, farář z ostravské diecéze, osmatřicetiletý Jan Slavík.

Vyšší síly tomu chtěly, aby se evropský šampionát v sálovém fotbalu kněží letos konal poprvé v Česku. Zahájila ho mše v kostele v Říčanech.
Vyšší síly tomu chtěly, aby se evropský šampionát v sálovém fotbalu kněží letos konal poprvé v Česku. Zahájila ho mše v kostele v Říčanech.
Foto: Milan Bureš

Ten prý o fotbale mluví během svých kázání k věřícím docela často. "Třeba zrovna o Baníku. Říkám, že i když mu zápas někdy nevyjde, srdce tam vždycky je," vypráví vytáhlý otec Slavík v propoceném bílém národním dresu během přestávky po druhém zápase s Kazachstánem, který Češi vyhráli 2:0. Ostravský kněz na první gól dokonce přihrál. Protože na loňském mistrovství Evropy v Černé Hoře skončil český tým na patnáctém, tedy třetím místě od konce, vlévá zisk nadějných čtyř bodů z prvních dvou zápasů do žil tuzemským klerikům pořádnou dávku adrenalinu.

Páter Slavík vypráví, že další sportovní metaforou, kterou použil při nedávném kázání, byl obraz světa coby fotbalového hřiště. "Někdo se ptal: A co by byl potom Bůh, trenér nebo manažer? A já řekl, že ne, Bůh není někdo, kdo se dívá seshora a kritizuje nás za každý špatný kop nebo přihrávku. Je na hřišti s námi, a když se zdá, že je nejhůř, dokáže zvrátit i ztracený zápas."

Jan Slavík dnes nastupuje s číslem pět, v němž hrál za reprezentaci či FC Liverpool jeho oblíbený hráč Milan Baroš, jenž se po letech vrátil ze světa do domovského Baníku Ostrava.

Z osmnácti mužstev skončil český tým s trenérem Markem Vomáčkou (v saku) desátý.
Z osmnácti mužstev skončil český tým s trenérem Markem Vomáčkou (v saku) desátý.
Foto: Milan Bureš

Další zápas se sebevědomými Portugalci a následující s Maďary ale Čechům prozřetelnost zvrátit nepomohla a naši borci oba mače přes obětavý výkon prohráli 0:1 a 1:2. Čekal je tedy boj jen o deváté místo. Portugalci postoupili jako vítězové naší skupiny do semifinále.

Maradonova ruka a duch pravidel

Tahounem portugalského týmu je drobný farář ze severu země Marco Gil, s nímž po zápase probírám mimo jiné pověstnou "Boží ruku" Diega Maradony. "Maradona asi moc nepřemýšlel, když to vypustil z úst. Kdyby dal úžasný gól podle pravidel, třeba by podobné přirovnání mohl použít, ale sorry, byla to jeho ruka, a ne boží," říká Gil, fanoušek Benfiky Lisabon, k incidentu z mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. Tehdy si rozhodčí nevšimli, že argentinský fotbalista nedal gól hlavou, ale pěstí, a branku proti duchu pravidel uznali.

Fandit na turnaj přišly také tři jeptišky.
Fandit na turnaj přišly také tři jeptišky.
Foto: Milan Bureš

Později mi ovšem jeden z rozhodčích vyslaných na turnaj futsalovou asociací prozrazuje, že na kněžském šampionátu se také tak úplně podle pravidel nehraje. "Jenže to není úmyslné, jde o to, že tihle chlapi moc pravidla futsalu, která jsou jiná než v klasickém fotbalu, neznají. Nepískáme proto všechno, protože to by se hra pořád přerušovala a oni by si vůbec nezahráli. Takže nerozhodujeme podle pravidel, ale v duchu pravidel," usmívá se rozhodčí Marek Pivoňka. Jinak podle něj kněží nehrají zákeřně − co rozhodčí pískne, respektují a nehádají se jako hráči v jiných soutěžích.

Koučem kněžského národního týmu je už třetí sezonu Marek Vomáčka, opálený svalnatý chlapík v úzkých džínách s módním plnovousem a v perfektně střiženém saku.

Šestačtyřicetiletý kulturista a kondiční trenér, jenž sám kdysi hrál fotbal závodně, a dokonce se v něm už − na rozdíl od svých současných svěřenců − stal mistrem Evropy. Byl členem zlatého týmu do šestnácti let na turnaji v Německu v roce 1990. Zahrál si třikrát první ligu za Bohemians Praha, ale pak ho z vrcholového fotbalu vyřadilo zranění.

Trénovat faráře je pro něj "úžasná zkušenost". "Kluci nelžou a to, co jim řeknu, udělají," vypráví trenér už v pražské sparťanské hale Podvinný mlýn, kde se hrají dva dny po zápasech ve skupinách mače o konečné umístění včetně finále. "Pivečko si dají, ale umí s tím pracovat, nepřehánějí to samozřejmě," poznamenává kouč.

Zápasy nejlepších čtyř týmů byly tvrdé a faráři to v zápalu boje s láskou k bližnímu nepřeháněli.

Pan Vomáčka, farník z Českého Brodu a otec čtyř dětí, které "chodí na katechismus", říká, že jeho zatím největší zážitkem na mistrovství byla společná ranní mše v pražské katedrále svatého Víta. "Tři sta kněží pohromadě tam zpívalo, z toho budu žít nadosmrti. Ten únorový týden mě vždycky nabije na celý rok dopředu," pokračuje a dodává, že ve Svatovítském chrámu se mu líbila i řeč kardinála Dominika Duky.

Pozor na kobylu

"Máme tak prestižní povolání, že když uděláme nějaký kopanec, ví o něm celý svět. Zde je naštěstí celá řada kopanců ve velmi pozitivním duchu," pronesl pražský arcibiskup na Hradčanech. Podle něj fotbal může kněze inspirovat svým týmovým pojetím, aktivitou a tvůrčím duchem. "Je dobré, když má kněz nějakého koníčka, nesmí se z něj ale stát kobyla, která ho odvede od pastorace a dalších úkolů," připomněl ovšem rizika fotbalové vášně olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Tři hodiny po svatovítských promluvách a modlitbách začaly zápasy o finální umístění. Poslední skončil Kazachstán. Jeho pozice zřejmě odpovídá počtu katolických duchovních v této zemi, kde katoličtí věřící představují sotva jedno procento populace. Kazašský tým měl pouze čtyři hráče na vystřídání, zatímco mnozí soupeři disponovali družstvy i třikrát početnějšími a pětky měnili skoro tak často jako v ledním hokeji.

V kazašském družstvu nehrál kupodivu ani jeden Kazach.
V kazašském družstvu nehrál kupodivu ani jeden Kazach.
Foto: Milan Bureš

Kazaši byli raritou také v tom, že v jejich mužstvu nehrál ani jeden Kazach. "Jsou mezi námi například dva Slováci, Polák, Jihoslovan," vypočítává Vladimír Němec, slovenský katolický misionář působící už léta v Kazachstánu. Tuto zemi nyní reprezentuje i ve farářském futsale. Kazaši se prý o sport příliš nezajímají a nevedou k němu ani děti, mimo jiné proto, že vesměs zpoplatněná sportoviště jsou pro tamní obyčejné lidi příliš drahá.

Na letošním futsalovém turnaji Kazaši dostali pořádný příděl gólů, od Portugalců například osm. Ostatně o nezabezpečené obraně prý páter Němec občas mluví i při svých kázáních. "Říkám, že tam, kde je děravá obrana, protivník rychle pronikne a dá gól. Takže když nemáte duchovní obranu, ďábel v ní velmi rychle najde mezeru a člověk se pak diví, jak je to možné," říká slovenský útočník kazašského týmu, jenž dodává, že k vybudování dobré obrany pomůže mimo jiné pravidelná modlitba.

Obráncovo svědectví

Pokud jde o samotné zápasy, některé týmy se společně modlily před úvodním hvizdem. Dělali to třeba Poláci, kteří měli na střídačce i portrét papeže Karola Wojtyly čili papeže Jana Pavla II. Jiná mužstva podle tvrzení svých členů spoléhala pouze na ranní modlitbu v kostele nebo v hotelu.

Na rozdíl od mnohých profesionálních fotbalových hvězd jsme u kněží v říčanské nebo pražské hale neviděli − až na výjimky −, že by se jednotliví hráči při vstupu na hřiště křižovali nebo po vstřelení gólu vysílali gesta k nebesům, jak to známe z přenosů z Ligy mistrů.

Kněží mají podle pražského arcibiskupa Dominika Duky tak prestižní povolání, že když udělají nějaký kopanec, ví o něm celý svět. „Zde je naštěstí celá řada kopanců ve velmi pozitivním duchu,“ pronesl ale na konto fotbalového turnaje.
Kněží mají podle pražského arcibiskupa Dominika Duky tak prestižní povolání, že když udělají nějaký kopanec, ví o něm celý svět. „Zde je naštěstí celá řada kopanců ve velmi pozitivním duchu,“ pronesl ale na konto fotbalového turnaje.
Foto: Milan Bureš

"Tahat náboženské symboly a projevy do sportu podle mě není dobré, protože mohou rozdělovat: někdo je křesťan, někdo žid, jiný muslim. O své víře bych měl podávat svědectví tím, jakým způsobem hraju. Já jsem třeba obránce a snažím se, abych nikoho nezranil," podotýká bosenský kněz ze sarajevské diecéze Ivan Jelič.

Téměř dva metry vysoký, dlouhovlasý brankář rakouského týmu, farář z města Ybbs an der Donau Johann Wurzer naproti tomu nemá nic ani proti ostentativně se modlícím fotbalovým hvězdám.

Otec Johann, jinak v osmapadesáti letech možná jeden z nejstarších účastníků turnaje, tvrdí, že lidé, kteří se pravidelně modlí, rychleji obnovují fyzické síly. "A proto jsou špičkoví sportovci velmi religiózní," věří. On sám se ale prý těsně před zápasem nemodlí, provádí jen dechová cvičení, "aby uvolnil hlavu".

Nezapomeňte na své povolání

Češi nakonec v zápase o deváté místo prohráli po bezbrankovém lítém boji s Chorvatskem na penalty. Skončili tak z osmnácti týmů desátí. I tak je to ale nejlepší české umístění v historii šampionátů.

Turnaj sledovali také olomoucký arcibiskup Jan Graubner (zcela vlevo) s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Pohár vítězů převzal polský tým (na snímku je Maciej Lewandowski).
Turnaj sledovali také olomoucký arcibiskup Jan Graubner (zcela vlevo) s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. 
Foto: Milan Bureš

"Jsem prostě takový palič," zhodnotil sebekriticky svůj výkon školní kaplan Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži Petr Káňa zvaný Kaňour, jenž nedal rozhodující penaltu. Přesto ale byl podle svých slov svědkem "zázraku". "Nesmí to slyšet doktoři, ale já na turnaj přijel s podezřením na zánět achilovky a do posledního dne jsem nevěděl, jestli budu hrát. Jakmile jsem vyběhl na hřiště, bolesti přestaly," vypráví Petr Káňa, který šel neohroženě do každého souboje. Po jednom skluzu, jímž povalil chorvatského protihráče, příznivci jihoslovanského mužstva po rozhodčím marně žádali udělení žluté karty. O pauze se ale Káňa přišel ke střídačce Chorvatů omluvit.

"Na hřišti se nám to trochu přiostřuje… Chlapi, nezapomeňte na své povolání," nabádal hráče během dalšího vypjatého utkání mezi Rumunskem a Maďarskem moderátor. Zejména pak zápasy nejlepších čtyř týmů byly docela tvrdé a faráři to v zápalu boje s láskou k bližnímu opravdu nepřeháněli. Nadávky sice nepadaly, ale k vidění byly scénky, které známe z ligových zápasů: když rozhodčí odpískal aut pro soupeře a míč zrovna držel protihráč, balon mu nepodal, ale hodil ho na zem − ať si ho soupeř zvedne sám…

Turnaj sledovali také olomoucký arcibiskup Jan Graubner (zcela vlevo) s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Pohár vítězů převzal polský tým (na snímku je Maciej Lewandowski).
Pohár vítězů převzal polský tým (na snímku je Maciej Lewandowski).
Foto: Milan Bureš

V úvodních zápasech ve skupině se hráči ještě například přiznávali, že míče se dotkli jako poslední oni, i když si toho třeba rozhodčí nevšiml. V mačích "o všechno" se už ovšem odehrály i menší herecké etudy ve stylu "to jsem nebyl já, to soupeř". A ve finále Polsko versus Bosna a Hercegovina dokonce polský hráč bez servítek odstrčil pořadatelku, která mu na postranní čáře nechtěně překážela při rozehrávce.

S Lewandowským v týmu

"Někdy je to trochu drsné, ale to přece k fotbalu patří," prohodila na tribuně sestra Angelika z řádu boromejek a podle svých slov fanynka Slavie, jež byla jednou ze tří jeptišek v hledišti haly u Podvinného mlýna.

Poté co favorizovaní Portugalci nečekaně vypadli už v semifinále s Bosnou, stali se mistry Evropy Poláci. Není jasné, zda to bylo díky tomu, že se před závěrečným penaltovým rozstřelem zaníceně modlili držíce se vzájemně za ramena v kruhu, zatímco Bosňané jen tak, jakoby odevzdáni osudu, postávali vedle sebe. Nebo spíš proto, že polské mužstvo mělo ve svém středu Lewandowského.

Nebyl to ale polský superstřelec Bayernu Mnichov Robert, nýbrž jeho jmenovec Maciej Lewandowski, třiačtyřicetiletý farář z východopolského města Zamość. Na slavného polského reprezentanta samozřejmě výkonem neměl, ale taky nehrál špatně.

Šampionát zhodnotil v živém internetovém vysílání i kardinál Duka: "S duchovním i fyzickým profilem mladých kněží Evropy můžeme být spokojeni."