Odbornice na regeneraci tkání Vladimíra Moulisová strávila ve skotském Glasgow 11 let.
Foto: Jan Dytrych
Vědci jsou novodobými tovaryši, kteří vyjíždí do světa na zkušenou. Jak probíhá jejich "školení" na prestižních univerzitách a co je přimělo vrátit se domů?

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Existuje pro to výstižný anglický pojem − inbreeding. Doslova znamená příbuzenské křížení. Volnější interpretace tohoto výrazu by asi zněla "vědecké zápecnictví". Míní se tím kariéra vědce, která se odehrává v rámci jediné katedry vysoké školy po ose magistr−doktor−docent−profesor−smrt.

Inbreeding není zrovna přínosný, dochází při něm ke křížení a vývoji pouze příbuzných myšlenek, což málokdy vede k oslnivým nápadům a objevům. Pro ambicióznější vědce je proto žádoucí, aby bezpečné hranice své alma mater opustili a v ideálním případě vyjeli na zkušenou za hranice země.

reklama

Přesný počet českých vědců, kteří tak učinili, není znám. Pravděpodobně jich jsou stovky. Pro loňský výzkum Perspektivy české vědy uvedlo takřka 70 předních oslovených přírodovědců, že nejčastěji zamířili na zahraniční stáž do Velké Británie, Německa a Spojených států. Na otázku, proč se potom rozhodli vrátit zpátky do Česka a věnovat se tu výzkumu, odpověděla více než polovina z nich, že z rodinných důvodů. Jako druhý nejčastější důvod uváděli možnost získat zde práci ve vědecké pozici a posunout se v kariéře.

Stejné motivy vedly k návratu biofyzika Michala Koláře, odbornici na regeneraci tkání Vladimíru Moulisovou a politologa Jakuba Eberleho. Přesto si každý z nich přivezl ze zahraničí trochu jiné zkušenosti i pohled na domácí vědecké prostředí.

Vladimíra Moulisová
Stáž díky bakteriím

V místnosti se zatemněnými okny vyndává Vladimíra Moulisová z laboratorní ledničky zašroubovanou skleničku. Je v ní tekutina, ve které plave bílá tvárná hmota. Připomíná vatu, ale při bližším pohledu je vidět, jak je pórovitá. "To je tkáňová struktura," říká přírodovědkyně. Bílou hmotu získává se svým týmem z prasečích jater tak, že je zbavuje buněk. V následujícím kroku se bude pokoušet "osadit" ji buňkami lidských jater a přimět je, aby se namnožily.

Ve Skotsku se nám s manželem líbilo, ale můj kariérní postup může být v Česku rychlejší.

Moulisová se před rokem vrátila ze Skotska, kde působila 11 let. Zakotvila v laboratoři Biomedicínského centra v Plzni, které spadá pod Karlovu univerzitu a zaměřuje se na výzkum regenerace tkání a orgánů. Pokusy tu provádějí na velkých zvířatech, proto je moderní budova z betonu a skla propojena s nízkou stavbou zvěřince. Kromě laboratoří tu jsou také špičkově vybavené operační sály. "Úzce spolupracujeme s přilehlou nemocnicí, takže u nás působí řada chirurgů," vysvětluje nadšeně usměvavá čtyřicátnice.

Regenerací jaterních buněk se Vladimíra Moulisová zabývala už v době doktorandského studia na Jihočeské univerzitě. Její cesta k samostatnému výzkumu na toto téma ale vedla přes kariérní odbočku, během níž se věnovala fotosyntetickým bakteriím. "V závěru doktorátu jsem musela někde pracovat, abych se uživila. Našla jsem si místo v Mikrobiologickém ústavu v Třeboni, kde zrovna probíhal výzkum nově objevených fotosyntetických bakterií," vzpomíná přírodovědkyně.

Když doktorát dokončila, začala se rozhlížet po zahraniční stáži. Díky manželovi, který s ní pracoval ve stejné třeboňské laboratoři, se dozvěděla o místě na univerzitě v Glasgow. Je to instituce, pod niž spadá deset fakult, vzdělává se na ní přes dvacet tisíc studentů a podle žebříčku QS World University Rankings je jedenáctou nejlepší univerzitou mezi 76 posuzovanými v Británii. Moulisová pochybovala, že by ji přijali, na nabídku však odpověděla. A ke svému překvapení ve výběrovém řízení uspěla. Odjela do Skotska a začala zkoumat, jak by se daly bakterie schopné přeměňovat světlenou energii na chemickou využít ve fotovoltaických článcích.

Mediální hvězda

Pracovní smlouva jí ale po třech letech vypršela. "V Británii to chodí tak, že když skončí projekt, lidé, kteří se na něm podíleli, přijdou o práci a musí si hledat místo na jiném projektu," popisuje vědkyně. Uznává ovšem, že jako postdoktorandka dostávala stabilní a poměrně slušný plat. Měsíčně to dělalo asi dva tisíce liber a mzda se každý rok o něco zvyšovala. Česká vědkyně byla schopná uživit sebe i manžela, který za ní do Británie přijel a začal tam studovat.

jarvis_5cdd33fe498e11e9df40b86c.jpeg
Odbornice na regeneraci tkání Vladimíra Moulisová strávila ve skotském Glasgow 11 let.
Foto: Jan Dytrych

Bydleli v podnájmu nedaleko univerzity, v bytě dva plus jedna, a pokud si každý den nedopřávali posezení v restauraci, z jednoho platu pohodlně vyžili. "Povinnost najít si každé dva až tři roky nové místo je sice nepříjemná, ale na univerzitě v Glasgow dobře funguje systém vnitřního registru zaměstnanců, kam se lze přihlásit. Když vedoucí laboratoří hledají nové spolupracovníky, musí dát těm registrovaným přednost před lidmi zvenku," upozorňuje Moulisová. Sama se díky registru mohla vrátit ke svému původnímu oboru − biomedicíně. Dokonce se ocitla v laboratoři, která stvořila mediální hvězdu. V rámci výzkumu regenerace kostí tamní vědci implantovali do nohy malého psíka s ošklivou zlomeninou speciální polymer, který stimuluje růst kostí. Zvíře, jemuž implantát zachránil nohu před amputací, laboratoř velmi zviditelnilo.

Vladimíra Moulisová ale musela působení na tomto pracovišti přerušit, když se jí narodila dcera. Čtyři měsíce po porodu dostávala od univerzity plný plat, dalších asi šest měsíců měla nárok na státní podporu ve výši 140 liber týdně. "Je to nízká částka, proto jsem se chtěla vrátit po půl roce do práce, jako to dělala spousta vědkyň. Ale když na to přišlo, zoufale se mi od miminka nechtělo."

Mateřskou dovolenou si nakonec protáhla na devět měsíců díky úsporám a také zpětnému čerpání dovolené. Potom dceru hlídal manžel a v jednom roce začala chodit do školky. Zdaleka nebyla mezi dětmi nejmladší, školka na univerzitě přijímala i tříměsíční kojence. "Byla to třída asi pro 12 dětí. Měli jsme obrovské štěstí, že se v ní zrovna uvolnilo místo. Stála nás ovšem 700 liber měsíčně."

Vlastní cestou

Téměř po deseti letech práce na nápadech jiných vědců už by si byla česká badatelka nejraději založila vlastní vědeckou skupinu a díky tomu získala stálé místo. Ovšem v rámci glasgowské univerzity se to ukázalo jako velmi složité. "Konkurence je tam obrovská, navíc bych musela absolvovat stáž v zahraničí. To už nebylo v mých silách," uvádí Moulisová podmínku, kterou obvykle přední britské univerzity po vedoucích výzkumnících požadují. Soutěže o takovou pozici se přesto zúčastnila, ale neuspěla. Neměla prý v tom směru dostatečně průkaznou kariéru. "Možná by se mi to povedlo třeba za tři roky, ale já už neměla trpělivost čekat." A tak usoudila, že je čas podívat se po nějakém zaměstnání jinde, Českou republiku nevyjímaje.

Každý týden dostává oddělení v Göttingenu deset e-mailů s žádostí o práci, ale za rok vezmou jen jednoho dva lidi.

Na inzerát docenta Václava Lišky z plzeňského Biomedicínského centra narazila na mezinárodním serveru nabízejícím vědecké pozice náhodou. Hledal výzkumníka se zahraniční zkušeností přesně pro oblast regenerace jater, kterou se chtěla zabývat. A tak se s rodinou přestěhovala nedaleko Rokycan, odkud pochází. "Nemá smysl zastírat, že platové podmínky se s Británií nedají srovnávat," připouští Moulisová, nicméně si pochvaluje, že Biomedicínskému centru se daří čerpat peníze nejen od grantových agentur, určené přímo na konkrétní vědecké projekty, ale například i ze zdrojů, které podporují aplikaci moderních technologií v medicíně a průmyslu.

Během téměř roku, po který v Plzni působí, se jí už podařilo rozjet vlastní výzkum a hledá spolupracovníky − zájem mají dva zahraniční doktorandi. "Ve Skotsku se nám s manželem líbilo, ale můj kariérní postup může být v Česku rychlejší," usmívá se odbornice na regeneraci tkání.

Michal Kolář
Jemné síto výběru

Na rozdíl od Vladimíry Moulisové vidí biofyzik Michal Kolář české vědecké prostředí o poznání kritičtěji. Drobný muž, který stále vypadá spíš jako student, se koncem loňského roku vrátil do Prahy z Ústavu Maxe Plancka pro biofyzikální chemii v německém Göttingenu. Působil tam také jako postdoktorand. Na prestižním pracovišti − jednom z 80 nesoucích jméno nobelisty a spoluzakladatele kvantové teorie, rozesetých po celém Německu − strávil dva roky.

Mapa českých vědců v zahraničí

Jak propojit ty, kteří už na zkušenou mimo Českou republiku vycestovali, s těmi, kteří se teprve za hranice chystají? Nebo s vědci, kteří v České republice zůstali a mohli by mít pro vracející se kolegy zajímavou práci? Právě o to se snaží iniciativa tří českých vědkyň s názvem Czexpats in science. Kromě toho, že pořádá setkání českých badatelů pobývajících v různých městech, například v Berlíně, Drážďanech nebo Helsinkách, připravuje databázi a mapu českých vědců působících v zahraničí.

"Lidé tam mají velké ambice. Každý týden dostává tamní oddělení deset e-mailů s žádostí o práci a za rok vezmou jednoho dva lidi. Kdybych to věděl dřív, možná bych si řekl, že na to nemám," hodnotí zpětně biofyzik šanci získat místo ve výzkumné instituci, na níž pracují dva nositelé Nobelovy ceny. Uchazeče o práci si tam vybírají během několikakolového konkurzu.

Michal Kolář nejprve zaslal do Göttingenu motivační dopis a životopis. Během pár dní mu přišla odpověď s žádostí, aby vypracoval posudek na fiktivní bakalářskou práci. Následoval rozhovor po Skypu s ředitelem ústavu. Padaly odborné i osobní otázky, podle Koláře jak vystřižené z příručky pro specialisty na lidské zdroje. Asi hodinový pohovor ale český vědec zvládl, a tak byl do Göttingenu pozván, aby tam prezentoval svoji přednášku a popovídal si s vedoucím oddělení teoretické a výpočetní biofyziky. Právě tam posléze nastoupil.

V kůži pračlověka

Kolář zkoumá ribozom, což je soubor buněk vyrábějící bílkoviny. Jeho přesné fungování není vědcům jasné. "Představte si pračlověka, před kterého postavíte auto. Dáte mu k dispozici nářadí a on musí přijít na to, na jakém principu vůz jezdí," popisuje absolvent pražské přírodovědecké fakulty své bádání. Pohyby atomů v ribozomu přitom nezkoumá v laboratoři, ale pomocí supervýkonného počítače. Ten obsluhuje na dálku přes internet. Výpočty trvají někdy dva týdny, jindy mnoho měsíců. "Zatímco na celou Českou republiku připadá jeden takový počítač, v Göttingenu ho mělo k dispozici 40 lidí. Proto pořád používám ten v Německu," říká biofyzik, který si v Ústavu Maxe Plancka ponechal místo hostujícího vědce.

jarvis_5cdd33ff498e11e9df40b870.jpeg
Podle biofyzika Michala Koláře nejsou nabídky juniorských vědeckých pozic v Česku dostatečně inzerované v mezinárodních databázích.
Foto: Jan Dytrych

Přímo v Göttingenu pracoval dva roky. Možnost prodloužit si pobyt ještě o další rok až dva ale Michal Kolář nevyužil, tehdy čekali s manželkou třetí dceru a chtěli být v častějším kontaktu s širší rodinou. Proto neváhal, když se na pražské Vysoké škole chemicko-technologické objevilo místo odborného asistenta.

"Nic mě z Německa netlačilo, ale juniorských vědeckých pozic v Česku není mnoho, nejsou obvykle inzerovány v mezinárodních databázích a není jasné, kdy se objeví," uvádí Michal Kolář jednu z překážek, která stojí v cestě českým vědcům, pokud o návratu ze zahraničí uvažují. Zvlášť těm, kteří byli mimo republiku delší dobu a nemají přehled o všech tuzemských institucích, na jejichž stránkách by se mohly nabízené pozice vyskytnout. Což nebyl Kolářův případ, nicméně kdyby nebylo známého, který mu o místě odborného asistenta řekl, nejspíš by se o něm nedozvěděl.

Tvrdý boj o ty nejlepší

Na Ústavu Maxe Plancka se Kolářovi líbila řada věcí. Například to, že na výzkum i platy vědců šla většina peněz stabilně, z veřejných zdrojů. Rozpočet celé Společnosti Maxe Plancka je téměř dvě miliardy eur a jen 12 procent z nich je čerpáno prostřednictvím grantů určených na jednotlivé projekty. Zatímco v Česku je praxe spíš opačná.

"Student, který absolvuje doktorát na Maxi Planckovi, ví, že bude každý měsíc dostávat třeba 1500 eur. Když jsem sháněl v Česku doktorandy na svůj projekt já, musel jsem je upozornit, že bude jejich plat sotva poloviční a bude se skládat třeba z pěti různých položek, které se budou rok co rok měnit podle toho, jaké granty a příplatky se mi podaří pro ně zajistit," upozorňuje Kolář na okolnost, která zdejším mladým vědcům ztěžuje získávání kvalitních studentů nebo postdoktorandů do výzkumné skupiny. A to nejen z Česka.

jarvis_5cdd33ff498e11e9df40b874.jpeg
Foto: Jan Dytrych

Se svým vlastním vědeckým projektem letos Kolář uspěl u Grantové agentury České republiky a nabídku míst ve svém týmu zveřejnil hned na několika zahraničních serverech. Jako vhodní zájemci se zatím zdají Brazilec a studentky z Bosny a ze Slovenska. Jak jednání s nimi dopadnou, ale zatím není jasné.

Jakub Eberle
Za rok magistrem

Školné ve Skotsku je nižší než v Anglii. A pokud se člověk spokojil se skromnější stravou, mohl vystudovat za cenu lepšího ojetého auta.

Na rozdíl od dvou předchozích výzkumníků odjel Jakub Eberle do zahraničí velmi záhy. Ještě než získal titul bakaláře v oboru teritoriálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, prožil celý rok na univerzitě v anglickém Kentu v rámci programu Erasmus. Líbil se mu tamní způsob výuky, který nekladl důraz na memorování faktů, ale nutil studenty k samostatnému vzdělávání, psaní esejů a vytváření prezentací. Proto se rozhodl, že se pokusí absolvovat magisterské studium v zahraničí. Vyšlo mu to na univerzitě v městečku St. Andrews na severu Skotska.

"Školné ve Skotsku je nižší než v Anglii, navíc bydlení na koleji bylo extrémně levné. Náklady na dojíždění odpadly, a pokud se člověk spokojil se skromnější stravou, mohl vystudovat přibližně za tři sta tisíc korun, což je cena lepšího ojetého auta," vzpomíná Jakub Eberle na školní rok 2011 a 2012 strávený na skotské univerzitě. V britském vzdělávacím systému mu stačil na to, aby získal titul magistra. Peníze na studium mu půjčila rodina, ovšem následný doktorandský program si už Eberle vybíral podle toho, zda získá stipendium.

jarvis_5cdd33ff498e11e9df40b878.jpeg
Politologovi Jakubu Eberlemu se líbilo, že studium v Británii není založeno na memorování faktů, ale na samovzdělávání a psaní esejů.
Foto: Honza Mudra

Noční hlídač s doktorátem

Uspěl na univerzitě ve Warwicku ve střední Anglii, kde obdržel pravidelné měsíční stipendium po dobu tří let. Žít se z toho dalo. Mohl se tak věnovat zkoumání německé zahraniční politiky v době irácké krize, o které psal závěrečnou práci. "V Británii dostává většina doktorandů plné stipendium, které je hrazené z různých zdrojů: vládních, univerzitních i ze soukromých nadací," vysvětluje sportovně vyhlížející kladenský rodák. Britský model srovnává s českými odměnami pro doktorandy, které se v uplynulých deseti letech pohybovaly okolo sedmi tisíc korun měsíčně. "V takové situaci lidem nezbývalo než si najít práci a doktorát natahovali nebo ho vůbec nedokončili. A nyní nám chybějí kvalitní badatelé."

jarvis_5cdd33ff498e11e9df40b87c.jpeg
Foto: Honza Mudra

Třiatřicetiletý odborník na zahraniční politiku nicméně upozorňuje, že ani v Británii není po získání doktorátu snadné najít místo v akademické sféře. Pozic, placených často ze soukromých nadací, jsou nejvýš stovky na celou zemi. Boj o ně je tedy tvrdý. "Nebylo výjimkou, že absolventi s doktorátem dělali noční správce na kolejích, protože díky tomu měli zadarmo bydlení, a k tomu pobírali žalostný plat podle hodin, které odučili na fakultě." Také z tohoto důvodu Jakub Eberle kývnul, když dostal před třemi roky nabídku místa v Ústavu mezinárodních vztahů spadajícím pod Ministerstvo zahraničí České republiky.

Budoucnost ve svém oboru nevidí černě, byť systémová podpora navracejícím se vědcům v Česku podle něj chybí.