Soukromý klub Ferenc Futurista v pražských Černošicích tvoří jedna místnost. Stojí tu jednoduchý bar z překližky, starší, veselými barvami natřený nábytek a v rohu staré piano. "Zakladatel klubu, básník Petr Borkovec, o nástroji říká, že je stařičký a prohulený," usmívá se Beata Hlavenková, když z piana sundává kryt a odhaluje jeho vnitřek. Prsty hudebnice přejedou po klávesách a kladívka rozkmitají struny. Ozvou se úryvky z Hlavenkové tvorby. Tklivé a zároveň konejšivé motivy. Jsou dost jiné, než se jeví jejich autorka, která se každou chvilku zasměje a na zádumčivý výraz ve tváři během focení se musí hodně soustředit.

V jejím nahodilém hraní lze na chvilku rozeznat i část skladby Husa v mlze, která v květnu vyjde na novém albu s názvem Sně. "Je v něm určitá melancholie, což je pochopitelné, protože jsem na něm pracovala v době, kdy jsem se snažila vyrovnat se smrtí tatínka. Navíc jsem skládala hudbu k filmu Dukla 61 o důlním neštěstí," vypráví skladatelka o své chystané desce, na níž převažují zhudebněné básně Bohuslava Reynka a objevují se tu také verše Petra Borkovce. "Vždy mě fascinovalo dodávat melodii textu, který je už nositelem nějaké emoce, rytmu, někdy i harmonické nálady. Příliš neumím vkládat po kouskách slova do už hotové písničky," svěřuje se muzikantka, přestože jsou dva texty na nové desce její. Připouští, že Reynek ji v citlivém období jejího života oslovil mimo jiné křesťanskou spiritualitou, k níž mívala sama blízko.

Navzdory kritice i pochvalám

Beata Hlavenková vyrostla ve Vendryni u Třince ve věřící protestantské rodině. A tak první kapela, s níž ve 12 letech vystupovala, vzešla z církevního prostředí. Rodiče nadanou dceru v jejím zaujetí pro muziku podporovali − tatínek jí nahrával písničky z rádia, maminka s ní cvičila na klavír. Byla to právě ona, koho napadlo, aby po základní škole šla Beata na ostravskou konzervatoř.

Dcera zpočátku nadšená nebyla, představovala si dráhu archeoložky. Podobně reagovala i Beatina učitelka. "Víte, když Beatka moc necvičí," naznačovala, že pro hru na klavír se její svěřenkyně příliš nehodí, protože nepodstupuje dostatečný dril. Vystihla už tehdy přístup budoucí umělkyně, kterou vždy bavilo si s hudbou spíš hrát a zkoušet různé možnosti než donekonečna pilovat etudy. Díky svéráznému přístupu a absolvovaným hodinám nauky i základů komponování měla coby čtrnáctiletá muzikantka už v zásobě několik vlastních skladeb. Jejich počet do přijímaček rozšířila a na konzervatoř byla přijata − nastoupila na skladatelský obor zaměřený na klasické komponování.

Jenže kolonka klasiky byla Hlavenkové časem těsná, začala tíhnout k jazzu. Což takřka před dvaceti lety vnímali pedagogové jako přítěž. "Bývalý ředitel konzervatoře mi říkal, že to mám moc jazzové, a neříkal to úplně s nadšením," vzpomíná Hlavenková na konec 90. let. Po absolutoriu pokračovala na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka, kde poměrně záhy pocítila potřebu vycestovat na zkušenou do zahraničí. Proto ve 23 letech, když už byla vdaná za muzikanta Patrika Hlavenku, odjela i s ním do Ameriky. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich neměl peníze na zaplacení soukromé školy, vybrali si státní univerzitu v Massachusetts. Zvolili si obor jazzová kompozice a aranžování. Pracovali tvrdě, za semestr museli napsat několik skladeb.

jarvis_5cade18e498ec245718dd667.jpeg
Foto: Michaela Danelová

Zvykali si i na další odlišnosti. Zatímco na českých školách se pochvalami šetří, v Americe provázely každé vystoupení začínajících hudebníků superlativy. "Dlouho jsem tomu vzdorovala a odpovídala, že to za moc nestálo. Zarytě jsem si držela český nebo spíš moravsko-česko-slezský přístup. Dokonce jsem tam zažila velký propad a několikrát jsem odmítla hrát," vzpomíná Hlavenková na období plné pochybností. Z krize ji vyvedla kniha Effortless Mastery (Mistrovství bez námahy) od Kennyho Wernera. Je určená všem hudebníkům, kteří si nevěří, vytrácí se u nich radost a spontaneita a nevědí, jak z toho ven. V takovém stavu se tehdy Beata Hlavenková nacházela. Naštěstí ji spousta lidí nabádala, aby to nevzdávala.

V Americe podruhé

Studia v USA dokončila Hlavenková v roce 2004, ale o pět let později se do Států vrátila. Tentokrát ji kromě manžela doprovázel i roční syn Mathias Joel. Pobývali v New Yorku, kde česká skladatelka natáčela své debutové album. Vtiskla do něj radost z mateřství a nazvala ho Joy for Joel. Ke spolupráci na desce přizvala virtuózní jazzové muzikanty, jako je saxofonista Rich Perry nebo trumpetistka Ingrid Jensen.

"Měli jsme tenkrát dvě zkoušky a to byl luxus. Nakonec jsme to natočili za den a půl. S tak dobrými hudebníky se neřeší elementární věci, jako je čtení not nebo interpretace, ale opravdu úroveň nad tím, jako jsou emoce nebo forma," přibližuje vznik akustické jazzové desky Hlavenková. V jedné její písni též hostovala Lenka Dusilová. Obě dámy se znaly z předchozího projektu, na němž se podílelo také kvarteto Clarinet Factory. Jejich společná deska Eternal Seekers byla ojedinělou symbiózou silných hudebních osobností a Lenka Dusilová díky ní získala cenu Anděl jako zpěvačka roku.

Spolupráce obou žen ale začala už tři roky předtím a pokračovala i po Eternal Seekers dalšími dvěma alby. Původně se na nich měly podílet jenom ony, ale nakonec to dopadlo jinak. "Lenka se mnou chtěla udělat sólovou desku, ale mě napadlo přizvat k tomu mého muže Patrika Hlavenku alias Patricka Karpentského a Viliama Béreše, kteří zrovna hráli v Toxique," vybavuje si Hlavenková, jak vznikla skupina pojmenovaná podle prvního z těch dvou alb, Baromantika.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Nemám virtuózní techniku a bála jsem se chyb. Možná proto jsem začala psát pro sebe.

Na "baromantické" období vzpomíná sice ráda, ale připouští, že čtyři hudebníci, každý s vlastní představou o připravované desce, tvořili velmi třeskutou směs, která co chvíli vybuchla. "Byli jsme čtyři kohouti na jednom smetišti a nakonec nás to všechny unavovalo. Povedla se nám krásná alba, ale pro mě je to dnes minulost. Hezká a ve všech směrech poučná minulost," tvrdí umělkyně. Její manžel s ní nicméně všechny její desky koprodukuje a pro poslední album Bethlehem dělal mix.

Písně na míru

Není tak docela pravda, že pro Hlavenkovou jsou písně z Eternal Seekers nebo Baromantiky minulostí. Když sedí u "vyžilého" piana v černošickém klubu, zkusí některé z nich zabrnkat. Uvažuje, že by své skladby z těchto alb oživila a nazpívala je sama. Beze zbytku by o ní potom platilo, že je "zpívající klavíristkou". V souvislosti s chystaným albem Sně tato charakteristika sedí. Deska bude první, na níž Hlavenková zazpívá všechny písně. Připravovala se na to nejméně posledního půldruhého roku pod vedením hlasové lektorky Pavly Fendrychové.

"Hodně mi pomohla. Odvahu mi dodal také britský zpěvák David Sylvian, s nímž jsem spolupracovala, nebo Lenka Dusilová," vyjmenovává skladatelka ty, kteří ji k vlastní interpretaci písní pobídli. Ovlivnilo ji to i jako skladatelku. Není to poprvé, kdy přizpůsobila vlastní tvorbu svým potřebám. Začala s tím už v rámci studia na konzervatoři, kde se dostávala do stresu, když měla hrát klasiku. "Nemám virtuózní techniku a bála jsem se chyb. Možná proto jsem začala psát pro sebe. Abych si za skladbami stála, a když se nebudu na něco cítit, zahraju si to v té chvíli jinak a třeba jednodušeji," vysvětluje.

Její touha po volnosti v interpretaci skladeb vyplynula na povrch především na albu Theodoros z roku 2013, za nějž získala cenu Anděl v kategorii jazz & blues a také cenu Independent Music Awards, která jí zajistila pozornost v zahraničních médiích. "Je to vyloženě klavírní deska, na které jsem se odpoutala od různých strachů a našla si vlastní cestu," popisuje soubor 12 skladeb pojmenovaný po druhém synovi. Album pro ni představovalo zlom. Když desku uváděla koncertně, poprvé se ocitla na pódiu sama, bez kapely. "Většinou to na mně nikdo nepoznal, ale chvění uvnitř bylo velké."

Jako malovat obraz

Ačkoliv kromě vlastních projektů skládá také pro film nebo divadlo, připouští, že není lehké se v Česku uživit muzikou, která vybočuje z popového mainstreamu. "Nikde se nevyučuje, jak takový druh muziky prodat. A pak jako posluchači nejsme vychováni k tomu, abychom si hledali cestu k jiné hudbě, než je 40 let starý pop, který omílají největší tuzemská rádia," říká Hlavenková. Příklady stanic, na nichž člověk může najít zajímavé skladby, by se podle ní daly spočítat na prstech jedné ruky.

jarvis_5cade18e498ec245718dd66b.jpeg
Foto: Michaela Danelová

"V Anglii je třeba jen pod hlavičkou BBC několik různých stanic a každá se zaměřuje na něco jiného," říká trochu s povzdechem Hlavenková. Nechce být v roli povýšeného mentora, který kritizuje vkus. Spíš je jí líto, že posluchači mají kvůli omezené nabídce v masových médiích zúžený hudební rejstřík. Je přesvědčena, že by se s rozmanitější muzikou měly seznamovat už děti, aby se s ní později −už jako dospělí − dokázaly lépe ztotožnit.

Ostatně děti zná Hlavenková nejen jako posluchače, ale také jako autory hudby. S dětskými nebo spíše dospívajícími skladateli se setkává mimo jiné díky projektu MenART nadačního fondu Magdaleny Kožené. V jeho rámci letos v pilotním ročníku předává zkušenosti několika tandemům složeným vždy z žáka a učitele základní umělecké školy. Zmiňuje také aktivitu ZUŠ Open stejné nadace, což je festival žáků z více než 400 základních hudebních škol.

"Tato přehlídka ukazuje, že tady existuje cenově relativně dostupný systém hudebního vzdělávání," chválí Hlavenková síť "zušek". Jako deficit ale vnímá, že tamní hudební výchova je často postavená na hraní z not a vedení ke klasické hudbě. "To je na jednu stranu v pořádku, ale mám dojem, že se při tom vytrácí kreativita, možnost nechat dítě, aby si složilo vlastní písničky. A to by se mělo změnit," mluví z vlastní zkušenosti muzikantky, které se nakonec podařilo vytvořit si svůj hudební svět.

V následujících týdnech ji čeká dokončení chystaného alba, které na rozdíl od její debutové desky vzniká kombinováním různých záznamů. "Něco natočím ve studiu, něco mám připravené z domova v počítačovém hudebním programu, v němž pracuji. Pak teprve nahrávám zpěv," popisuje zrod nahrávky, který se podobá nanášení vrstev barvy na obraz. "Připadá mi, že je pořád co vylepšovat, a je pro mě těžké si říct: Už nic nedokresluj!"