K překonání dvacetimetrové vzdálenosti průměrný člověk potřebuje asi 27 kroků. A sotva ho to znaví, natož aby se při tom zadýchal. Pro Olgu Šimkovou z Olomouce to ale ještě nedávno bylo maximum možného. „Chodit do kopce nebo po schodech jsem si ani netroufla,“ popisuje třiašedesátiletá ošetřovatelka, která se loni v říjnu při péči o pacienty nakazila koronavirem. Musela zůstat v domácí izolaci a řešila jen běžné příznaky, jako je teplota, únava nebo bolesti kloubů. Po čase ale začala kašlat krev, se strachem tak vyrazila do olomoucké fakultní nemocnice, kde v té době pracovala. Díky léčbě se stav jejích plic zlepšuje a vzdálenost, kterou ujde, aniž by přestala stačit s dechem, se pomalu prodlužuje. Do místní postcovidové poradny ale chodí dodnes a náročnou práci musela kvůli přetrvávajícím dýchacím problémům opustit.

Těžko si představit přirozenější a automatičtější činnost, než je dýchání. Zhruba deset až dvacet nádechů a výdechů za minutu se stará o výměnu kyslíku a oxidu uhličitého v těle. Je to životně důležitý proces, přesto o něm zdravý člověk často ani neví, pokud se zrovna nesnaží doběhnout tramvaj nebo vynést nákup do pátého patra. Pandemie koronaviru spoustu lidí přiměla, často krutým způsobem, aby si svého dechu všimli. „Kdo se v životě nedusil nebo neměl pocit nedostatku dechu, nechápe, co to je,“ vysvětluje Milan Sova, primář plicní kliniky olomoucké fakultní nemocnice, kde se léčí i Olga Šimková. Některé infikované postihne těžký zápal plic a pak potřebují kyslíkovou masku, nebo dokonce umělou plicní ventilaci, která dýchá za ně. Po návratu z nemocnice pak může trvat velmi dlouho, než se dech opět stane nenápadnou složkou jejich života.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se