Chybí nám samotná víra, nebo spíše to, jaké hodnoty představuje? Právě ohleduplnost, soucit a humanita by zemi postižené pandemií pomohly.
Foto: HN – Lukáš Bíba
Naší společnosti chybí hodnoty jako lidská důstojnost, humanita, solidarita v západním smyslu slova. Proto máme vládu gulášového populismu, která v covidové krizi selhává. Lidé nevěří vládě, vláda nevěří lidem, nikdo nevěří v nic. Ve všeobecném nihilismu jedeme z kopce a mrtví přibývají.

Když je nějaká země v něčem nejlepší, nebo naopak nejhorší na světě, není to jen tak. Stejné to bude s Českem, které si vede nejhůř v covidové epidemii. Počet případů i mrtvých na počet obyvatel to dokazuje neoddiskutovatelně. Proč se to tedy stalo? Konvenční vysvětlení zní, že máme buď nejhorší vládu na světě, nebo nějak "nejhorší" obyvatelstvo. Jenže to vede k další otázce − jak vznikne nejhorší vláda či jak je možné, že zrovna tady jsou lidé, kteří se možná chovají nejméně zodpovědně?

Můžeme se pokusit odpovědět skrze pohled na to, v čem ještě na světě vynikáme, protože mezi "excelencemi" může být souvislost. Kromě covidu jsou Češi v absolutní světové špičce už jen ve dvou "disciplínách": spotřebě alkoholu a bezvěrectví. Korelaci míry postižení epidemií s alkoholem můžeme, myslím, jako příčinu vyloučit. Politická rozhodnutí se − aspoň doufejme − nedělají pod vlivem a touha Čechů jít do hospody by zřejmě také jako univerzální vysvětlení katastrofy nefungovala. Ale co bezvěrectví? Nemůže to s covidovou katastrofou souviset? Vím, je to divoká hypotéza, nicméně zkusme ji prověřit spolu s těmi, kdo mají co říci − sociology, filozofy a teology.

Křesťanská víra stojí především na ohledu k bližnímu. Na pomoci, soudržnosti, ohleduplnosti, empatii, chcete-li lásce. A i když se tak vždy v dějinách neprojevovala, je v principu antitezí individualismu a sobectví. A ohleduplnost je, jak říká plzeňský biskup Tomáš Holub, v době covidu klíčová. "V krizi, tedy v okamžiku, kdy se rozhoduje (řecké slovo krisis je odvozeno od krinein − soudit, rozhodovat), jde o to, jakou máme výbavu dobře věci vyhodnotit a na základě toho se rozhodnout. A v případě, že převažující kritéria jsou materiální, sebestředná a hédonistická, tak je logickým výsledkem posuzování, které nebere tolik ohled na druhé, není schopné se dívat do větší dálky a získat větší perspektivu." Bez zakotvení v něčem vyšším je zkrátka zaděláno na problém.

Že mají Češi k sólistickému jednání takřka unikátní sklon, potvrzují sociologové. "V mezinárodních výzkumech česká veřejnost vychází jako nejvíc individualistická," říká šéf STEM Martin Buchtík. Tři roky stará studie Akademie věd ČR uvádí, že "v hodnotách orientovaných na kolektivní zájmy se česká společnost vymyká celoevropskému průměru a podprůměrnou orientací na druhé osoby se zcela vzdaluje i svým nejbližším kulturním i geografickým sousedům." A nejen to. Také vzájemná důvěra mezi lidmi je v české společnosti velmi nízká. S tezí "většině lidí se dá věřit" souhlasí podle měření z loňského prosince jen třetina Čechů. Neposlouchá se to dobře, ale datům naznačujícím světově nadstandardní míru sobectví člověk neuteče. "Z mnoha důvodů je kapitál důvěry, od důvěry v Boha po důvěru ve vládu a v souseda, v naší zemi téměř vyčerpán," říká teolog Tomáš Halík.

Abychom tomu dobře rozuměli: Příčina zdejšího sobectví nemusí být v absenci víry v úzkém, náboženském slova smyslu. Je to složitější. "Souhlasil bych s tím, že za naší neschopností vyrovnat se s pandemií je i jistá hodnotová a duchovní krize. Ale byl bych opatrnější, pokud jde o její přímočaré spojování s 'bezvěrectvím' v úzce pochopeném smyslu," říká filozof Václav Němec. Jak tedy problém nedostatku víry chápat? "Je třeba vzít vážně, že již dávno žijeme v sekularizovaném světě. A mnohé původně křesťanské hodnoty a ideje byly na Západě přetlumočeny do sekulárního jazyka a zčásti se otiskly do podoby jeho veřejných a politických institucí. Patří k nim i pojmy a hodnoty, jako je lidská důstojnost, lidská práva, demokracie, humanita, solidarita v západním smyslu slova. Větší problém než bezvěrectví je tedy u nás v tom, že právě tyto hodnoty se vytratily z veřejného povědomí. Nebo spíše u nás po sametové revoluci dost hluboce nezakořenily. Společnost, kde tyto hodnoty chybí, je společností rozklíženou, což se neblaze projevuje v časech krize, jako je tato," dodává Němec.

Že v Česku nejde jen o problém absence náboženství v úzkém slova smyslu, ale spíše o nepřítomnost jeho původních hodnot, potvrzuje historik a teolog Tomáš Petráček. "Nejlépe v době epidemie fungují země jako Nový Zéland, Dánsko, Finsko, které jsou sice brutálně sekularizované, církevní život a bohoslužby tam nehrají roli, ale ty podstatné křesťanské hodnoty ano: solidarita, smysl pro společenství, ohleduplnost, soucit, odpovědnost, nikoho neodepisovat. Naproti tomu východní Evropa je pořád zničená komunistickou devastací hodnot, kterou dorazila naše divoká forma kapitalismu po roce 1989, stojící na předpokladech jako 'každý za sebe, urvat, co se dá, nikomu nevěřit, spolupracovat je iluze'."

Z toho všeho by se mohlo zdát, že současná česká vláda má dokonalé alibi. A že může tvrdit: "My za covidový průšvih nemůžeme, mohou za něj bezohlední lidé." Také se o vytváření takového příběhu pokouší. Jenže je to opravdu pouze alibismus. Držitelé moci se z odpovědnosti nevyvléknou − a to nejen ve formálním slova smyslu. "Pokud naše společnost původně křesťanské hodnoty sounáležitosti a humanity ztrácí, je samozřejmě o to důležitější, jestli se tyto hodnoty objevují alespoň u lídrů, kteří mají na většinovou společnost vliv. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by opět fungovat něco jako 'efekt Havel'. Jak z tohoto pohledu působí současní čeští lídři, je ale zbytečné rozvádět," konstatuje plzeňský biskup Holub. Lapidárně řečeno: Pokud vidí lidé u nejvyšších představitelů jen snahu urvat co nejvíc pro sebe, koncentrovaný alibismus, neschopnost podívat se na věci ze širšího pohledu, neochotu spolupracovat s těmi, kdo jim hned nadšeně netleskají, a někdy i nechutné papalášství, pak se těžko divit, že to českou společnost k empatickému chování nemotivuje.

Skrze sobectví a absenci jakýchkoliv nemateriálních hodnot na nejvyšších místech státu lze vysvětlit i to, proč právě česká vláda v epidemii selhává více než jiné. Populistické vlády obecně nebývají v krizích úspěšné. Politolog Ivan Krastev trefně konstatuje, že populisté jsou dobří v označování nepřátel, nikoliv v řešení problémů. "Populistické strany nikdy nepřipraví své vůdce na každodenní politickou práci při správě státu ani na potřebu se dohodnout s ostatními v zájmu společné budoucnosti," poznamenává třeba i filozof Jakub Jirsa.

Ovšem u nás to nabývá až extrémních podob, populisté v Polsku i Maďarsku si vedou v boji s covidem daleko lépe než naši. Proč? Možná proto, že narativ Kaczyńského či Orbána stojí přece jen na jakýchsi vyšších hodnotách (náboženský konzervatismus, národ), takže si mohou dovolit v době covidu přijímat nepopulární opatření, a to bez obavy, že by ztratili podporu. Populismus českého typu se naopak na nic vyššího neodkazuje, je čistě "gulášový". Stojí na pouhém slibu zlepšování materiální úrovně − viz heslo "bude líp". Takže premiérovi, který touží udržet si moc, nezbývá nic jiného než vycházet stále dokola vstříc tomu, co považuje za společenskou objednávku − tedy požadavku maximalizace materiálního pohodlí. Proto například byla na podzim pozdě přijata proticovidová opatření, proto došlo k předvánočnímu rozvolnění pod heslem "Pojďme si užít Vánoce". Ano, "užít si" je heslo zdejších populistů. Bohužel je v důsledcích pro tisíce lidí s životem neslučitelné. "Ne že by polský konzervatismus a maďarský nacionalismus byly lepší, ale v tomhle ohledu asi vadí míň," dodává sociolog Martin Buchtík.

Zbývá odpovědět na otázku, proč na jaře, na začátku krize, česká společnost držela pohromadě a vláda se chovala racionálně, načež na podzim se vše rozpadlo. Tento jev lze dokázat i na datech. V dubnu si lidé vzájemně pomáhali a také důvěra ve vládu byla i v mezinárodních srovnáních jedna z nejvyšších na světě − přes 80 procent. Nyní se pohybuje kolem 30 procent, což je pro změnu celosvětově takřka nejnižší úroveň. Vysvětlení, proč to na jaře šlo a nyní už ne, je prosté. Bez skutečně pevné "víry" v hodnoty, jako jsou sounáležitost a empatie, je samozřejmě možné krátkodobé společenské vzepětí, ale protože není opřeno o nic vyššího, rychle zase přejde. Vyhrává opět touha "jít do hospody", což se dnes projevuje u řady lidí. A tendence trhnout co nejvíc pro sebe, což vidíme u současných politiků.

Hlavní vina je v každé nezvládnuté krizi samozřejmě na vládě. Ale zároveň platí "taková vláda, jaká společnost". Důsledky hodnotové nezakotvenosti jsou drtivé. "Pandemie nás zasáhla v okamžiku, kdy většina lidí ani netušila, k čemu nám jsou stát a jeho instituce dobré. Navíc stát ovládá tlupa nájezdníků, kteří vůbec netuší, co dělat. Zároveň se těžko hledají autority, kterým naslouchat, které by vedly třeba i příkladem," formuluje to výstižně filozof Jakub Jirsa. Ve výsledku vláda nevěří lidem, lidé nevěří vládě. Skoro nikdo nevěří nikomu a v nic. A ve všeobecném nihilismu jedeme z kopce.