Hora to není a pod pojmem mohyla si člověk představí také něco monumentálnějšího. Na vyvýšenině s kótou 387 metrů nad mořem zvané Bílá hora je asi dvoumetrový násyp zarostlý trávou a na něm kamenný pomníček s nápisem "Padlým bojovníkům", připomínající bitvu z druhé listopadové neděle roku 1620. V říjnovém dopoledni se větrným místem na západním konci Prahy prochází osamělý důchodce. "Přece selské stavy proti Zikmundovi… vlastně ne, panská jednota proti Němcům," odpovídá muž na otázku, kdo to tady vlastně bojoval. "A pak se všechno podělalo, začal útlak," dodává. Říká, že není "evangelík ani katolík", a rychle mizí. Třicátnice Michaela, jež bydlí ve vilce přímo naproti mohyle a právě vyráží ven s kočárkem, se nad otázkou chvíli zamyslí. "Bojovali tu katolíci proti… už nevím komu. Pro nás to pak bylo špatné, přišla nadvláda, ale už nevím koho," říká žena, jež je podle svých slov katolička. Mnozí její spoluvěřící či milovníci baroka by s jejím negativním hodnocením pobělohorského vývoje asi nesouhlasili. Paní Michaela ještě doplní, že padlí vojáci "leží v zemi tady všude kolem" a také v areálu nedalekého kostela.
Ještě na vás čeká 90 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
