Když nejznámější český cestovatel rakousko-uherské éry, lékař Emil Holub, dorazil v 70. letech 19. století do divočiny kolem řeky Zambezi, pojmenoval jako správný vlastenec některé přírodní útvary na počest významných krajanů: Jungmannovu pánev, Náprstkovy výšiny, Žižkovo sedlo. Po návratu do Prahy začal propagovat myšlenku kolonizace částí jižní Afriky českými osadníky. Stejně jako mnohým dalším buditelům se mu nelíbilo, že tisíce Čechů se tehdy vystěhovávaly do Severní Ameriky. Obával se, že v tamním tavicím kotlíku se jejich národní identita rychle rozpustí. Holub věřil, že mezi černými "nedovzdělanci", jak africké domorodce v souladu s dobovou rétorikou nazýval, bude český živel dominovat, vybudují se tam české školy a melodická slovanština se rozšíří do chýší v džunglích a buších.
Příběhy
Černý muž pod bičem otrokáře žil... a jak i díky tomu vyrostl český průmysl

V jižní Africe v povodí Zambezi, kde cestovatel Emil Holub působil jako lékař koncem 19. století, plánoval získat část území, přivést sem české kolonisty a vytvořit nové odbytiště pro výrobky z Čech.
Foto: archiv (reprodukce dobové ilustrace jednoho z Holubových cestopisů)
Před dvěma měsíci se na Západě začaly strhávat sochy otrokářů a Češi na to hleděli s údivem nezúčastněných: nás se přece otroctví netýkalo, vždyť jsme neměli ani kolonie. Neměli, a přesto byl i díky otrocké práci vybudován český průmysl, kterým se dodnes chlubíme.
HN
Máte již předplatné? Přihlaste se.