Dokumentaristu Pavla Štingla ke knihám přivádí práce.
Foto: Pepa Dvořáček
Dokumentaristu Pavla Štingla ke knihám přivádí práce. Když tedy zrovna neshání peníze na přeměnu pražského nádraží Bubny v Památník ticha.

Jaké knihy teď máte na nočním stolku?

Pro mne je neobvyklé už to, že mám noční stolek. Já totiž v Praze žádný nemám, ale tady na horách, kde právě jsem s rodinou, jej mám a na něm je kniha Oldřicha Seluckého Strážce ohně. Pan Selucký je tím, kdo své příběhy z různých časů prožívá na těch místech, kde se udály, takže tráví mnoho času v archivech, prodlévá v klášterech. Jeho témata mají osobně vnímaný duchovní rozměr.

Je někým, kdo dokáže napsat historický román současným jazykem, sám si jej ilustrovat, a pak své knihy dokonce i distribuuje na vlastních přednáškách. Přijde mi jako postava z buditelských časů, která ovšem svůj návrat k přirozené identitě rozšířila na evropský rozměr.

reklama

Máte zvlášť oblíbeného spisovatele?

Umberto Eco, Zygmunt Bauman, moc rád se ale vracím hlavně k Patrikovi Ouředníkovi. Jeho textové kompozice jsou právě tak obrazy stavu světa jako sbírka citací výlevů na toaletách a vždy se v nich dá nalézt něco nového. Patrik vychodil podobné školy v Praze 7 jako já. Měl osobní konflikty s podobnými kantory jako já.

Potkali jsme se ovšem až ve zralém věku, kdy on už byl světovým autorem. Potřeboval jsem jeho osobitý komentář pro svůj film o Eugenice. Byl to asi rok zajímavé společné práce.

Kterou knihu si ještě určitě musíte přečíst?

Většinou mne ke čtení nutí práce. To, co bych si rád přečetl navíc, ví asi nejlíp Jaroslav Róna. On je velký čtenář a vždycky, když se objevím v jeho ateliéru, zahltí mne svými knižními objevy − o rytířích, bitvách, o soubojích s tvorbou, válečných anabázích. Rád bych se do některého zakousl, ale většinou zase zvítězí ta práce.

Se kterou autorkou byste rád zašel na skleničku dobrého vína?

Alena Ježková je pozoruhodnou sběratelkou příběhů ukrytých v klášterních zdech, zakletých v labyrintu totality. Na skleničce vína se s ní občas vidím, ale zpravidla je kolem vždy dalších pár stovek narušitelů klidného vyprávění o neklidných dobách.

A se kterým autorem byste se nebál strávit desetihodinový let?

V mládí mne oslovil japonský autor Kenzaburó Óe svým románem Mladík, který se opozdil. Je o pilotovi kamikaze, který se shodou zvláštních náhod vyhnul jednosměrnému letu. Vždycky jsem si představoval, že bych mohl chvíli pobýt s ním a zeptat se, zda je fakt tak povznášející letět na cíl jako živé torpédo. Na dlouhou cestu se zpáteční letenkou bych se rád vydal také s Viktorem Fischlem. Už jsem to jednou dokonce plánoval, chtěl jsem s ním hovořit o faktickém pozadí jeho povídeček od nás i z Izraele. Bohužel se stal jedním z těch, kteří na druhý břeh odešli dříve, než jsem sehnal finance na natáčení.