Radka Prokopová se svým mužem řídí firmu Alcaplast.
Foto: Matej Slávik
Radka Prokopová se svým mužem řídí firmu Alcaplast a nemá zrovna času nazbyt. Čte tedy především na cestách.

Které knihy teď máte na nočním stolku?

Je jich víc, rozečtené mám ale právě tyto: Jim Collins: Jak z dobré firmy udělat skvělou a Marta Davouze: Loď v Bretani. Jiné, většinou darované knížky čekají, až na ně vyjde čas, jako Bhútán, má láska od Terezy Boučkové.

Máte oblíbeného spisovatele, k jehož knihám se ráda vracíte?

Projela jsem před časem s manželem a partou dobrých přátel oblasti úrodných vinic ve Francii nebo v Itálii, hlavně v Toskánsku, a tak mě vždycky osloví knížky Petera Mayleho jako Rok v Provenci, Navždy Provence nebo Toskánská vinice od Ference Mátého a Oběd v Paříži Elizabeth Bardové.

Ráda jsem četla taky Wilbura Smithe. Začalo to prvním dílem Řeky bohů a pokračovalo dalšími příběhy. Vzpomněla jsem si na tyto knihy nedávno při cestě do Jihoafrické republiky, kde Smith řadu let žil.

Co jste četla, když jste byla malá?

Ráda jsem poslouchala pohádky, které mi četla maminka. Večerní pohoda u knížek se stala samozřejmostí, i když už jsem uměla číst. Od pohádek jsem přešla k příběhům pro malé slečny, k "indiánkám" a knížkám z edice KOD − Knihy odvahy a dobrodružství. Fantazie mi tehdy pracovala natolik, že jsem dokonce sama napsala divadelní hru pro celou ulici dětí v naší chatové oblasti. O indiánech, jak jinak! Příprava letního představení pro rodiče a sousedy zabrala celé prázdniny.

Kterou knihu si ještě musíte přečíst?

Bohužel času na čtení mi moc nezbývá, často volím jen lehkou, oddychovou četbu, která osvěží mysl třeba na cestách.

Jednou bych se ale určitě ráda dostala k historickým románům, jako jsou Pilíře země od Kena Folletta a Quo vadis od ­Henryka Sienkiewicze.

Se kterou autorkou či autorem byste ráda zašla na skleničku dobrého vína?

Martu Davouze bych strašně ráda poznala osobně. Bohužel dnes už mohu jen obdivovat její knížky. Jsou nesmírně inspirující. Obdivuji její vytrvalost, píli, odvahu začít od nuly nový život v novém prostředí, v nové zemi, najít novou lásku a nový smysl života. Zajímavé by mohlo být i setkání se Simonem Mawerem. Jeho Skleněný pokoj jsme měli možnost nedávno porovnat s filmem režiséra Julia Ševčíka. A začátkem roku jsem se zájmem přečetla i Mawerovo Pražské jaro. Netradiční pohled na naši zemi v bouřlivých 60. letech zvenčí.

A se kterým autorem byste se nebála strávit desetihodinový let, nebo byste si rovnou troufla s ním ztroskotat na pustém ostrově?

S žádným spisovatelem bych nechtěla zůstat na pustém ostrově a už vůbec ne ztroskotat někde v neznámu. Ale jsem společenská, desetihodinový let bych ráda proklábosila. Asi by mě bavilo si povídat o zážitcích z cest, a tak mě napadají Jiří Kolbaba nebo Jan Šmíd. Oba pánové prokazují nesmírný přehled a nikdy posluchače či čtenáře nenechají na pochybách, že vědí, o čem hovoří.