Poslední hranolky
Foto: Shutterstock

Pod nataženou paží rostliny Rozárie to luplo a zašustilo. Nafialovělý květ žuchl do krepové peřiny utkané z jeho uschlých druhů. Kupily se tam coby prastaré svitky z kolekce Arbor Vitae. Každý z nich byl však kdysi šťavnatý a něco i vážil, což je paradoxně přivádělo na věčnost. Ten okamžik, kdy se stopka zlomí pod tíhou života, může přijít kdykoli.

"Vždycky je nějaká hranice, kde něco končí a nové začíná," říkám si při pohledu na to botanické drama, jež se odehrálo na parapetu. Očima leštím okolní vertikály i horizontály − svůj vykolíkovaný zábor světa, pasírovaný přes ostří žaluzií. Rozstříhaný na proužky a zas poslepovaný. Zachráněná fotografie, kterou jste předtím ve vzteku roztrhali. Jenže vždy je pak už jiná.

Hranice, ty přísné čáry v prostoru i čase neznají slitování. Jejich dělicí podstatu nelze obelstít.

K nejstřeženějšímu check-pointu všech dob nakonec dojdete jen s uzlíkem vzpomínek za oroseným čelem.

"Něco k proclení, pane?" zaslechnete, když přes kyslíkovou masku zvědavě nakukujete za čáru. Celník v bělostném stejnokroji se zlatými nárameníky a kšiltovkou zasazenou do blonďatých prstýnků je velice zdvořilý, usměje se a načechranými perutěmi zasalutuje. Jako že bez obav můžete projít. U téhle profese, jež kdysi bývala postrachem i na spřátelených hranicích cestou pro boty do Drážďan, nevídané. Ještě se na té absolutní hraně hran otáčíte, přešlapujete a nesměle posouváte špičku boty do neznáma. Můžu? Nemůžu? Musím? Chci! Není to za trest ani za odměnu.

Vtom si přes změť hadiček a sinusoid všimnete rozruchu u vedlejšího přechodu. Máte štěstí. Tam hlídkuje úplně jiný muž, v uniformě rudé. Taky kudrnatý, ale černě, ze kštice mu vykukují rohy. V ruce drží vidle zakoupené na nedaleké farmě Agroinfernt. Zřejmě zde je ta hranice, kterou spravedlivý člověk nepřekročí.

A tak se na těch hranicích jen tak poflakujete a válíte − v posteli s kovovou mříží, jež vám připomíná ty žaluzie doma. Neboť tvář vám již leží sklopena o 90 stupňů na propoceném polštáři a skrz ty šprycle pasírujete vše, co ve vás zbylo. Zvoní vám hrana, ale dal byste si hranolky. Pěkně křupavé a prosolené. Snad jediné hrany, které nás nerozdělují, ale spojují.