Na sloupu ve Velkém Újezdě na Olomoucku si právě staví hnízdo čápi, někteří místní to považují za největší zdejší atrakci. Na nenápadném místě vedle lékárny snadno přehlédnete pomníček se třemi vyrytými jmény. Ta patří trojici kamarádů, kteří utekli v roce 1940 z okupovaného Československa, aby se připojili k zahraničním armádám, jež přesně před 75 lety dokázaly porazit nacisty. Jeden z nich se jmenoval Jaroslav Švarc. Osvobození se však nedožil. Zemřel už v roce 1942 po boku dalších parašutistů v kostele v centru Prahy. Švarc je většině lidí neznámý, Čechům spíš něco řekne jméno kolaboranta Emanuela Moravce. Právě toho měl rodák z Velkého Újezdu ztrestat stejně jako jeho spolubojovníci Reinharda Heydricha. Nevyšlo to.

Malý pomník Švarcovi a přátelům byl odhalen teprve v roce 2007. Ve Velkém Újezdě po něm není pojmenována žádná ulice. Jen ta, v níž žil, získala před několika lety název Válečných hrdinů. Na jeho rodném domě chybí pamětní cedule. Pohnutý Švarcův příběh by upadl téměř v zapomnění, kdyby nebylo pár místních nadšenců, kteří jeho osud připomínají. Jedním z nich je i parašutistova prapraneteř, devětadvacetiletá Kateřina Hovězáková. Mrzelo ji, že o hrdinném předkovi se toho moc nedozvěděla ve škole ani od vlastních příbuzných.

Rovněž mnozí lidé, kteří válku přežili a prošli v ní něčím mimořádným, o tom někdy nemluvili. Také po jejich smrti se v jejich rodinách o dramatických událostech z různých důvodů mlčelo. V jiných domácnostech naopak patřily válečné činy neohroženého dědečka k zásadní rodinné historii, která se hrdě předávala dál. Například v rodině pilota Františka Fajtla.

O tom, jak ovlivnily a k čemu inspirovaly příběhy předků z druhé světové války jejich mladé příbuzné, kteří doufají, že žádný válečný konflikt nebudou muset prožít, si můžete přečíst v tomto vydání magazínu ego!. A jestli máte stále v rodině někoho, kdo protektorát a dny vítězství ještě zažil, byť jen jako dítě, zeptejte se ho na to. Brzy mezi námi už žádní pamětníci nebudou.