V laskavosti je síla
Foto: Jan Tichý

Češi už třetí týden "válčí doma". A tak šijí roušky, posílají energetické balíčky zdravotníkům, policistům a hasičům, vyzvedávají léky seniorům, ve svých oblíbených hospůdkách nakupují aspoň přes okénko a zachraňují tím pivo z řemeslných minipivovarů.

Nouzový stav a s ním spojená celorepubliková karanténa vzbudily vlnu lidskosti a solidarity napříč společností a víra i naděje se snad přece jen jeví být silnější než bezmoc a strach.

Rozhodně je solidarita aspoň víc vidět a je o ní také častěji slyšet − například z úst neurovědce Aleše Stuchlíka. "Lidský mozek je na krizové situace docela dobře připraven. Musíme to vydržet. Karanténa a omezení pochopitelně mohou v lidech vzbudit úzkost, současně se však probouzejí jejich dobré stránky," míní vedoucí oddělení neurofyziologie paměti Fyziologického ústavu Akademie věd České republiky, jenž kritické momenty chápe jako zkoušky a příležitosti k rozvoji.

Optimismus neztrácí ani apoštolský nuncius Charles Balvo, který odmítá považovat pandemii za Boží trest a naději vkládá především do moderní medicíny, za jejíž protagonisty se také usilovně modlí. I když už rok a půl úřaduje v zemi s téměř rekordním počtem ateistů, své poslání tento velvyslanec Vatikánu nevzdává a šíří poselství Svatého otce.

Možná je dnešní doba jednou z těch, kdy vstřícnost, dobré skutky a vlídné slovo potřebujeme víc než kdy dřív. Třeba sami začneme být o trochu laskavější než doposud a už nám to vydrží napořád − tak jako třináctce oceněných obyčejných lidí, kteří konají dobro krize nekrize a nežádají nic na oplátku. Je to trochu utopistická představa, ale bylo by to hezké. Nezapomínejme však začít u sebe. Protože, jak koneckonců potvrzuje i sám neurovědec Aleš Stuchlík, když člověk nemá rád sebe, o to těžší pak má pořízení s ostatními.