Bojíme se. Dokonce častěji, než bychom si přáli. Přirozeně, nečekaně. Nemáme tu negativní emoci rádi. Předpovídá přece nebezpečí a tomu se raději vyhýbáme. Přitom okamžik, kdy ten pocit napětí a úzkosti pomine, nám dělá dobře. Občas je to dokonce povznášející stav. Jen si vzpomeňte, jak ohromně se vám uleví, když se náhlá životní situace, která ještě před hodinou působila jako katastrofa, zničehonic změní v banalitu. Prostě zmizí, vypaří se. Není ten stav, kdy se dostaví úleva, přenádherný? I kvůli němu stojí za to se občas bát. Jen tak, decentně. Třeba toho, co bude za dveřmi, k nimž se právě blížíme. Nebo obrazu v galerii, jehož motiv nás podivně zneklidňuje. Či z pocitu, že za vámi někdo stojí, přestože by tam nikdo neměl být, proboha?! Mít občas strach se mi prostě zdá být důležité. Kvůli nám samotným. Protože představa, že se nikdo nikdy a ničeho nebojí, by mě vážně vyděsila. Nebo spíš extrémně vystrašila.
World Press Photo vyhrál snímek Palestinky s mrtvým dítětem v náručí
Vítězným snímkem letošního ročníku fotografické soutěže World Press Photo se stal snímek truchlící Palestinky, která drží v náručí tělo své mrtvé pětileté neteře zabalené do bílé látky. Fotograf agentury Reuters Muhammad Sálim ho pořídil 17. října...
19. 4. 2024 ▪ 3 min. čtení