Ivo Kahánek, klavírní virtuos a hudební pedagog
Foto: Tomáš Nosil
V této době koncertuje po celém světě. A knížky cestují s ním. Moc dobré knížky.

Jaké knihy teď máte na nočním stolku?

Vzhledem k faktu, že tyto otázky zodpovídám během koncertního turné v Mexiku, se můj noční stolek knihami příliš nehemží. Nicméně jednu jsem do kufru přibalil − novelu Gabriela Garcíi Márqueze O lásce a jiných běsech. Nemyslím, že je nutné tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982 příliš představovat, nicméně zájemcům o jeho tvorbu bych doporučil začít právě touto útlou knížkou: všechny typické autorovy atributy − vskutku magická imaginace, zvláštní plynutí času či určitý nádech legendy − jsou zde podány na poměrně malé ploše, a tudíž ve velmi koncentrované formě. Výhody čtení na turné: kniha je lehká do kufru. Nevýhody: je natolik strhující, že máte tendenci zmeškat letadlo.

Máte nějakého zvláště oblíbeného spisovatele?

Určitě by jich bylo víc, ale jmenuji dva: John Steinbeck a George Orwell. Možná že je mi Steinbeckův způsob psaní blízký, protože pocházím z vesnice, možná mám rád archetypální rozměry jeho postav či vřelost vyprávění, ale faktem je, že od doby, kdy jsem si poprvé přečetl román Na východ od ráje, se k jeho tvorbě musím stále vracet. Podobně, i když úplně jinak, to mám s Orwellem. Pamatuji si přesně na dny, kdy jsem poprvé četl knihu 1984. Byl květen 2000, já seděl v idylicky rozkvetlém varšavském parku Łazienki a nemohl se odtrhnout od této děsivé prózy. Tam jsem si, mimo jiné, poprvé naplno uvědomil, jak záleží na tom, v jakém životním okamžiku člověk knihu čte. Mám pocit, že k Orwellovi bychom se měli čas od času vracet všichni.

Co jste četl, když jste byl malý kluk?

Mé čtenářské začátky byly z dnešního hlediska až úsměvné. Když jsem ještě sám číst neuměl, moje babička, češtinářka a latinářka, mi četla kromě pohádek i české klasiky − Jiráska a Němcovou. Na pokračování a pravidelně! Když už jsem číst uměl sám, hltal jsem, co mi přišlo pod ruku. Naštěstí jsme měli doma poměrně kvalitní knihovnu. Kupodivu jsem byl prakticky nedotčen klasickou klukovskou literaturou. Na kovbojky jsem moc nebyl a třeba Foglara jsem, přiznám se, úplně nesnášel, ale jeden román tohoto ražení mi utkvěl a dodnes jej mám moc rád − Stevensonův Poklad na ostrově. A ještě jednu knihu musím jmenovat, i když už jsem zdaleka nebyl dítě, když jsem ji poprvé četl: Stepní vlk Hermanna Hesseho. Vždy, když slyším slovní spojení "rozšířená realita" (většinou v souvislosti s nějakou novou počítačovou hrou či psychotropní látkou), usměju se a vzpomenu si na tuto knihu.

Kterou knihu si v tomhle životě ještě určitě musíte přečíst?

Mám jich samozřejmě v plánu více, ale jmenoval bych dvě: Mezi nebem a zemí Franze Werfela a Dykovu básnickou sbírku Devátá vlna. U Werfela nejde o román ani klasickou prózu, je to soubor jeho přednášek na téma víry (autor je Žid věřící v Ježíše Krista) i různých více či méně nebezpečných "-ismů". Mám dojem, že si teď potřebuju přesně tyto věci ujasnit. A na Dykovy verše jsem narazil úplně náhodou − byl jsem velmi překvapen, jak silně na mě zapůsobily, ačkoli jsem jejich autora dosud (zjevně neprávem) vnímal spíše jako odstavec ve středoškolské učebnici literatury.

S kterou autorkou byste rád zašel na skleničku dobrého vína a na co byste se jí chtěl zeptat?

S George Sand! Záměrně její jméno nepřechyluji, což by ji jistě potěšilo. Tato "bláznivá mužatka francouzská", jak ji nazval jeden dobový český kritik, proslula nejen svým bojem za emancipaci a rovnoprávnost žen a bohatým (a na veřejnosti notně propíraným) milostným životem, ale také obrovským množstvím vlastní literární tvorby. Navíc, což se poměrně málo ví, byla to ona, kdo významně přispěl k dnešnímu způsobu vnímání autorských práv a práv na duševní vlastnictví. Otázek se tedy nabízí víc než dost! A kdyby náhodou přece došly, určitě bych se jí zeptal, kdo ve skutečnosti byl její nejznámější milenec − Fryderyk Chopin.

A s kterým autorem byste se nebál strávit desetihodinový let anebo byste si rovnou troufl s ním ztroskotat na pustém ostrově?

S Douglasem Adamsem! Jednak bych byl strašně zvědavý, co by mi řekl o "naší dnešní galaxii". A pak − což by se jak v letadle, tak na pustém ostrově velmi hodilo − je to děsnej frúd, co vždycky ví, kde má ručník.

Co čte Ivo Kahánek, klavírní virtuos a hudební pedagog
Foto: Tomáš Nosil