Píše se rok 1772 a James Cook se stovkou námořníků a lodí Resolution brázdí jižní vody. Zkušený mořeplavec při své druhé cestě kolem světa opět projevuje úctyhodnou odvahu, rozsáhlé znalosti a chladnou rozvahu. Jen díky tomu se dokáže po třech letech vrátit do Anglie se spoustou nových poznatků a s takřka kompletní posádkou, již uchránil před kurdějemi, přírodou i domorodci.
"Velice prudký vítr a páry s deštěm. V jednu odpůldne jsme skasali košové plachty a přední a hlavní a křižovali s křížovou stěhovkou a svinutou horní brámovkou a odstranili spináková ráhna na přídi i na zádi… Vítr je o něco mírnější, leč moře se vzdouvá velmi vysoko, a to za počasí, jež nám připadá velice chladné a jež způsobuje veliké pohromy mezi našimi vepři, ovcemi i drůbeží," zapisuje James Cook do lodního deníku a v tabulkách přepočítává zásoby s pitnou vodou (19 kádí), kysaným zelím či mrkvovou zavařeninou (30 galonů), ovesnou moukou (300 galonů), soleným vepřovým (1637 kusů) i hovězím masem (14 214 kusů), pálenkou (1397 galonů), pivem (19 kádí) či vínem (642 galonů). Představuju si, jak se pak ten vysoký štíhlý muž večer co večer sklání nad mapou a sepisuje hlášení "Jeho královské Milosti". A je zase akurátní a střízlivý, a to i při líčení objevů, jež mu posléze vynesou vyznamenání, ředitelský post v nemocnici a rentu. Prebendy nakonec odmítne a ke zděšení své ženy a šesti dětí se zase vydá na moře…
Mám ráda Jamese Cooka. "Košové plachty, přední, hlavní, křížová stěhovka," opakuji si také s ním, když náš výletní katamarán, dosud líně se pohupující ve středomořském azuru, na sebe nečekaně vezme podobu rakety a střemhlav se vrhne proti vlnám. Praštící stěžeň, zmítající se plachty (přední, nebo zadní?), lanoví bičující palubu, rozlité víno, pivo, kutálející se kádě v podpalubí… Stačí si ještě představit hromadu kysaného zelí a dopustím se prvního faux pas. A ani kandovaný zázvor, ani kinedryl na téhle prekérní situaci nedokážou nic změnit.
"Mořská nemoc má své zákonitosti, a to bez ohledu na to, v jaké zeměpisné šířce či v jakém století se plavíte." To by mi asi řekl James Cook. Možná. Snad. O čem ale nepochybuji, že by měl radost, že jsem po té bouřce hned v prvním přístavu neprchla z paluby. Jak to vím?
Když 15. července 1772 oznámil námořníkům, že chce dobýt jižní pól, šedesát mužů dezertovalo. "Výpravu nebudou aspoň komplikovat nespokojenci," usmál se a našel si obratem nadšené dobrovolníky, kteří byli odhodláni se svým velitelem plout až na kraj světa.
Ano, ano… Plula bych taky, mistře Cooku!
