Setkala jsem se s ní poslední dobou dvakrát. S lakunou. Je to dutina nebo prohlubeň a britský autor David Mitchell tak nazývá ve svém hororovém románu Dům za zdí prostor, který vytvořili dva zloduši, aby nemuseli nikdy zestárnout a zemřít. Je to místo imunní vůči času, jakési bezčasí.

Že jsem se v jedné takové lakuně ocitla, mě napadlo hned, jakmile jsem do té žižkovské čtyřky vstoupila. Těžký nevětraný vzduch v malé místnosti obývali v jakési nehybnosti místní štamgasti. Kluk s čírem, který téměř na všechno odpovídal: "Mně to nevadí. Mně je to fuk. Mně to nezajímá." Místní intelektuál vlažného katolického vyznání ostře vystupující proti příchodu uprchlíků do Evropy − protože jsou to všechno teroristi − zároveň vyprávěl, jak si nechává u jednoho ezoterika čistit co chvíli duši. Je to prý žena přeoperovaná na muže a jeho kamarádce už tato senzitivní bytost našla "přisedlíka" neboli přisedlou, parazitující duši. Kdybych nebyla v lakuně, asi bych se zasmála, ale tady člověk nikdy neví, co je a co není možné.

"Nemáte cigáro?" pronese najednou těsně u mého ucha pán bledý jako duch. Leknu se tak, že skoro nadskočím. Chci odpovědět, ale duch je pryč. Místo něho se nade mnou tyčí rozložitý vrchní. "Ještě jedno?" zahromuje muž s ostrými rysy ve tváři nachové barvy a tlustým řetězem kolem krku. Vím, že už bych neměla pít, ale něco mě donutí přikývnout.

Vrchního vystřídá kluk s čírem. Nabízí všem vodku. "Mladá pani zajisté neodmítne," konstatuje s úlisným úsměvem a nalije mi stakan, který by zamával se stokilovým chlapem. Bezčasí se začíná rozlévat jako gelová skvrna. Nic mi nevadí, všechno je mi fuk a nic mě nezajímá. Není to nepříjemný stav. Najednou není potřeba o nic usilovat a nikam spěchat. Zbytky mé příčetnosti mi přesto radí z lakuny prchnout. Podaří se mi to až za hodnou chvíli, protože místní obyvatelé mě nechtějí pustit.

Je až příliš snadné do žižkovské lakuny zabřednout. Stačí jeden nepovedený rozvod, který člověka zlomí duševně i finančně, a buldočí vrchní už vám leští místo u baru.

Navíc lakuny se vyskytují v nejrůznějších verzích. Existuje lakuna názorová, v níž se rádi udržujeme s pomocí našeho okolí i přátel na sociálních sítích. Zvlášť zákeřná je lakuna emocionální, uvrhující postiženého do citové závislosti na jiné osobě. Nebezpečí lakuny spočívá v tom, že nabízí zdánlivou ochranu před střetem s často nepříjemnou a bolavou skutečností. Jenže kdo v ní jednou ulpí, bývá ztracen.