Nedávno jsem psala článek o tom, jak se v Brně učí budoucí lékaři jednat s obtížnými pacienty. Agresivní, depresivní nebo žoviální typy pacientů předvádějí profesionální herci. Své postavy hrají neuvěřitelně realisticky. Mediků, kteří se s nimi během simulované návštěvy nemocničního pokoje museli vypořádat, mi bylo chvílemi líto. Jenže pak jsem si vzpomněla na vlastní zážitky z návštěv nemocnic a ordinací a bylo mi líto zase mě.

Těžko třeba spočítám, kolikrát jsem dostala vynadáno za to, že mi sestra nemůže odebrat krev. Od dětství mám žíly tenké jako nitky a s jehlou rejdící na několik pokusů v mojí loketní jamce mám bohaté zkušenosti. Před jednou operací, z níž jsem měla celkem obavy, mi přišla osobně vynadat vrchní sestra, že málo (nebo moc, už nevím) piju a že celé předoperační vyšetření bojkotuju. Zřejmě si představovala, že když mi takhle domluví, zařídím, aby mi na ruce vystoupila žíla silná jako námořnické lano. Opak byl pravdou. Z mých vylekaných žil se stala hluboko zasutá mikroskopická vlákna.

Krev mi nakonec odebrala sestřička, která přišla na odpolední směnu. Byla to starší žena a mluvila na mě vlídně jako na děcko. Možná byla jen šikovnější a zručnější než ty předešlé, ale já jsem přesvědčená, že se jí podařilo milým slovem přimět můj stresem stažený žilní systém, aby začal spolupracovat.

Nezapomenutelně na mě také zapůsobila lékařka, která během ultrazvukového vyšetření utrousila, že by to mohl být nádor kosti. Ale to se prý zjistí až na rentgenu, kde už dneska nejsou, tak ať přijdu zítra.

Netřeba líčit, že jsem celou noc oka nezamhouřila plně pohroužena v úvahách, jak co nejšetrněji oznámím svojí pětileté dceři, že se opět shledáme až v nějakém příštím životě.

Mám mezi přáteli mnoho lékařů a vím, jak náročnou práci mají. Aby si vydělali na slušné živobytí, musí brát služby navíc, k tomu jsou zavaleni spoustou papírování. Sestry jsou na tom z hlediska platu ještě hůř. V takové situaci člověk vyhoří jedna dvě a pacienti se lehce stanou obtížným hmyzem. Jenže systémové změny, které by stav věcí od základu napravily, jsou stále v nedohlednu.

Navrhuji proto, aby ministerstvo zavedlo pro zdravotnický personál alespoň pravidelná povinná školení na téma "jak jednat s pacienty". A to nejen s těmi obtížnými, ale se všemi. Protože jak k tomu přijdou lidé, kteří se v ordinacích a nemocnicích chovají bezproblémově, ovšem dostanou se do styku s obtížnými lékaři a sestrami? Pro takové pacienty bohužel žádná školení neexistují.