Je po dešti. Závan svěžího vzduchu přibouchne okno a pak jej otevře dokořán. Polije nás vůně rozkvetlých šeříků, támhle na střeše zpívá, co zpívá, řve z plných plic kos a dole na chodníku děti běží ke škole…
Obrácený list papíru nás vrací do místnosti. Automaticky sáhnu po její ruce, ucukne. Lékař si odkašle, vzhlédne od rozložených papírů.
"Je mi líto," polkne, "vaše onemocnění se komplikuje." Volí slova zvolna, opatrně, jako když našlapuje na rozbitou okenní tabuli: křup, křup. "Naše poslední testy potvrdily…" Křup. "Operativní řešení nepřipadá už v úvahu." Křup. "Byly využity všechny možnosti." Křup. "Bude následovat konzervativní léčba." Křup, křup. "Paliativní péče." Střepů už je snad po kolena. Brodíme se jimi ke dveřím, on zavírá složku, nový poryv větru rozrazí okno. Přikrčím se, čekám detonaci! Ale nic se nestane. Jen závan dětského smíchu nás vyprovází na chodbu.
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
