Vešel do mé kanceláře, sesunul se na židli stojící nejblíže ke dveřím a hlasitě vzdychl. Zvedl jsem hlavu a pozorně si ho prohlédl. Viděl jsem člověka v mém věku, jenž vším, co řeč těla dovoluje, vyjadřoval skleslost. Jenže já ho znal už léta a věděl jsem, že právě tohle je jeho oblíbená taktika. Snad by se i dalo říct prvořadá životní strategie.
Dlouholeté nicnedělání ve státní instituci ho na jeho profesním putování přivedlo až na naši kliniku a dnes jsem mu měl oznámit, že smlouva s ním nebude prodloužena. Proč by také měla, když jeho celoroční objem práce by se dal srovnat s měsíčním kohokoliv, kdo by opravdu chtěl pracovat.
"Jsem strašně frustrovaný," začal rychle. "Frustrovaný a v hrozné depresi."
"Z čeho?"