Čas od času to napadne snad každého, kdo prosedí celé dny v kanceláři u počítače, aby vydělal na předražený nájem nebo po kapkách umořoval celoživotní hypotéku: nebylo by lepší odstěhovat se na pouhých několik málo metrů čtverečních, blíž přírodě a bez obřího dluhu na krku?

Život v domku na kolech nebo postaveném ze slámy, dřeva a hlíny vypadá na první pohled romanticky a sní o něm leckdo, ale odhodlá se k němu jenom hrstka statečných. Zbylá většina se domnívá, že by musela výrazně slevit z nároků na pohodlí. Následující příběhy ale dokazují, že záleží na každém, s jakým komfortem si skromné bydlení zařídí. O všech, kteří se pro něj rozhodli, však platí, že získali svobodu a také lepší pocit z méně rozmařilého bytí. Přesto jejich cesta asi není pro každého.

MUSÍME SPOLU VYCHÁZET

Po zimě se zahrada okolo maringotky Kubeňových teprve pokouší zazelenat. V zastíněných zákoutích tají zbytky sněhu, obnažené větve keřů a zašedlá tráva působí i na ostrém slunci syrově. Kousek života sem vnášejí kočky a slepice, které se potloukají kolem.

jarvis_5cb5c287498ec24571c040c2.jpeg
Eva a Petr Kuběnovi jsou ve své maringotce šťastní.
Foto: Tomáš Škoda

Dosud je chladno, ale Eva Kubeňová se venku čile pohybuje, a tak jí stačí silnější svetr. "Dáte si kafe?" ptá se, když se protáhneme dřevěnou verandičkou a ocitneme se uvnitř maringotky. Přikývneme. Postaví konvici na propanbutanový vařič.

V pojízdném obydlí na kraji vesnice v Bílých Karpatech prožila s manželem Petrem už druhou zimu. Pozemek, na němž parkují maringotku, je jejich a brzy by na něm měl stát dům z hlíny a slámy. Jenže vyřizování potřebných povolení se vleče. Mladí lidé se přesto rozhodli přečkat byrokratické průtahy v místě budoucího bydliště, byť pouze na 21 metrech čtverečních.

"Maringotku jsme koupili na jaře před třemi lety a po menších úpravách jsme se do ní brzy nastěhovali. Vypršela mi totiž v Ostravě nájemní smlouva na byt a já už jsem ji nechtěla prodlužovat," vypráví žena, která vystudovala učitelství předškolních dětí. Finančně prý vyjde život v maringotce nesrovnatelně levněji. Zatímco byt v nedalekých Bojkovicích by mladé manžele stál měsíčně asi osm tisíc, v maringotce zaplatí jen zhruba tisícovku především za elektřinu a internet. Porovnají-li se náklady na oba typy bydlení za čtyři až pět let, vyjde z toho maringotka, i po započtení 60 tisíc na její pořízení, jako jednoznačný vítěz.

Ledové tapety

Pro manžele Kubeňovy navíc nejsou překážkou některé nevýhody skromného obydlí, s nimiž by se jiní lidé jen těžko smiřovali. Jsou zvyklí fyzicky pracovat, teplejší polovinu roku stráví v lese sázením stromků, což je živí, a tak jim připadá přirozené starat se o vlastní záhony brambor, mrkve nebo obilí, případně řezat dříví na zimu. Mezitím připravují pozemek pro stavbu − třeba už zlikvidovali starou stodolu.

jarvis_5cb5c287498ec24571c040d2.jpeg
Než si Kuběnovi opodál postaví dům, ještě nějaký čas to potrvá. Nový dům bude ze slámy a z hlíny.
Foto: Tomáš Škoda

"Musíme pořád myslet dopředu. Není to tak, že prosedíme dny u televize," říká sedmadvacetiletá žena. Připouští ale, že především v zimě, kdy s manželem pracovat do lesa nechodí, někdy sledují seriály na internetu. Petr u toho dlabe dřevěné misky a lžíce, Eva šije na stroji drobné didaktické pomůcky pro děti, které před Vánocemi prodává. Čas od času zabrnká i na elektrické piano umístěné v prostoru "ložnice". Tu rozveselují pestrobarevné plédy s batikovanými vzory, které Petrovi připomínají jeho cestování po Indii.

Zimní idylka jak z Ladových obrázků má ale i odvrácenou stranu. Když je venku pořádná zima, budí se Kubeňovi po vyhasnutí v kamnech do nízké teploty. Pěticentimetrový izolační polystyren nedostačuje. "Když tady dva dny nejsme, stěny promrznou. Vloni se tu udělaly ledové povlaky," připouští jednatřicetiletý Petr Kubeň. Kamna v rohu za vstupními dveřmi se sice umí rozhicovat, ale do druhé půlky obytného prostoru, v níž je sezení i spaní na zemi, dostatek tepla někdy nedosáhne.

Pojď domů

Vše potřebné − třeba v "kuchyni" hrnky, piksly, misky i mycí prostředky − se vejde na police podél stěn, které Petr Kubeň vyrobil. Naproti kuchyňskému pultu stojí vana, jíž si běžný návštěvník sotva všimne. Zakrývá ji prkno sloužící jako pracovní stůl. A na něm navíc stojí malý lavor nahrazující umyvadlo. "Tekoucí vodu nemáme. Užitkovou si nosíme v kanystrech z vlastního pozemku, pro pitnou jezdíme ke dvěma studánkám v okolí," vysvětluje Eva Kubeňová a zjevně nošení vody ani "kadibudku" na zahradě nevnímá jako nedostatek komfortu. V zimě vodu na mytí či ruční praní ohřejí na kamnech, v létě poslouží venkovní sprcha. V té době také spávají Eva s Petrem pod širákem. Maringotka se ve velkých vedrech mění v pařeniště.

jarvis_5cb5c287498ec24571c040ca.jpeg
Bydlení stojí Kuběnovy asi tisíc korun měsíčně.
Foto: Tomáš Škoda

Přesto by Kubeňovi bydlení na kraji lesa za pohodlný byt nevyměnili. Jsou nakloněni přírodnímu způsobu života, snad proto, že oba vyrostli na vesnici. Jejich současný příbytek možná není vrcholem pohodlí, ale útulný rozhodně je. "Malý prostor nás nutí dobře spolu vycházet," přemítá Eva Kubeňová. Potom si však vybaví, že jednou, když se pohádali, odešel manžel spát do dřevníku. "Přišla jsem potom za ním a prosila ho, aby se vrátil domů," dívá se mladá žena šibalsky na svého muže. Ten se při vzpomínce na drobnou šarvátku také usmívá. Je zřejmé, že ti dva spolu oněch pár let strávených v lehce bojových podmínkách hravě přečkají.

ODSTŘIHNOUT SE OD MATRIXU

Pozemek Petra Baxanta v chatařské oblasti na kraji Brna zčásti leží na prudkém svahu. Když člověk vystoupá do nejvyššího bodu, vidí dole pod sebou střechu kruhového domu obklopeného stromy, jímku na dešťovou vodu, záhonky a rozčtvrcené kmeny. V pozadí této scenerie se rozprostírají činžovní domy nejbližší brněnské čtvrti. "Občas sem chodím, abych porovnal skutečnost s matrixem," říká Petr Baxant. Skutečností myslí svoji zahradu s vlastnoručně postaveným domkem, jehož provoz má být co nejvíc soběstačný, a matrixem nazývá běžný život v městském bytě.

jarvis_5cb5c288498ec24571c040d6.jpeg
Petr Baxant si postavil domek ze dřeva, slámy a hlíny, aby pronikl do „sousední dimenze“. Žije v něm s partnerkou Pavlínou Dokulilovou a malou dcerou.
Foto: Tomáš Škoda

V paneláku bydlel 11 let. Už tehdy vyučoval na brněnském Vysokém učení technickém. Je specialistou na světelnou techniku. Kromě toho s kolegou založil softwarovou firmu.

Od studií na vysoké škole žil Petr Baxant s přítelkyní, s níž má syna. Koupili spolu pozemek na opačném konci Brna. Plánovali, že za čtyři pět milionů na něm postaví dům. Jenže k tomu už nedošlo. Petr Baxant si ve svých 38 letech uvědomil, že takhle dál žít nechce. V paneláku mu bylo těsno. "Buď tam člověk kouká na televizi, nebo pracuje na počítači. Pak jde na procházku, a když přijde domů, dělá zase jednu z těch dvou činností," popisuje vysoký štíhlý muž sice pohodlný, ale jednotvárný život v bytě, v němž zakoušel stále větší nepohodu.

Potom se mu ale do rukou dostala kniha Clemense Kubyho s názvem Na cestě do sousední dimenze, v níž autor líčí svoji faktickou i duchovní cestu za šamany a léčiteli z celého světa. "Otevřelo mi to oči. Troufnu si tvrdit, že to byl zlom," líčí vystudovaný inženýr dojem z knihy o síle duchovní medicíny, díky níž se její autor vyléčil z ochrnutí.

Jsi-li chlap, postav dům

Duchovní přerod Petra Baxanta začal v roce 2011. Strašila ho představa, že bude dalších třicet let vydělávat peníze na hypotéku a pak už jenom na rakev. "Příčilo se mi být 'hypotékovým' stavařem, který na dům dostane peníze od banky a staví ho za něj jiní. Tak jsem si řekl, že jestli jsem chlap, postavím ho sám od nuly," vypráví, když sejdeme ke kruhovému obydlí. Jeho základní konstrukce je ze dřeva, stěny ze slámy a omítky z hlíny. Stavitel domku chtěl co nejsnáze odbouratelnou stavbu, proto je v ní minimum železa. Zhruba 12 tisíc kolíčků v šindelové střeše a další tisícovky v konstrukci jsou ze dřeva.

jarvis_5cb5c289498ec24571c040e6.jpeg
Ačkoliv je dům téměř plně vybavený, Pavlína Dokulilová si ponechává svůj byt, který rodině slouží jako „záložní padák“.
Foto: Tomáš Škoda

Přesto se bez kovu neobešel. "Vyrobit například dřevěné kování na dveře by byla velká výzva, to jsem neviděl ani na starých hradech," usmívá se architekt i realizátor domu, který ale tady rezignoval a kov použil.

Dům stavěl šest let sám, jen občas potřeboval pomoc dalších lidí. Po celou tu dobu bydlel v chatce, s níž pozemek koupil. Odstěhoval se do ní, když se rozešel s přítelkyní a společně pořízenou parcelu na stavbu rodinného domu prodali. Tehdy Petr Baxant experimentoval s pěstováním vlastních potravin. Sám o tomto období mluví jako o poustevničení. Na fakultu docházel jen občas, práci ve firmě také přenechal jiným. Chtěl se prý co nejvíc odstřihnout od matrixu.

Pak mu do života vstoupila současná partnerka Pavlína Dokulilová. Vystudovaná elektroinženýrka strávila sice dětství v panelákovém bytě, ale hodně času pobývala v zájmové skupině, jejíž vedoucí brali děti často do přírody. Během studií vysoké školy působila jako skautská vedoucí, později zakotvila v organizaci Brontosaurus. V "poustevně" Petra Baxanta ale vydržela jen rok. "Byly chvíle, kdy jsem soptila, protože jsem měla pocit, že když jsem udělala krok vpřed, Petr udělal další dva přede mně," popisuje s úsměvem vzájemné vylaďování. Její druh přikyvuje. Je si vědom toho, že to s ním není jednoduché.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak je členěna a zařízena hliněná jurta, kterou Petr Baxant pro sebe a přítelkyni Pavlínu, s níž má syna, postavil?
  • Která další vylepšení Petr Baxant chystá?
  • Co tvoří „obývák“ domku na kolečkách Martina Kučného?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se