A děkuji také všem těm, kteří kdysi podepsali Ženevskou konvenci. Díky ní jsme po ruské invazi našli útočiště ve Francii a poznali tam spoustu skvělých lidí. Přijali nás, přestože Československo tehdy bylo pro Francouze stejně vzdálenou zemí, jako je dnes Sýrie nebo Afghánistán pro Čechy a Moravany."
Poslední slova zaniknou v potlesku, takže si není jistá, zda je lidé v hledišti zaslechli. "Nevadí, aspoň jsem to zkusila," řekne si, a když mi to o dvě hodiny později vypráví, už zase vládne svým osobitým nadhledem.
Irena Havlicek přijela do Prahy, aby při zahájení festivalu Mene Tekel převzala ocenění Dáma české kultury pro svou nemocnou matku a − nutno podotknout − s touto nezvyklou situací si zpočátku moc nevěděla rady. "Daj-li medaili? Nedaj-li?" vtipkovala, když si u nás doma oblékala univerzální a zaručeně nemačkavou černou sukni, kterou vytáhla z neméně univerzálního a zaručeně nezničitelného batohu, s nímž každý den běhá v Paříži na prefekturu a snaží se uprchlíkům z nejrůznějších konců světa zařídit doklady pro žádost o azyl. Irena je francouzská novinářka, poslední dobou spíš aktivistka a na večerní róby a lodičky na podpatcích si zrovna nepotrpí. A pokud mi paměť sahá, tak to měla vždycky.
Co se dočtete dál
- Kdy se Irena Jirků s Irenou Havlicek vlastně poprvé „poznaly“?
- Kterou tajnou korespondenci zprostředkovávala matka Ireny Havlicek?
- Jaký má Irena Havlicek „byznysplán“?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi