Sedím takhle jednou v kavárně Citadela ve Fort Klimentská a pod paží mě hřeje krásná španělka. Ano, s malým "š" a dřevěná, i když ta živá, tmavovlasá, podobně hezky klenutá a temperamentní, by byla něco! Něco? K "něčemu" se ostatně mohu vrátit za okamžik. Takže tam sedím na barové židličce a držím svou kytaru, a protože mám rád blues a nepamatuji si moc texty, napodobuji a improvizuji…
Zpívám blues jen a jen o ničem,
všech možných "něco" v hlavě své jsem holičem
S každým vlasem padaj k zemi
obsahy, fejky i prázdné spamy
Dneska zpívám zkrátka o ničem…
Pak na chvíli odložím kytaru, kterou jsem vedle U Karla občas půjčoval i Petru Mukovi, když se tam stavil na dvojku a měl dobrou náladu, a pronesu tu "moudrost": "Přátelé, je to na nic!" A nemyslím teď všechny ty hrůzy kolem nás: Babiš, Zeman, brexit, žluté vesty, Kliniky, Růžové zahrady, Moje zprávy, Trumpovy zdi, Kim Čong-unovy jaderné srandičky, velké čínské ucho Huawei a kdovíco ještě i s obludnějšími názvy a významy. Tentokrát myslím pravý opak, tedy poctu očistnému NIC.
"Jo, přátelé, je to na nic! Je čas zbavit se veškerého balastu − a s vaničkou třebas vylít i dítě −, prostě dejme si pauzu. Co?"
"Cože? Jakou pauzu?" spatřím v očích osazenstva.
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
