Světla na jevišti jsou ztlumená. V zadní části se rýsuje postava stojící zády k publiku. Potom se scéna postupně osvětluje a postava se začíná vlnit. Mladá žena se otočí k divákům čelem a udělá několik nesymetrických kroků. Odloží plandavé kalhoty a objeví se protéza, která nahrazuje levou nohu. Protézu také odloží. Ačkoliv je pro ni nenahraditelnou pomůckou při chůzi, zdá se, že bez ní je tělo přirozenější a svobodnější.

Hudba se v tom okamžiku změní a do éteru vystřelí rytmická popová písnička. Tanečnice začne bláznivě dovádět a poskakovat. V rychlém tempu řádí několik minut, pak písnička skončí a žena se schoulí do kapky stínu na podlaze. Chvilku se v něm zmítá. Potom začne do okolního světla zkoumavě vystrkovat části těla, jako kdyby chtěla vědět, co to způsobí. Vystupuje ze stínu. Pohybové kreace jsou odvážnější. Váhavě se postaví na jednu nohu. Vezme berle a tančí dál.

Jak se vyrovnat s pomocí

Už v úvodu představení Leť se divák dozví o pohybové zkušenosti tanečnice Markéty Stránské víc, než by mu byla schopná vypovědět za stejnou dobu slovy. Síla sdělení neslábne ani ve zbytku performance, kdy Stránská mimo jiné zkouší limity, ale také nové možnosti pohybu s berlemi. V jednu chvíli se zdá, jako by se staly jejíma prodlouženýma rukama, jindy poslouží jako odrazové tyče.

"Vysledovala jsem, že když se pohybuji s protézou, mám určité návyky, když tančím bez ní, projevují se návyky jiné a s berlemi také. Tyto odlišné kvality pohybu zažívám dnes a denně a přišlo mi zajímavé podat o tom zprávu," podotýká tanečnice ke své osobité výpovědi na jevišti, v níž nejde zdaleka jen o fyzické, ale rovněž o duševní vyrovnání se s handicapem. "Dnes už vím, že ho lze sdělit také pozitivně. Nejen jako ztrátu, ale také jako velké obohacení," dodává autorka, choreografka a zároveň interpretka.

Ostatně narazíme na to každou chvilku. Na zkušenosti, které by Markéta Stránská nikdy nezískala, kdyby v 25 letech nepřišla kvůli závažnému onemocnění o nohu. "Překvapilo mě, že život po operaci byl obtížnější na jiných místech, než jsem čekala," zamýšlí se čtyřicetiletá usměvavá blondýnka.

jarvis_5c49b2c9498e10d530211131.jpeg
Tanečnice a fyzioterapeutka Markéta Stránská
Foto: Danica Kovačevič

Naučit se chodit s berlemi nebo s protézou pro ni byla výzva, ale také díky tomu, že vystudovala fyzioterapii, výzva překonatelná. Horší bylo zvládnout vlastní fyzickou jinakost v komunikaci s ostatními lidmi. "Všichni vám začnou nabízet pomoc. Nejdřív je to milé, potom to otravuje a nakonec rozčiluje," popisuje Stránská začátek několikaletého procesu, během něhož se musela naučit spoustu věcí. Třeba neurazit se, když jí někdo pomoc nabízí, zároveň si ale v případě nutnosti umět o pomoc říct a necítit se u toho jako bezmocný chudák.

Vychovaná nevzdávat se

Tanci se věnuje odmalička. Ve druhé třídě začala chodit do folklorního souboru, kde vydržela až do dospělosti. Absolvovala také několik lekcí výrazového tance nebo baletu. Po dvacátém roce života ale přišly závažné zdravotní problémy. Nádorové onemocnění v pánvi se lékaři snažili několik let zastavit bez radikálního zákroku, nakonec ale neviděli jiné východisko než amputaci. "Zachránila mi život, neměla jsem na výběr, což mi usnadnilo rozhodování i fázi přijetí. Nemoc se podařilo zastavit a od té doby jsem zdravá jako řípa," klepe Markéta svůj zdravotní stav na dřevo.

Od začátku věděla, že na vozíku zůstat nechce. Musela se na něm sice pohybovat prvních pár měsíců po operaci, než se rána zahojila, ale hned jak to bylo možné, začala trénovat chůzi s protézou. Připouští však, že všechno nešlo jako po másle a nastala spousta okamžiků, kdy to chtěla vzdát. Říkala si, že zůstane na vozíku a bude brát invalidní důchod, který by jí v menším městě na živobytí nejspíš stačil. "Tenhle pocit jsem překonala a dodnes z něho těžím v různých situacích. Zatraceně dobře se mi srovnaly priority. Jsem zkrátka vychovaná nevzdávat se."

Předběhla sama sebe

Návrat na taneční parket byl ale pozvolný. Na nějakou dobu musela Markéta Stránská s tancem přestat. Uvědomila si, že jí chybí víc, než předpokládala. Když se před sedmi lety přestěhovala do Prahy, pozvali ji kamarádi na taneční představení Simulante Bande. Kromě profesionálů ze skupiny VerTeDance v něm účinkovaly i tanečnice na vozíku. Vystoupení oceněné diváky na festivalu Česká taneční platforma 2013 přimělo Markétu zajímat se o taneční lekce pro handicapované. Našla je v Divadle Archa, kam začala docházet a stále víc pronikat do současného tance.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak získala odvahu k tomu udělat svoje vlastní sólové vystoupení?
  • Proč na ni její kamarádka křičí, že je šílená, když se vydává běžkovat do hor?
  • V čem je speciální její protéze a jakých zahraničních tanečních workshopů se účastní?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se