Více než čtyři miliony prodaných výtisků, 18 knižních titulů, bezpočet novel, několik filmů natočených ve Francii i v USA, řada scénářů. Statistika, jež budí respekt, který však v tomto případě se širokou veřejností sdílejí i kritici. A to je už poměrně vzácný úkaz.

Znalci na jeho textech oceňují nejen chytře vystavěný příběh a čtivý styl, ale především důslednou práci s informacemi a nejnovějšími poznatky moderních vědních oborů. Ty dávají každé detektivce nečekaný přesah. A možná právě v něm je skryt recept na úspěch podle Francka Thillieze, který − mimochodem − se ještě před 15 lety živil jako počítačový expert.

Při setkání se čtenáři i při rozhovoru pro ego! byl bezprostřední, neokázalý, až pokorný. Svou krátkou pražskou expedici také komentoval prostě: "Stále si rád povídám o textu, zajímá mě, co čtenáře zaujalo, co překvapilo. Beru to jako součást práce spisovatele."

Jsou autoři, kteří ovšem tuhle část své práce nenávidí.

Nenávidí a já to chápu. Je někdy únavné odpovídat na stále stejné či podobné otázky, přemísťovat se z hotelu do hotelu. A většina autorů jsou navíc introverti. Já také nejsem zrovna extrovert, ale když je řeč o knihách, neostýchám se. Mám rád ty příběhy i lidi, kteří je chtějí číst. Koneckonců, když se s každou novou knížkou vydávám obvykle na začátku května na pouť po francouzských knihkupectvích, beru to i jako daň, kterou splácím nakladatelům a knihkupcům. Nepocházím z intelektuálského prostředí, vyrostl jsem na severu Francie, daleko od literárních kaváren. Nebýt odvážných nakladatelů a knihkupců, kteří mi před lety dali šanci, nebyl bych tu dnes s vámi.

Roky jste pracoval jako počítačový expert. Kde se najednou vzala touha vyprávět příběhy?

Studoval jsem matematiku a fyziku, zajímal jsem se také o astronomii, biologii. Na druhou stranu, někdy od čtrnácti patnácti let jsem hltal detektivky, sledoval horory, thrillery. Napětí, zákonitosti vyšetřování − to mě fascinovalo. Bylo to v jisté fázi ničivé. Až se z toho stala moje vášeň.

Říkáte, že to bylo ničivé. Jak tomu mám rozumět?

Byl jsem v pubertě, některé knihy mě dost traumatizovaly, stejně jako filmy. Všechny ty příběhy mi vlezly do hlavy a usazovaly se tam v podobě temných obrazů. Myslím, že psaní se nakonec stalo nutností. Musel jsem to dostat z hlavy. Tak určitě vznikla moje první knížka.

Tu jste napsal v pubertě?

Ale ne, bylo mi už 29 let, měl jsem práci v jedné velké firmě, zabýval se čísly, informatikou, programoval jsem. Ale pak se najednou něco změnilo. Sedl jsem a vychrlil rychle za sebou čtyři knížky. Nemohl jsem to zastavit. Psal jsem po večerecj a nocích, také při pauzách na oběd, o víkendech, na dovolené.

Co tomu říkala manželka?

Tehdy jsme spolu byli už devět let, známe se moc dobře, takže věděla a rozuměla mému pnutí. Byl to ovšem náročný čas, vlastně jsem vůbec nebyl s ní, jen jsem chodil do práce a psal. Vzpomínám si, že mi tehdy řekla: "Dělej, co chceš, ale když to nevyjde, musíš mít i plán B, nemůžeme zůstat bez peněz." Bylo jasné, že ten podvojný život nemůžu dlouho vydržet. A pak se třetí knížka chytila, zabodovala. Trvalo ale ještě několik let, než jsem se odvážil opustit stálé zaměstnání. To jsem udělal, až když už byl natočený první film a mé knížky převzali velcí nakladatelé. Teď píšu každý rok jednu knihu a mám konečně čas i na rodinu. Moje děti, je jim dnes šestnáct a dvanáct, mě znají vlastně už jen jako spisovatele.

Ve Francii vychází obrovské množství knih. Co bylo třeba, abyste jako neznámý autor uspěl?

První knížku přečetlo sotva 500 lidí. Víc určitě ne. Vyšla v malém nakladatelství, které nikdo neznal. Neměl jsem žádné kontakty, a tak jsem si prostě našel adresy všech známých edičních domů a rozeslal text na všechny strany. Dlouho se nic nedělo, tři čtyři měsíce ticho a pak sprška odmítavých odpovědí. Našel jsem si tedy adresy menších, méně známých nakladatelů − a situace se opakovala, až se ozvalo to úplně nejmenší, text přijalo a zveřejnilo. Stejné martýrium jsem absolvoval s druhým textem, až třetí knížka měla úspěch. Takový, že jsem to nevzdal. Ve Francii je těžké být publikován, je velmi těžké být čten, a tedy se psaním uživit. Když zajdete dnes na jakýkoliv literární salon či veletrh, 80 procent lidí tam jsou autoři beletrie všeho druhu, kteří však mají ještě druhé povolání. Musíte prodat spousty knih, aby to stačilo na živobytí.

Prodal jste miliony výtisků svých knih. Proč jste zrovna vy uspěl?

Hm, myslím, že je třeba mít také štěstí. A samozřejmě výborný příběh. A vyprávět správný příběh ve správné době.

To se přihodilo ve vaší třetí knize − La Chambre des morts?

Ano, dá se to tak říct. Knížka vyšla v době, kdy Francouzi hodně četli americkou literaturu. Ty příběhy se odehrávaly daleko za mořem, nedotýkaly se jich. A já přišel s detektivkou ze severní Francie, byla to klasika − s vrahem, komisařem atd. Tak psali i Američani, moje výhoda bylo to malé francouzské město. Čtenáři skoro poznávali ulice, pekařství, sousedy, přátele. Ta knížka se trefila do nálady, řekl bych.

Čtou vaši blízcí vaše knihy?

Rodiče byli prvním textem udiveni. Nechápali, jak mohu psát o násilí, kde se to ve mně bere. Tomu se koneckonců diví leckdo. Osobně vůbec nejsem tak temný. Ale zase na druhou stranu, kdo ví, jaké filmy mám rád, tak se vlastně moc nediví. Vzpomínáte si na film Mlčení jehňátek? Ten mě asi hodně zasáhl, ovlivnil. Jak může člověk zabít druhého člověka? Tahle otázka mě vždycky fascinovala. A mám stále potřebu hledat odpověď.

jarvis_5bed5aac498e3216c8e6d66b.jpeg
Spisovatel Franck Thilliez
Foto: Honza Mudra

Není to nebezpečné?

Jak to myslíte − nebezpečné? Pro koho?

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Nebojí se, že jeho knihy mohou někoho moc zasáhnout nebo inspirovat?
  • Jakou metodu propojování kriminálního prostředí a vědy používá?
  • O čem bude jeho další kniha?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se