Ředitel nakladatelství Kalich Aleš Palán
Foto: František Plzák
Aleš Palán žije knihami. To není fráze. Sám je píše a také vydává, vždyť je ředitelem nakladatelství Kalich.

Jaké knihy teď máte na nočním stolku?

Noční stolek nemám, ale u postele se mi poslední dobou potlouká vždy nějaký Anthony de Mello a James Herriot. Indický jezuita a britský veterinář nemají mnoho společného, ale humor a jistý mír ano. K nim pak přibývají knihy, které čtu kvůli recenzím, aktuálně Zahrada Radka Malého a Jiný TGM Pavla Kosatíka.

Máte nějakého zvláště oblíbeného autora?

Občas slýchám volání po velkém společenském románu, prý nepřichází. Já si nicméně myslím, že minimálně dvě zásadní díla tu jsou, jen jde o jiný žánr. Celý život Jana Zábrany jsou deníky, Karpatské hry Miloslava Nevrlého by se snad daly označit za knihu o rozvoji osobnosti. Zábrana je temný a psal z bolesti. Nevrlý je naopak plný větru a své vrcholné dílo napsal velmi rychle. Obě cesty vedly k fantastickému výsledku.

Co jste četl, když jste byl malý kluk?

Zprvu jsem hltal Julese Verna, později jsem stejně vášnivě četl − a dokonce si je opisoval − hry divadla Semafor. Nedávno jsem znovu přečetl Žlutý člun Giuseppeho Bufalariho a užasl, že se mi tento příběh skoro bez děje kdysi tak líbil. Líbí se mi totiž stále.

Kterou knihu si v tomto životě určitě ještě musíte přečíst?

Z peněz za letní brigády jsem si jako mladík kupoval Pijoanovy Dějiny umění, tehdy desetidílné. Mnohokrát se stěhovaly spolu se mnou, mnohokrát jsem do nich nahlížel, ale soustavně jsem se k nim zatím nedostal. Ta soustavnost v chápání vývoje výtvarného umění mi chybí.

Se kterým autorem byste rád zašel na sklenku vína?

Spíš na pivo. S Ivanem Martinem Jirousem. Řekl bych mu, že teď bych s ním knižní rozhovor už rád udělal. Kdysi mi to sám nabídl, ale já byl mladé ucho a necítil jsem se na to. Na tohle setkání si ale musím počkat, až zase budeme oba na stejné straně světa. Nespěchám tam.

Se kterou autorkou byste rád prodebatoval desetihodinový let, anebo si dokonce troufl s ní ztroskotat na pustém ostrově?

Do letadla bych si přisedl ke Světlaně Alexijevičové, zajímalo by mě, jak rehabilituje poté, co mluví s lidmi tak hluboce zklamanými životem. Na ostrov bych přibral Elenu Ferrante. Zeptal bych se jí, kdo ve skutečnosti je. A protože by to byl ostrov pustý a opuštěný, mohla by mi svoje inkognito prozradit.

jarvis_5be47353498e3216c89823ad.jpeg
Foto: archiv