Myslbek si musel jezdeckou sochu na Václavském náměstí vybojovat. Kritikům vadilo, že český světec sedí na německém koni

Sečná zranění na Václavově lebce uchovávané ve svatovítské katedrále jsou dokladem kritických situací, do nichž se panovník dostával. Ale také autor patronova pomníku Josef Václav Myslbek si musel své dílo odhalené roku 1913 vybojovat. Umělcův zápas o definitivní podobu jezdecké sochy a především o to, aby vůbec knížete obklopeného světci Anežkou Českou, Ludmilou, Prokopem a Vojtěchem mohl vytvořit, trval bezmála tři desetiletí. Stejnou dobu jako Václavův život. Pražští radní nejprve oslovili tehdy významného umělce Bernarda Seelinga, který je autorem soch na Prašné bráně. Jeho návrh získal podporu a v letech 1880 až 1886 se na jeho realizaci uskutečnila sbírka.

Jenže pak vstoupil do hry Myslbek. Vážený umělec a profesor na umělecko‑průmyslové škole rozvíjel svatováclavský motiv již několik let a byl na práci připravený. Co Myslbekovi pomohlo, dnes nezjistíme, ale zakázku na vytvoření modelu sochy v roce 1887 získal. V prvním návrhu spojil barokní pojetí sv. Václava na koni s představou gotického rytíře v brnění. Takové tvarosloví je podobné soše sv. Jiří na Pražském hradě, a je proto zřejmé, kde se Myslbek inspiroval. Následně ale představu opustil. S uznáním byl přijat až třetí Myslbekův návrh z roku 1888. Sochař za něj získal zlatou medaili na výstavě v Mnichově.

Kresby k pomníku dokládají, že se Myslbek důkladně věnoval nejen přípravným studiím, ale také hipologickému pozorování. Modelem mu stál hřebec Tigr ze suchdolských stájí, patřících významnému mecenáši vědy, kultury a umění Alexandru Brandejsovi. Myslbek se soše koně věnoval 12 let. Inspiraci hledal v antických či renesančních dílech. Důležité byly ovšem i sochy Myslbekových pařížských současníků Emmanuela Frémieta či Paula Duboise znázorňující Johanku z Arku v koňském sedle. 

Myslbek střídal verze stojícího a kráčejícího koně. Je zřetelné, že ho technicky výrazně obtížnější zpodobnění kráčejícího koně lákalo.

Autor foto (FP)

Těsný konkurz

Myslbekův návrh z roku 1888 vzbudil velký zájem. O tři roky později proto pražští radní autora potvrdili jako budoucího tvůrce sochy. Následující události ale přinesly komplikace. Z předpokládaného nákladu 60 tisíc zlatých scházelo po všech sbírkách a mecenášských vkladech 12 tisíc. Proto byl o příspěvek na sochu patrona požádán zemský sněm ve Vídni. Jednání se vlekla dva roky, ale žádost nakonec podporu získala.

Jenže rakousko‑uherské peníze otevřely nový problém. Vídeňský sněm prostředky na sochu 15. ledna 1894 přiznal, ale podmínil je vypsáním veřejné soutěže. Po sedmi letech práce tak musel Myslbek o umělecky i finančně lukrativní zakázku bojovat opět od začátku. Na konkurz reagovala téměř dvacet autorů. Termín dodání bronzového modelu sochy byl však krátký – do 10. prosince 1894. To přineslo Myslbekovi výhodu. Ve lhůtě se sešly pouze tři návrhy, kromě Myslbekova ještě od Bohuslava Schnircha a Františka Rouse.