Už v šestnácti letech měl přečtené knihy a nastudovaná videa, na nichž američtí sklářští mistři předváděli své dovednosti. "Fascinovalo mě to, bylo to takové sklářské porno," přibližuje Martin Janecký svůj tehdejší zážitek. Dnes podobné pocity vyvolávají v adeptech sklářského řemesla zase jeho show a videa.

Martin Janecký pracuje se sklem od svých třinácti let. V jednadvaceti vyrazil do Ameriky. Učil se od zkušenějších a později sám méně zkušené učil. Prvních skoro deset let se nic nedělo, potom si ho začali američtí galeristé a sběratelé všímat. Mezi nimi třeba i britský zpěvák Elton John. Působil také v Evropě, Japonsku nebo Austrálii, několikrát zavítal do Mexika, které ho inspirovalo k vytvoření souboru barevných lebek. Letos by osmatřicetiletý Martin Janecký rád s kočovným životem skončil. V Praze zakládá vlastní studio.

Asi před dvěma týdny jste se vrátil z Ameriky. Máte teď něco jako prázdniny, kdy se sklem neděláte?

Vlastně mám, i když zrovna včera jsem pracoval, opravoval jsem starý benátský lustr.

jarvis_5ba388e7498ecc37babf9384.jpeg
Díky technice „inside sculpting“, kterou Martin Janecký ovládá, nejsou na realistických plastikách vidět jizvy. Ty vznikají, když se sklo zpracovává zvenku.
Foto: Gabriel Urbánek

Jak to? Myslela jsem, že děláte už jenom vlastní věci?

To jsou takové radosti. Mám několik "skleněných" otců a jedním z nich je Petr Novotný ze sklárny Ajeto, pro kterého jsem v Česku kdysi pracoval. Jsme kamarádi, občas za ním jedu do Nového Boru na pivo a při té příležitosti mi dává úkoly, na které ve svých šestašedesáti už dobře nevidí. U lustru jsou to třeba zakroucená tenká ramínka nebo lísteček, na kterém sedí drak s vyplazeným jazykem.

Martin Janecký (38)

Vyrůstal ve sklárně svého otce na Poděbradsku. Absolvoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, poté pracoval v různých českých fabrikách. Ve třiadvaceti letech odjel do USA, přivydělával si v amerických hutích. Později začal učit, jako lektor působil v mnoha programech, například v Muzeu skla v Corningu, Penlandské škole řemesel nebo v Pilchuck Glass School. Vystavuje v USA a účastní se sklářských show – v květnu například v italském Muranu, kde předváděl svou práci v rámci konference Glass Art Society. Nyní zakládá vlastní studio v Praze. Je svobodný, bezdětný.

Baví vás takový vedlejšák?

Jasně. Je to dobrý trénink.

Jak dlouho trvá, než vznikne lísteček s drakem?

Udělám třeba jen dvě tři věci za večer. Je to malinké a křehounké a člověk se s tím dost natrápí. Ale kdyby bylo sklo delší, šlo by mi to líp.

Jak to myslíte, delší?

Krátké sklo má krátkou dobu zpracovatelnosti a rychle chladne. Jemnější věci se z něho dělají obtížně. Vlastní sochy vyrábím ze skla, které má jiné vlastnosti a používá se v Americe nebo v Itálii. V Česku je sklo přizpůsobené masové produkci. Je žádoucí, aby rychle chladlo a skláři mohli vyrobit co nejvíc věcí.

Když pracujete na vlastních dílech, tvary vytlačujete zvnitřku skleněné bubliny. Čím je tato technika výjimečná?

Tím, že na skle nejsou vidět žádné jizvy, které vznikají, když se sklo tahá a stříhá zvenku. U toho dostane povrch včetně barvy hodně na zadek. Mně se díky této technice, kterou jsem začal dělat asi před dvanácti lety, otevřely neuvěřitelné možnosti, jak se žhavým sklem manipulovat. Je to pro mě neustálé objevování postupů, jakými dosáhnout své představy.

V Mexiku mrtví neodcházejí. Mexičané duchy ve svých bytech běžně potkávají, přijde jim to jako normální věc.

Tento způsob zpracování vynalezl William Morris, u kterého jste se půl roku učil?

Používali ho i někteří skláři před ním. U Morrise pracoval John Ombreck, což byl asi největší inovátor, pokud jde o používání různých nástrojů a nářadí. Pomohly Morrisovi udělat věci, které před ním nikdy nikdo ve skle nesvedl. Morrisova největší síla byla v týmové práci − na jeho dílech pracovalo dalších sedm lidí. Morris používal tuto techniku pro různé havrany a zvířata. Když jsem byl mladý, ležel jsem v jeho knihách a studoval, jak to asi mohl udělat.

Kolik vám bylo?

Tak šestnáct sedmnáct let. Se sklem jsem začal dělat ve třinácti ve sklárně, kterou postavil můj táta. Byl jsem tam od prvního dne, kdy se zapálila pec. Fascinovalo mě to. Skláři věděli, že jsem protekční hošíček, že když budu lít sklo po zemi, nikdo mě neseřve. Ale držel jsem se svého mistra, pana Karla Kromholce, který se mnou měl svatou trpělivost. Byl přísný a hodný zároveň. Nikdy mi nedaroval nic zadarmo.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Čím se nechal umělec inspirovat u své newyorské výstavy v Heller Gallery?
  • Jaké byly jeho začátky v Americe a jak se dostal k učení?
  • Co všechno plánuje ve své vznikající pražské dílně?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se