Jeho příběh už mnoho lidí zná. O Tomáši Kačovi se ví, že pochází z 12 dětí, na klavír ho učil hrát táta v malém bytě v severomoravském Novém Jičíně, kde jeho nejbližší dodnes žijí. Putování Tomáše Kača za vzděláním by klidně mohlo obstarat největší část biografické knihy, pokud by se jeho pozoruhodné „story“ někdo ujal – příběh kluka, který skvěle slyší a chce hrát klasiku po svém, by klidně mohl vyvrcholit na Hudební akademii múzických umění v Praze při koncertě pro legendárního profesora Ivana Klánského. Jenže cesta Tomáše Kača tam zdaleka neskončila. Vystudoval Berklee College of Music v americkém Bostonu, vyprodal Carnegie Hall. A jde pořád dál.

Tomáš Kačo, který se do hudebního světa pustil s energií, již neoslabila kritika, odmítnutí ani provozní problémy, v těchto dnech za spoluúčasti slavného jazzového kontrabasisty Johna Patitucciho dokončuje svou první desku s názvem My Home. Její vydání připadá na 100. výročí založení Československa, tedy na 28. října 2018, ale její koncept není ani v nejmenším „oslavně vlastenecký“. Muzikantovy kořeny, osobní i hudební, ho prostě provázejí všude, kam se vydá.

Tomáš Kačo (31)

Klavírista, aranžér, skladatel a zpěvák, který pochází ze severomoravského Nového Jičína. Je čtvrtý celkem z 12 sourozenců. Ke hře na klavír ho od pěti let vedl jeho otec, do 11 let byl samoukem.

Zpočátku se věnoval zejména romské hudbě, po nástupu na lidovou školu umění začal poznávat klasický repertoár. Absolvoval státní Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, později vystudoval klasický klavír na Hudební akademii múzických umění v Praze, odtamtud putoval na prestižní Berklee College of Music ve Spojených státech amerických.

Letos v únoru vystoupil v hudební síni Carnegie Hall. 12. listopadu 2018 bude Tomáš Kačo v České republice otevírat cyklus klavírních koncertů s názvem Hybatelé rezonance pořádaný v Anežském klášteře, zároveň oficiálně pokřtí svou debutovou desku My Home. Nahrávka vychází s podporou Bakala Foundation, jejím mediálním partnerem jsou Hospodářské noviny.

V plánování, jaká nahrávka bude, se klavírista rozhodl nepaběrkovat: je to sice debut, ale proč by měl být skromný? Pozval si proto hosty, které má rád, a natáčí tam, kde ví, že bude mít nejlepší podmínky. Do žánrového škatulkování se nepouští, protože mu nevyhovuje. Od Kačových předchozích vystoupení pro česká média se také zdá, že je načase poodstoupit ještě od jiné, pro zdejší poměry stále ještě důležité nálepky: „romský“ klavírista. Jenže Tomáš Kačo je prostě klavírista. Pro úspěch ve světě, v němž se dnes pohybuje, je jeho původ nepodstatný.

Pražskou část natáčení vaší debutové desky My Home uzavřela půldenní spolupráce s Kühnovým dětským sborem, jaká byla?

Bylo to fantastické! Děti jsou profíci, byly naprosto připravené. A pan dirigent byl úžasný, změny, které jsem si vyžádal, se povedly na první pokus.

Nahrávka se produkuje celkem na třech místech: v proslulých losangeleských East West Studios, kromě Prahy budete natáčet také v New Yorku. Jak se stalo, že má tak velkorysý koncept?

Jednoduše, vymyslel jsem si ho. V L.A. jsem natočil piano, protože tam bydlím. Stál jsem o to, abych měl na desce hosty a mohl předvést jinou stránku své muzikálnosti – nejen hru na klavír, ale i aranžování a schopnost doprovázet zpěváky, což je jedna z věcí, které mě strašně baví. Proto padla volba na Českou republiku. Obracím se také na zdejší publikum, mám tu největší fanouškovskou základnu. Ke spolupráci jsem přizval svého přítele, skladatele Ondřeje Brzobohatého, a svou sestru Veroniku coby zpěvačku.

Bude Veronika jedinou sólo zpěvačkou, která se na desce objeví?

Bude jediná. Je totiž fantastická.

V Česku jste na skok z Los Angeles, jak dlouho tam už žijete?

Nedávno to byl rok.

Při studiích na hudební akademii Berklee College of Music, již jste absolvoval za dva roky místo čtyř, jste bydlel v Bostonu. To je na americké poměry staré město, je vyhlášené svou kulturností. L.A. má dost jiného ducha, jak se tam jako Evropan cítíte?

Šok z přesunu z jednoho konce Spojených států na druhý byl docela velký. Tamní životní styl je jiný, ale všechno má svoje. Je tam pořád teplo. Nikdo nikam nechodí po svých, všichni celý den sedí a řídí z místa na místo. Přesouváte se 40 minut autem, abyste si koupila kafe, a pak ani nevystoupíte z vozu, protože vám ho podají z okýnka. Není to jako tady, na každém rohu kavárnička, někoho potkáte, pokecáte. Vyrovnávám se s tím denně. Na druhou stranu, lidi jsou moc milí, usmívají se, jsou uvolnění. Nejsou zachmuření jako tady.

Jak jste v Americe pracovně vytížený?

Moc lidí mě tam zatím nezná. Jsem si vědom toho, že vytvořit si tam zázemí a nashromáždit fanoušky nějakou dobu potrvá. Může to klidně trvat pět, ale taky deset let. Nechci si dávat žádný časový limit. Se vzděláním, které mám, je pro mě docela jednoduché získat v L.A. učitelský post, ale čas od času narazím na to, že jsem pro tamní školy překvalifikovaný. Stane se, že si člověka chtějí uvázat na rok nebo dva, ale když vidí, že máte ambice, myslíte na sólovou dráhu, uvědomí si, že to pro ně není výhodné. Bojí se, že se zvednete a odletíte na několik měsíců na koncertní šňůru. V současnosti učím na částečný úvazek a snažím se nezapomenout na svůj cíl. Konflikt těchto dvou zadání je někdy docela velký. Dosáhnout toho, co jsem si vysnil, se mi nepodaří během sekundy, ale nesmím to vzdát. Na druhou stranu musím nějak přežít a platit nájem. Dávám si ale pozor, abych si nechal čas na to, abych si mohl pěstovat svůj sen.

Kdo vás naučil takhle přemýšlet?

Takhle přemýšlí každý, ne? 

Foto: Pepa Dvořáček

Nemyslím si, že je úplně běžné, aby si lidé pod tlakem provozních starostí hlídali, jestli jim zbývá prostor na osobní rozvoj, nedej bože na životní úspěch.

Možná mě ovlivnilo, když jsem viděl, jak fungují někteří mí přátelé a kolegové v Praze. Jsem si jistý, že když začínali, všichni svůj sen měli. Ale pro nadané hudebníky, klavíristy, ale hlavně smyčcaře, existuje velké lákadlo, jímž jsou jednorázové kšefty. V branži se jim říká "honírny" – každý se za něčím honí, běží od jednoho "gigu" k dalšímu. To je to nejnebezpečnější, co se vám může stát. Když jste dobrá, mohou být jednorázovky finančně tak zajímavé, že do nich jako umělkyně zabřednete. Máte koneckonců vyděláno, tak proč byste se hnala za něčím nehmatatelným, pouštěla se do nejistoty, vracela se k pochybnostem o kvalitě své práce? Srovnávala se s mladšími a lepšími? Je to samozřejmě jedna z cest, jak člověk může vnímat umění, ale já to mám nastavené jinak. Neříkám, že líp, to v žádném případě, ale má volba je jiná.

Částečný úvazek, který máte v L.A., vám dává dostatečnou jistotu i volnost na to, abyste tyhle gigy brát nemusel?

Ano. A můj současný zaměstnavatel je vstřícný. Kdykoliv se rozhodnu na týden dva odjet, není to problém.

Letos v únoru jste s koncertním programem Classical Edge & Gypsy Soul zažil úspěch v americké hudební síni Carnegie Hall. V mladém věku jste pokořil velmi vysokou laťku. Nenapadlo vás někdy přemýšlet o tom, co budete dělat dalších 40 nebo 50 let?

Takhle to vůbec nevnímám. Podobných latěk jsou miliony. A nejvyšší laťkou je změnit svět. Carnegie Hall je vedle toho pidivěc. Je to samozřejmě super, ale vždycky je kam jít dál.

Kam tedy míříte teď?

Můj cíl zatím není představitelný ani tak, jako byla kdysi nepředstavitelná Carnegie Hall, ale je jím hudební cena Grammy.

Viděla jsem statistiky absolventů vaší školy, Berklee, a nositelů Grammy je mezi nimi ohromující množství, pravděpodobnost tedy možná stojí na vaší straně.

Na to se bohužel moc spolehnout nedá.

Pomýšlíte na cenu s debutovou deskou?

Těžko říct.

Člověku se ale vloudí lecjaká myšlenka, viďte?

To víte, že jo. Ale já jsem strašně sebekritický, dokonce se nerad poslouchám. Někdy si své skladby pustím a v půlce je vypnu, protože slyším spoustu chyb. Nikdy nejsem spokojený. Pořád hledám něco většího, lepšího než to, co jsem už dokázal.

 Foto: Pepa Dvořáček

Vaše deska sice ještě nevyšla, ale poslechla jsem si pár ukázek, které jste zveřejnil na Facebooku, a jedna z nich mě dojala, ačkoliv je to jen video z telefonu. Byla to písnička, ke které vaše – tuším – sestra smutně poznamenala: "Ta je od babi."

Ano, to byla babiččina písnička, je hodně emotivní. Můj táta, který mě učil hrát, mě odmalička vedl k tomu, abych se naučil hrát písně, které měli rádi prarodiče. Ti k nám často chodili na návštěvu, pořád se něco slavilo. Jenže babička byla strašně přísná. Bylo mi šest nebo sedm let, když mi řekla: "Dokud se ji nenaučíš hrát pořádně, nebudeš pro mě dobrý muzikant".

To zní dost přísně.

Když takovou věc řeknete šestiletému dítěti, je to docela ostré. Ale mě takové věci nikdy nepoložily. Negativní momenty jsem vždycky využil k tomu, abych na sobě víc makal. Za pár let jsem se tu skladbu naučil, zahrál jsem ji babičce a ona byla strašně pyšná, že jsem to zvládl. Zemřela asi před pěti lety, hrál jsem jí ji na pohřbu. Byl to silný zážitek. I proto jsem se rozhodl zařadit ji na svou první desku. Komentář, který jste četla na Facebooku, byl od jedné z mých 50 sestřenic a to nepřeháním. Možná jsem naopak ubral.

Jaké to je, když vyrůstáte ve veliké rodině, pak se přestěhujete na druhý konec planety a v domě, kde žijete, je najednou úplné ticho?

Jsem na to zvyklý. Začalo to už při studiích hudby v Ostravě, přes týden jsem bydlel na internátě. Pak jsem se přestěhoval do Prahy a nějakou dobu tu žil. Domů jsem jezdil sporadicky, třeba jednou za měsíc, strávil jsem tam víkend, tři dny. Vůči samotě se časem obrníte. Samozřejmě že mi všichni chybí. Vzpomínky na to, jak je vás milion v jednom bytě, máte zaryté v sobě a neumlčíte je. Ve snech mívám živé obrazy, kdy se mi vybavuje, jak jsme byli všichni pospolu a povídali si.

Jak odloučení snáší vaše maminka? Kdysi v jednom rozhovoru vyprávěla, jak pro ni bylo těžké pustit vás do světa.

Neměla na výběr než se s tím smířit, byl jsem silnější než ona. Musel jsem být silnější než máma s tátou dohromady, protože jinak bych tu s vámi dneska neseděl. Máma se navíc vůbec nezměnila, s ostatními sourozenci to má stejně. Žádná matka nechce své dítě pustit z dohledu a je přitom jedno, jestli jsou mu dva roky nebo dvaadvacet.

Sledují doma, jak se vyvíjí vaše první nahrávka?

Ano, vysvětloval jsem jim, co na ní bude. Ale oni se do analýz moc nepouštějí. Naprosto mi věří a vědí, že vím, co dělám.

Na svém debutu budete spolupracovat s legendárním jazzovým baskytaristou Johnem Patituccim. Bylo těžké se k němu dostat?

John Patitucci působí na Berklee na tamním jazzovém institutu, kde je hostujícím profesorem, a dá se k němu chodit na master classes, takže přístup k němu byl docela jednoduchý. Kolega, který mi pomáhá s cédéčkem, mu poslal pár mých skladeb. John na jeho e-mail odpověděl, že se s rozhodnutím ozve za tři měsíce, protože je zrovna na šňůře s Chickem Coreou... Po čase napsal, že si mé písně poslechl, se spoluprací souhlasí a že se můžeme sejít 17. září v New Yorku od dvou do čtyř hodin odpoledne. Byl to jediný termín, kdy se dokázal uvolnit. No neberte to.

Na společnost zásadních jmen světového jazzu jste si možná zvykl už ve škole, ale přesto: jaké to pro vás je, pohybovat se mezi absolutní špičkou?

Ke všem učitelům a mentorům chovám velký respekt. Jsou to zlatí lidé. Jsou úplně normální a zároveň neskutečně pokorní. S některými z nich jsem zažil master classes a ten zážitek se dá přirovnat snad jen ke mši v kostele. Všechno, co se od nich o hudbě dozvíte, má neskutečnou hodnotu. Bylo to podobné, jako když jsem tady na Akademii múzických umění šel jednou za rok zahrát panu profesorovi Ivanu Klánskému. Cokoliv během těch setkání padlo, mi dalo energii na půl roku. Jedna hodina s ním mě nabila na celý semestr. Myslím, že záleží na tom, jak jste otevřená a pokorná. Ctít starší a zkušenější hráče, poznat génia je potřeba. Spousta lidi to má jinak, myslí si, že jejich názory jsou rovnocenné, i když před nimi stojí John Patitucci. Já to mám jinak.

Když jsme u velkých jmen – kdo je váš jazzový miláček?

Můj miláček a guru je samozřejmě klavírista Keith Jarrett.

Pardon. Vždycky zapomenu, že pianistů se na to skoro nemá cenu ptát.

Přes to vlak nejede.

Foto: Pepa Dvořáček

Je šance, že byste se s Keithem Jarrettem potkal?

Šance jsou vždycky. Samozřejmě jsem ho slyšel hrát naživo, byl jsem na jeho sólovém koncertě v Carnegie Hall a byl to obrovský zážitek. Ale jemu bych určitě zahrát nechtěl. Přál bych si s ním jednou posedět na kafi a jen tak poslouchat, jak vnímá hudbu.

Když člověk sleduje váš příběh z dálky, může nabýt dojmu, že se vám díky vaší píli skoro pohádkově daří. Je vůbec něco, co vás frustruje?

Pořád něco! Frustrace se objevují každý den, neustále s něčím bojuji.

Co významnějšího jste musel řešit naposledy?

Nedávno jsem třeba musel na poslední chvíli měnit nahrávací studio. Byla sobota odpoledne, mí hosté měli druhý den odpoledne odjíždět a odlétat, ale v tom stávajícím bohužel nešlo udělat to, co jsem si přál. Šel jsem do rizika: co člověk obyčejně vyřídí o víkendu, že? Přesto jsem ho během dne našel a v neděli dopoledne jsem nahrál, co šlo. Takové věci vás rozhodí, ale když přijdou, popasujete se s nimi.

Vypadáte, že se skvěle ovládáte, jak se na vás takové krize projevují? Zuříte někdy?

Ne, já jsem klidný člověk. Hlas zvyšuji velmi málo, i když přiznávám, že neprofesionalita mě vytáčí. Pokud jde o pocit zodpovědnosti, mám hodně vysoko nasazenou laťku. Když s někým spolupracuji, vyžaduji totéž, ideálně víc. Trochu kvůli tomu narážím: jsem do práce zapálený a pinktlich, nesnesu, když to má někdo na háku.

Je nějaká šance, že byste se vrátil do Česka, až seberete první – a pak několikátou Grammy?

Mým cílem je bydlet a pracovat v USA i v Česku. Udržet si byt na obou místech, abych mohl pracovat, ale taky být s rodinou. I v téhle oblasti mám docela jasno, za čím jdu.