Letní povídka Josefa Veselky: Rohlíčky

Vyšel ven před budovu plnou kanceláří a zapálil si. Bylo mlhavé zářijové ráno, ale tenhle okamžik uvolnění na začátku pracovního dne si dopřával každé ráno už dvacet pět let. Několikrát si odkašlal a vysmrkal se. Klasické nachladnutí na konci léta, pousmál se nad stavem své zhuntované dýchací soustavy a poprvé za dnešní den potáhl z cigarety. Ještě cítil, jak se mu mírně třesou ruce, ale věděl, že to brzy pomine a po celém těle se rozlije slast uklidňující drogy.

Dnes ho čekají dvě důležité věci. Nebo jedna snad vůbec nejdůležitější a ta druhá také hodně důležitá, opravil ho kdosi druhý v něm, jenž mu občas korigoval jeho vlastní myšlenky. Přimhouřil oči a představoval si Zulanu.

Byla o dvě desetiletí mladší než on a byla O-K-O-U-Z-L-U-J-Í-C-Í. Nádherná, vysoká, štíhlá brunetka s hnědýma očima, měkkými rty zdůrazňovanými rudou rtěnkou a exotickým původem. Znovu se rozkašlal, což mu nezabránilo v tom, aby si zapálil druhou cigaretu. Ještě si chvíli bude snít, snít o ní. Je to taková klidná síla, vzpomněl si na někdejší předvolební heslo, které k ní jde mnohem lépe než k jakémukoliv politikovi kdesi na billboardu. Jenže navíc, ona je ještě ezoterická. Tím se může myslet leccos, ale ezoterická je prostě ezoterická. Bledé tváře, spisovná čeština a slovník připomínající mu jeho vlastní babičku, jež kdysi vyučovala na místním gymnáziu češtinu.

Dokouřil a pomalu se otočil, aby vystoupal po sešlapaných schodech do prvního patra, kde ho čeká ten méně důležitý bod dnešního programu, setkání s náměstkyní Stříbrnou. Rád by jí řekl, že za mobilní aplikaci, kterou po víkendech vyvíjel se svým synem, by mu měl jejich podnik zaplatit. Sakra, jak jinak. Syn studující v Německu na tom makal rok a on, Jéňa, mu celou dobu dodával podklady.

"Však oni nám to proplatěj, a navíc, Honzíku, děláme dobrou věc pro podnik, ve kterým jsem strávil už čtvrt století," říkával trochu smutně ze svého věku, ale současně pyšně, protože byl už dlouho součástí čehosi, co dávalo smysl jeho životu rozvedeného a čím dál více osamělého muže.

"Jéňo," ozvalo se za ním.

Otočil se. Zulana mu podávala malý šálek kávy a upírala na něj své tmavé oči.

"Díky," usmál se a vzal si šálek raději do obou rukou, protože v jedné by se mu určitě roztřásl, jak byl najednou nervózní. "Dnes večer to divadlo platí?"

"Ano, jistě, moc se těším."

Stále na něj hleděla tím svým vážným pohledem. "Ještě vám chci říct, že jsem toho všeho mezi námi úplně plná. Víte, z vás čiší klid, rozvaha a zkušenost. To na vás obdivuji snad nejvíce ze všeho."

Zhluboka se nadechl a ucítil vůni vanilky. Byl to její parfém, který si přivezla z Egypta od svých arabských příbuzných. Krátce ho napadlo, zda by ji neměl obejmout, ale snad právě jeho rozvaha mu v tom zabránila.

"Také se těším," usmál se skoro plaše, vrátil jí hrneček a zamířil ke kanceláři náměstkyně Stříbrné.

Vstoupil do místnosti naplněné suchým vzduchem z elektrických kamínek a kohosi povědomým hlasem. Dvě ženy sedící proti sobě si něco důležitého vykládaly, přitom však sledovaly největší počítačovou obrazovku v místnosti a současně ukusovaly kousky jablek, které byly pečlivě srovnány na talířcích před nimi. Na stole té starší ležely Hospodářské noviny se článkem nazvaným Proč se někdy chováme jako pitomci a proč s tím nemůžeme nic dělat. Zřejmě ho už měla přečtený. Na novinách byly skvrny od kávy a také jakési drobky.

Rohlíčky

Ilustrace: Pavel Beneš