Jako milovník piemontského barola mám samozřejmě radost, že najednou vidím i v našich vinotékách a restauracích nový trend: mezi rozlévanými víny, jejichž nabídka u nás patří k chronické bolesti, najdeme stále častěji i barolo. Grazie! Horší zpráva je, že jde často o nejmladší možné ročníky, které se ještě nedají pít. Zle vám ošmirglují nejen jazyk. Pro barolo stěží existuje horší medvědí služba než ho nabízet příliš mladé, třeba čtyřleté nebo pětileté.

Podobně chutná fridex. A ještě horší je, že takhle mladé barolo podniky nabízejí pomocí systému Coravin. Ten umí z lahve tenkou jehlou nasát jedinou sklenku a poté trhlinu zacelit tak, že v lahvi víno vydrží ještě několik týdnů. Celkem levný Coravin se stal hitem, když nahradil mnohem dražší a složitější systém Enomatic, v zahraničí se ale používá spíš pro vína, která se aspoň blíží věku pitelnosti.

A nejde jen o barola, ale o dražší vína obecně. Podobně je na tom totiž s dobou zrání i lepší burgundské nebo bordeaux. Pokud vám chce někdo rozdat radost s mladým bordeaux, blíží se to zločinu. Problém je to hlavně v restauracích, které tradičně prodávají v podstatě nepitelná dražší vína. Důvod je jednoduchý: archivace vín není zadarmo a praktikuje ji menšina podniků, i když právě na vínu mají nejvyšší marže.

Své o tom ví i Karel Němeček, majitel firmy Vino vino vino, dovozce nejlepších rakouských a německých ryzlinků i zástupce Coravinu. Dobře ví, že i kvalitní ryzlinky potřebují svůj čas, takže mnohé prodává, až když jsou nejlepší. Stálo ho to nemálo peněz, řekl mi. Nedávno o stejném problému psala ve Financial Times i Jancis Robinsonová. V Londýně kvůli tomu dokonce vznikají soukromé vinné kluby s cateringem z nejlepších restaurací, lidé už prostě mají drahých kyselých a trpkých vín dost. A rada Jancis Robinsonové? Zaměřte se v restauracích na španělská vína. Zaprvé jsou rychleji pitelná a zadruhé je Španělé víc a víc prodávají, až když jsou k pití.