Inga Nikiforčuková před chvílí dorazila domů, když jí zazvonil telefon. Měla za sebou náročný celodenní úklid ve vile za Prahou a teď se těšila do postele, aby se vyspala na zítřejší směnu. Hlas majitelky domu zněl ale ve sluchátku rozčileně: "Vrať tu briliantovou náušnici, nebo na tebe zavolám policii!" Inga Nikiforčuková, 33letá Moldavanka, která už třináctý rok pracuje v České republice, se zhrozila: "Jakou náušnici?!" O žádné neměla tušení. Proboha proč by kradla jednu, když by si mohla vzít celou šperkovnici? Žena, u níž už nějakou dobu uklízela, byla sice od začátku mírně řečeno odtažitá, ale takový přístup uklízečka nečekala. Raději se hned vrátila zpátky, aby problém vyřešila.

Nakonec se ukázalo, že ztracená náušnice zapadla do hustého koberce v ložnici. Majitelka se uklízečce omluvila a nabídla bolestné dva tisíce korun. "Ty jsem nevzala," vypráví v kavárně v centru Prahy výbornou češtinou plavovlasá a výřečná paní Nikiforčuková a pokračuje: "To chování mě ale urazilo." Do toho domu se už nevrátila. Práce měla i tak dost v jiných domácnostech. 

Jsi za to placená

S Moldavankami − jako paní Nikiforčuková − a ještě více s Ukrajinkami nebo třeba i Filipínkami se v českých bytech, hotelech a kancelářích potkáváme docela často. Fungují tam jako spolehlivá a většinou levná pracovní síla. Jejich počet nikdo nezná, protože velká část z nich pracuje načerno, což se týká převážně žen ze zemí mimo EU. Moldavanky mají tu výhodu, že mohou podle tamních zákonů získat zároveň i rumunské občanství a tím pádem také pas EU, tudíž snadněji i legální džob v členských státech.

Do roku 2007, před vstupem Rumunska do EU, to bylo náročnější, a proto byly i začátky paní Ingy v Česku těžké. Měla tady tetu, která pracovala v jedné továrně, ta jí pomohla vyběhat půlroční pracovní povolení. Mladá Moldavanka se coby dvacetiletá dostala nejprve do jičínské konzervárny, kde dřela, jak říká, 12 hodin denně za 45 korun na hodinu. Vydržela to ale jen dva týdny. Poté se přemístila do fabriky na náplně do tiskáren, kde byly o trochu lepší podmínky. Tam zůstala téměř dva roky, než dostala první nabídku na uklízení.

Do Česka přijela i se svým manželem, který se tu živil jako stavební dělník. Když dělal v jedné vile za Prahou podlahu, zeptala se ho majitelka, jestli by tam jeho žena nechtěla umýt okna. Paní Inga pak začala uklízet celý dům. Byla to vlastně první česká domácnost, kterou viděla zevnitř. Za dva roky ji k sobě na návštěvu žádný Čech nepozval.

První klienti s ní byli spokojení a doporučili ji do dalších domácností. Šlo většinou o dobře situované Čechy. "Měli vždy dvě tři auta, land rovery i jaguara, designové vybavení, jaké u nás nebylo. Poprvé jsem viděla opravdu moderní pračky se sušičkou nebo drahé kávovary, které jsem do té doby znala jen z kavárny," vypráví žena, která pochází z města Ungheni na rumunsko-moldavské hranici.

Nakonec měla každý den v týdnu na starosti jednu vilu nebo velký byt a v podstatě se nezastavila. "Když už jsem nemohla, dalo se ale s klienty domluvit a vzít si den volna," vypráví. S většinou zaměstnavatelů prý měla dobré vztahy, úvodní historka s náušnicí patřila spíš k výjimkám, i když ke konfliktům občas docházelo. "Jednou jsem třeba dala výpověď, protože majitelka nechala už potřetí na záchodové míse použitou nezabalenou vložku. Zeptala jsem se, jestli by to po sobě nemohla uklízet. A ona, že jsem za to placená. To mě naštvalo a pohádaly jsme se. Nejsem přece kurva, abych dělala všechno!"

Když mi nezaplatí nebo v šuplíku objevím účet, že jsou v minusu, vím jako první, že rodina je ve finanční krizi.

Na starosti dostala v českých domácnostech ovšem skoro všechno. Totální úklid, převlečení postelí, praní, žehlení, někdy mytí oken. Na jeden dům přitom měla osm až deset hodin. "Vlastně každý, u koho jsem pracovala, mi nějak změnil život. Někde jsem se naučila nemít strach říct, co si myslím. Jinde jsem se naučila třeba lépe oblékat," vypráví. Dokonce uvažuje, že by o svých zážitcích jednou napsala i knihu. Ostatně příběhy polské uklízečky v Německu nazvané Pod německými postelemi se u sousedů před časem staly bestsellerem.

Ženská by si měla v bytě uklidit

S některými majitelkami domů, kde uklízela, se skamarádila. "Já tehdy chodila ve sportovním, ale jedna z nich tvrdila, že to není dobře, že ženská má vypadat jako ženská." Když se Inga jednou zmínila − to už u ní pracovala několik let − že chce jít na pražské vystoupení populárních moskevských komiků, na něž chodila "ruská elita", žena se jí zeptala: A máš v čem jít? "Řekla jsem, že ne, a tak mi půjčila šaty. Ptala se: Jdeš sama? Tak ti půjčím červené." Jiná klientka jí zase ze svého botníku půjčila drahé boty a třetí věnovala punčocháče.

Na peníze si stěžovat nemohla, říká, že jí platili dobře. K narozeninám či Vánocům často dostávala dárky, a to třeba i "voňavku za 1800". Většinou pracovala u lidí, kterým bylo hodně přes 40 nebo i více let. Ti mladší, třicátníci, prý dárky nedávali. "Brali to tak, že mám plat a tím to hasne. Když jsem tam trávila o hodinu víc a umyla okna, měli to za samozřejmost. Prostě jiná výchova. Často měli majetek nebo byt po rodičích, nevážili si toho, byli vyčuranější. Ti starší často začínali od nuly a jako mladí třeba taky v cizině pracovali manuálně. Vážili si víc lidské práce," přináší paní Inga sociologickou sondu.

Některé majitelky ji přímo při práci kontrolovaly, jestli to dělá dobře. "Ty, které byly doma a nepracovaly a jenom se válely, byly nejhorší. Ženská by si měla v bytě jednou dvakrát týdně sama uklidit, aby věděla, o co se jedná."

V českých domácnostech se podle svých slov hodně naučila, ale postupně se i ona prý stávala jakousi poradkyní, či dokonce psycholožkou. "Před uklízečkou nic neutajíš. Někdy se dozvíš i to, co nemusíš. Jedna žena tvrdila, že stále žije s manželem, ale nebyla to pravda. Podle postele poznáš, že tam nikdo nespal. Nechtěla přiznat, že jako manželka selhala." S jinou chlebodárkyní dlouze probírala, proč se rozhádaly její dvě dcery, jinde naslouchala ženě, jíž manžel přinesl žádost o rozvod, a ona se navíc dozvěděla, že má rakovinu. "Další měla milence a věděla, že já nic nepovím. Pak jsem uklízela u manželky cizince, který ji nutil až trapně šetřit a ona přitom objevila jeho tajné účty s milionovými příjmy."

Před časem se Nikiforčuková rozhodla, že absolvuje kurz finančního poradenství. "Lektor kurzu říkal: Finanční stránku rodiny nejlépe pozná finanční poradce. Já se přihlásila a namítla jsem, že nejlíp ji pozná uklízečka. Když mi nezaplatí nebo v šuplíku objevím účet, že jsou v minusu, vím jako první, že rodina je v krizi," směje se.

Inga Nikiforčuková tvrdí, že otevřeně se nad ni nikdo nepovyšoval kvůli tomu, že je "jen" uklízečka nebo že pochází z Východu. "To se ale běžně stává mým krajanům třeba v Itálii. Proto chci zůstat tady," říká žena, která kdysi chtěla studovat práva. A zdůrazňuje, že se jí pouze dotklo, když jim v domě, v němž s manželem pracovali, přinesli jídlo na zahradu, zatímco rodina obědvala uvnitř − u stolu.

jarvis_5b6ac75e498eff310dbc181e.jpeg
Natalia Banasová přijela z Ukrajiny do Prahy před 21 lety, to jí bylo osmnáct.
Foto: Jozef Horázný

Poslední půlrok už neuklízí, zprostředkovává tuhle práci jiným. "Je to ale jen proto, že jsem měla zdravotní problémy. K uklízení bych se ráda vrátila." Na Češích jí trochu vadí, že se podle ní málo věnují svým rodičům. V Moldavsku jezdí podle jejích slov rodiny o víkendech místo po výletech za babičkou a dědou. Připouští ale, že sama kvůli práci v Česku rodinný život poněkud ošidila. S vlastní matkou je ve styku sice skoro denně, ale jen na Skypu. A syna, který se jí narodil brzy po svatbě, nechala u maminky od jeho půldruhého roku. "Na ubytovně jsme s ním tady být nemohli," krčí rameny. Vozila mu proto z Prahy po jedenáct let drahé dárky. Měl třeba jako první ze třídy velké auto na dálkové ovládání. "Pak už ho dárky moc nezajímaly. Když jsem přijela, utíkal ode mě," říká. Teď už je hoch naštěstí v Praze, rodina si tady pronajala malý byt. "Synovi spolužáci o Moldavsku nic nevědí, tak říká, že je Rumun. Prostě EU a nazdar! Češi koukají na Rumuny líp než na Ukrajince, těžko říct proč," přemítá paní Inga.

S mopem a diplomem 

Přestože na ukrajinskou uklízečku narazíte v českých městech téměř na každém kroku, přemluvit některou z nich k neanonymnímu rozhovoru do novin je téměř nemožné. Oslovené ženy mají obavy, že novinář je zakuklený kontrolor, a protože často pracují nelegálně, nechtějí se svěřovat. Mnohdy se také stydí za to, že musí dělat práci, nad kterou české ženy ohrnují nos. I když některé z nich mají vysokoškolské vzdělání, do lepšího zaměstnání je Češi málokdy pustí.

To je případ i zubní lékařky Oksany H. − celé jméno uvádět nechce −, která má za sebou 21 let praxe v oboru ve své vlasti. Aby uživila sebe a svého syna, musela pracovat ve dvou soukromých ordinacích. Loni na jaře se poprvé podívala do zahraničí − do Prahy. Zalíbilo se jí tu, a když se dozvěděla, že v Česku je zoufalý nedostatek zubařů, rozhodla se sem přestěhovat, a až získá práci v oboru, vzít si sem i svého potomka.

"Oslovila jsem firmu, která zajišťuje pobyt a práci v Česku. Vzala jsem úklid," vypráví paní Oksana, usměvavá čtyřicátnice v květovaných šatech. Dostala na starost pražské byty obývané Rusy, většinou mladými podnikateli nebo studenty. Přestože na Karlově univerzitě získala příslušný nostrifikační diplom, nepodařilo se jí uspět v následných aprobačních zkouškách. Ty totiž komora zdejších zubařů letos výrazně ztížila, mimo jiné tím, že místo latinské terminologie se v testech objevila česká. "Asi aby nám dokázali, že neumíme česky," povzdechne si paní Oksana. V tuzemských odborných časopisech se začínají v poslední době objevovat články, že ukrajinští zubaři mají nedostatečnou praxi a schopnosti. A to vedle zpráv, že třeba v Táboře a dalších českých městech jsou zubaři silně nedostatkovou profesí.

Aby ukrajinská zubařka mohla zaplatit kurz češtiny a nájem na ubytovně, kde už žije celý rok, musí i nadále uklízet, teď má na starosti chodby v činžovních domech. Ucházela se o práci instrumentářky v zubní ordinaci. "Majitel mi ale řekl, že se nehodí, aby člověk s diplomem dělal tuhle práci," vypráví.

Její krajanka Natalia Banasová chtěla kdysi studovat medicínu, ale v 18 letech následovala své starší bratry do Česka. Začala tu pracovat jako uklízečka − a tuhle práci dělá i dnes po 21 letech. Říká, že dnes žádné větší ambice nemá. "Hlavně nemít dluhy, zaplatit dětem školu a nájem, pak člověk klidně spí," vysvětluje drobná žena s východním přízvukem při našem setkání v pražském obchodním centru. Svého ukrajinského manžela, stavebního dělníka, poznala v Praze, dnes mají 19letého syna a osmiletou dceru. S mužem se ale loni rozvedli. Uklízet začínala v 90. letech v porodnici v Podolí, tehdy tam byla jedinou Ukrajinkou. "Dnes tam zase na úklid není skoro žádná Češka," podotýká. České občanství stále nemá, ale chtěla by tu zůstat. "Lidé jsou na mě jenom hodní, někdy mi přijde, že jsem tu vyrostla."

Kdybych se jmenovala Marie

Sen, s nímž sem kdysi přijela, se podařilo splnit jednatřicetileté Oksaně M. Absolventka lvovské novinářské fakulty začínala v Praze jako uklízečka, nyní natáčí pořady pro dva české televizní kanály. A také dokončuje dokument o ukrajinských stavebních dělnících.

"Když jsem byla malá, Česko pro mě bylo taková záhadná země, kde je hodně práce," usmívá se v kavárně pražského divadla černovlasá žena. Když sem přijela poprvé ve svých dvanácti, líbilo se jí, že i v noci je v Praze spousta světla. Ve vesnici na Zakarpatské Ukrajině, odkud pochází, totiž večer často vypínali elektřinu. "Musela jsem si číst nebo vyšívat při svíčkách," vzpomíná.

Jako devítileté jí zemřela maminka a opatrovnicí se stala její o 18 let starší sestra. Ta se po několika letech odstěhovala s manželem do Prahy, protože ten tu získal práci na stavbě. Oksanu vzali s sebou.

Už v patnácti si začala vydělávat. Uklízela vždy v sobotu ve velkém bytě, který byl za její přítomnosti vždy prázdný. "Přiznám se, že tak velkou postel jsem do té doby neviděla. Užívala jsem si to tam: nespěchala jsem, četla jsem časopisy, koukala na televizi a snažila se tak zlepšit svou češtinu. S úklidem ale byli vždy spokojení."

Tehdy ji ovšem v Česku nic extra nedrželo a v šestnácti se vrátila na Ukrajinu k otci. Později tam vystudovala žurnalistiku a poté dostala i místo v regionální televizi. Plat ale stačil sotva na nájem, a proto se do Prahy vrátila. Bylo jí 22 let, přihlásila se na Vyšší odbornou školu publicistiky ve Spálené ulici, vzali ji rovnou do třetího ročníku.

"Ve státě, kde skoro každý Ukrajinec je spojen se stavbou nebo úklidem, já chtěla dělat v médiích!" směje se. "Při studiích jsem se musela také nějak živit. Uměla jsem už dobře česky, ale když jsem odpovídala na inzerát a podepsala se jako Oksana, nikdy mi neodepsali. Kdybych se aspoň jmenovala Marie!" Nakonec tedy vzala uklízecí práce − třeba v dejvickém bytě realitní makléřky. "Byla to pohodářka. Seděla s cigárkem a kafíčkem, věci rozházené kolem a já smejčila. Nebo jsem uklízela u jedné paní v domku za Prahou. Ta mi dělala svačiny a vozila mě na metro. Ty ženské mě litovaly: taková hezká a chytrá a musí uklízet! Já ale lítost nesnášela už od doby, co mi umřela máma."

Zkoušela to i s úklidem v hotelech, ale to prý byla příliš velká honička. "Za hodinu čtyři pokoje a dýška stejně sebrala česká šéfová." Jednou jí řekli, že ji vezou do dalšího hotelu, ale dorazili do nevěstince v Holešovicích. "Musela jsem leštit zrcadla, o která se ty holky při striptýzu otíraly. Jak byly natřené tělovým mlékem, na skle byly pořád šmouhy. Šéfová to kontrolovala ultrafialovým světlem a neustále tam viděla nějaké skvrny. Po hodině jsem se rozbrečela a utekla jsem. Pro mě to nebylo náročné fyzicky, ale psychicky. Měla jsem přece jiné ambice než uklízet v bordelu!"

Na kafe by s Ukrajincem nešli

Když jednou Oksana drhla fleky po malování v domcích, jež měly být kolaudovány, nabídl jí majitel stavební firmy místo asistentky. "Byli to Srbové, pracovala jsem tam v kanceláři pět měsíců, ale pak dostala první příležitost v médiích." Nejdřív měla na starosti komunikaci v televizní stanici, posléze produkci, v další televizi už moderovala studio… Tehdy jí poprvé někdo připomněl její národnost. Zaslechla, jak jedna z kolegyň říká šéfovi: "Snad nedovolíš, aby si tu dělala kariéru nějaká Ukrajinka!" Hodně se jí to dotklo: "Pracovala jsem tam 15 hodin denně, snažila se dělat všechno nejlíp a co nejvíc věcí se naučit a pak uslyšíte tohle." Češi podle ní uznávají Ukrajince jako pracanty v profesích, které sami nechtějí dělat, ale jinde je moc rádi nevidí a "na kafe by s nimi většina z nich nešla".

Ve škole publicistiky psala ročníkovou práci na téma Obraz Ukrajinců v českých médiích. "Vyšlo mi, že 85 procent zmínek či zpráv se týká kriminality nebo vypovídá o tom, že Ukrajinci něco pokazili, podělali," líčí Oksana češtinou, v níž není ani náznak cizího přízvuku. Uznává ale, že sama kromě zmíněné výjimky špatné zkušenosti vlastně nemá: "Říká se, že Češi jsou xenofobní, ale mně se jinak snažili vždycky pomoct."

Rozhodla se, že už nechce být zaměstnaná, a založila si malou produkční firmu. Dodává na klíč vlastní lifestylové pořady různým televizním studiím. A v současné době také natáčí dokument o životě ukrajinských stavebních dělníků v Česku. "Chtěla bych, aby Češi přestali Ukrajince litovat nebo se nad nimi povyšovat a uvědomili si, že každý Ivan nebo Natálka, které potkávají, mají svůj jedinečný příběh."