V tvorbě Vladimíra Kopeckého je obsažena nespoutaná divokost, stejně jako geometrická přesnost: teoretici marně bádají, jak může něco tak protichůdného zvládat jeden autor. Pár let mu chybí do devadesátky, ale věk u něj nevnímáte. Na to pravděpodobné vysvětlení existuje: pro všechnu práci totiž zapomíná stárnout. Jeho dílo nyní představuje pražské Museum Kampa, přičemž výstava se jmenuje − velmi příznačně − Energie.

Jste sice malíř a grafik nebo sochař, ale vzhledem k vašemu prvotnímu zaměření vás většinou označují jako skláře. Není to tak trochu pro zlost?

Vladimír Kopecký (86)

◼ Narodil se ve Svojanově, v letech 1949–1956 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Kaplického.
◼ Od roku 1990 do roku 2008 vedl na stejné škole ateliér skla. V roce 1958 mu byla udělena na Expu 58 v Bruselu Zlatá medaile (spolu s A. Šimotovou a F. Burantem); v roce 1984 získal ocenění The Bridgestone Museum Prize na Glass 84 in Japan, Tokio; v roce 1994 Holst Glas Prijs, Galerie Groeneveld, Almelo, Nizozemsko; v roce 2009 mu byla udělena Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. V roce 2014 získal v soutěži Grafika roku hlavní cenu za techniku serigrafie.
◼ Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách předních českých (například Národní galerie, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie Brno, Galerie Benedikta Rejta v Lounech) a zahraničních institucích (The Corning Museum of Glass, USA; Kunstsammlungen auf der Veste, Coburg, Německo; Victoria and Albert Museum, Londýn; Yokohama Art Museum, Japonsko). Mnichov; Neue Pinakothek, Německo; Musée des Arts Décoratifs de la Ville de Lausanne, Švýcarsko).

Nevadí mi to. Někteří mě považovali za malujícího skláře, někteří za malíře. Dneska už si s tím hlavu nelámu. Důležité je dílo a to, jak na diváka působí. Obraz je zázračné médium, přežije všechny krize. Nikdy jsem malovat nepřestal, i když to třeba nebylo v módě. Mám rád malování na plátno, překližku, sololit, linoleum, ale také maluji na sklo, na skleněné nádoby. Nedávno jsem pomaloval 50 ručně foukaných váz. Byl jsem ve svém živlu, ani jsem nevěděl, jak utíká čas, nosili mi je jednu po druhé, všechno jsem měl po ruce, množství barev bez omezení… Prožíval jsem štěstí.

Vaše instalace v 80. letech změnily pohled na estetiku sklářské tvorby. Udivoval jste jimi nejenom doma, ale i ve světě: sklo jste kombinoval se železem, nechával jste je potlučené, polité barvami. Proč jste se k němu choval až drsně?

Protože jsem chtěl sklo dostat z jeho tradiční estetiky, kdy se pořád jenom adorovaly jeho krásné vlastnosti, což mi bylo tehdy protivné. Mě to začalo rozčilovat. Hlavně aby to nebylo jenom hezké, říkal jsem si, a neslo to ještě další výtvarné sdělení. Povolil jsem uzdu surovosti, která se ve skle nevyskytovala. Pro mě bylo hlavním impulzem umění primitivních národů. Když jsem uviděl, čeho jsou schopni třeba domorodci na Papui-Nové Guineji, to je to, co bylo inspirátorem mého snažení, a ne Jackson Pollock. Nejsem primitiv jako domorodci, kteří nepřišli do styku s uměním v pojetí naší civilizace, ale asi se jim dokážu přiblížit, protože jsem schopen se uvolnit. Jestli něco občas umím, tak zapomenout na to, co bylo v dějinách přede mnou.

Zároveň si uchováváte čistě geometrickou polohu tvorby, v níž vedle intuice zapojujete přesnost, rozvahu a jemnost. Nikoho jiného takového, kdo by byl souběžně divoký i minimalistický, neznám. Podle čeho střídáte výraz?

Dělám podle toho, jak se zrovna cítím, přičemž vždycky jdu až na samou hranu možností toho či onoho směru. Když kreslím rovnou čáru, dělám ji tak, až z ní jde na mě smutek. Melancholie… A když rozlévám barvu, tak rovnou a naprosto bez ohledu na důsledky. Tehdy se mi protivil jakýkoliv dekorativismus, zdobivost… Odpor k nim jsem měl asi odjakživa, asi to muselo být někde hluboko ve mně.

jarvis_5b191582498e491268fff882.jpeg
Štefánikův dům (hotel Legie), kompozice ze skládaného pískovaného skla, 1989
Foto: Tomáš Tesař

Přitom jste jako první začal malovat na vzorované linoleum…

Linoleum, které jsem použil v roce 1967, bylo z našeho starého bytu. Zjistil jsem, že díky němu můžu geometrii obrazů ještě zdůraznit. Napětí, které pak vzniklo, se dalo přímo krájet. Když jsem malby na linoleu vystavoval v jednasedmdesátém v Galerii Václava Špály na Národní třídě, kterou vedl teoretik Jindřich Chalupecký, tak je hodnotil hodně vysoko. Bylo mi čtyřicet…

Jindřich Chalupecký byl hodně vybíravý, ale dokázal ocenit, když umělec překračoval, nebo dokonce bořil hranice.

On byl jeden z mála, jehož slova měla váhu a kdo dokázal objevovat. Já mám jednu teorii. Umělec, který nepřijde s něčím ryze vlastním, je na nic. Pak je to jenom obkreslování něčeho, co už tady bylo. Nejlépe je to vidět na Fillovi, kde je Picasso tak silně přítomen, že o původnosti nemůže být řeč. Já jsem chtěl být především svůj, originální. Tím, jak jsem toužil přijít s něčím novým, chtěl jsem toho dosáhnout, i kdyby to mělo být hnusné. Tolstoj, kterého ctím − Anna Kareninová je podle mě nejlepší román všech dob − řekl někde, že "takzvaný dobrý vkus je největším nepřítelem skutečného umění". Vždycky když jsem zkoušel něco nového, jsem na jeho slova myslel a dodávala mi odvahu nedělat si těžkou hlavu z toho, co říkají ostatní, považující se za určovatele vkusu. Za cenu nového jsem byl schopen vzít cokoliv na milost, hlavně nebýt jenom jedním z řady.

Také jste začal různě používat fragmenty kolejnic. Jak jste k nim přišel?

Někdy v 70. letech jsem popíjel pivo s jedním chlápkem, který pracoval v hostivařském Kovošrotu a který mi nabídl, abych se za ním přišel podívat, že bych tam možná našel nějaké věci vhodné k tvorbě. Překvapilo mě to, ale nabídku jsem přijal. Byla to fantazie. Měli stroj, který lámal kolejnice − a pak je vyváželi do Rakouska za dvě koruny za kilo do hutí. V místě, kde byla rezavá kolejnice zlomená, se ukázal krásný břit. Nadchlo mě to. Pár kusů jsem si koupil. Pomocí kolejnic a traverz jsem roztíral barvu na rozměrných obrazech, maloval jsem s nimi jako se štětcem, což mě překvapilo, protože jsem nečekal, že mi budou tak dobře sloužit. Potom jsem z nich tvořil sousoší doplněná sklem, zrcadly a barvami. On už samotný pohled na položené koleje v krajině je překrásný − jak se sbíhají na obzoru. Je v tom něco, co nás přesahuje.

jarvis_5b191583498e491268fff886.jpeg
Marně se ptáš, akryl a uhel na plátně, 150 x 120 cm, 2017
Foto: Tomáš Tesař

Co prožíváte, když malujete?

Já si to užívám… Božsky si to užívám. Zvláště když obraz rozjedu a tuším, že se blížím k něčemu novému. Už to není jako za mlada, kdy jsem nevěděl, co se sebou, trápil jsem se… Už vím, co chci a jak k tomu dospět. Potřebuji jenom čas, místo, barvy. Dělám totiž kolem sebe nepořádek, je to velmi živelné. U geometrických obrazů mi v současnosti pomáhá počítač, který je přesnější než ruka. V umění je vše dovoleno, což neznamená, že se cestou k němu nemůže změnit směr.

Býváte překvapený z toho, co jste namaloval?

Často jsem překvapený! Nemaluji na jistotu a počítám s náhodou, která mě může posunout tam, kde jsem nic nečekal. Dík dlouholeté zkušenosti dnes už s náhodou počítám, vím, že určité problémy, podněty vyřeší sama. Začínal jsem krajinami, jako každý, dokonce jsem maloval v plenéru, v polích, u řeky, mezi stromy, bez použití fotografie. Je důležité projít si každou fázi tvorby od začátku.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se