Byl to těžký den. Po práci jsem spěchal z kanceláře do garáže, abych se dopravil na poslední schůzku, která měla ukončit dvanáctihodinovou šichtu. Přišel jsem k autu a začal hledat klíče. Proboha, ještě v kanceláři jsem je stoprocentně měl. No nic, je to marné, musím se vrátit, uvědomil jsem si. To horší přišlo až za chvíli. Převrátil jsem svých dvanáct metrů čtverečních naruby, ale klíče jsem nenašel. Pro jistotu jsem si přivedl na pomoc kolegu pracujícího ještě ve vedlejší kanceláři. Třeba by mohl vidět něco, co já už v rozčilení a únavě nezvládám. Vstoupil do místnosti, rozhlédl se a neomylně ukázal na svazek uprostřed stolu. "Nejsou to ty klíče?" zeptal se s nejistým úsměvem. Připadal jsem si jako… no, řekněme, hlupák. "Ano," přitakal jsem a proklínal sám sebe. Co si teď o mně bude asi myslet?

Únava, respekt, ale taky emoce, jakými jsou rozčilení, nenávist či naopak obdiv, nám čas od času zakalí mozek natolik, že potlačí naši schopnost vnímat svět tak, jak reálně existuje.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se