Jazzová dílna Zuzany Válkové: Chytrolíni

Čím víc lidí poznávám, tím méně obecných pravd o nich je pro mě přijatelných," píše v úvodu svých memoárů My Life on the Road (2015) vynikající americká novinářka Gloria Steinemová. Je jí sice přes osmdesát, a proto by svému publiku mohla snadno tvrdit, co a jak na světě funguje − třeba po vzoru svého vrstevníka Henryho Kissingera, jenž o rok dříve přišel s knihou Uspořádání světa −, ale to ona ne. V jejích pamětech, které hraničí s reportážním textem o putování Amerikou od počátku 60. let 20. století, se obecné soudy vyskytují velmi vzácně a obvykle se opírají o léta, ba dekády rozhovorů s lidmi z jejího okolí. I tehdy však Steinemová pochybuje, zdali její životní zkušenost neomezuje její poznání.

Jaké štěstí, že myslitelé jako Steinemová už dnes skoro nejsou, tím méně na sociálních sítích, protože to bychom se o světě prakticky nic nedozvěděli. Těch doporučení, co by padlo pod stůl! Z nedávného dění vybírám například: "To je pěkné, že jste byli demonstrovat. Jen je škoda, že jste nedemonstrovali za něco jiného − a taky jinak, vy amatéři," ozývá se v mé sociální bublině pokaždé, když se veřejnost vybičuje k čím dál důležitějšímu projevu občanské nespokojenosti. "Jít do ulic proti Ondráčkovi, který ze sebe vzápětí udělá chudáka? Proti Burešovi, který je stokrát horší, byste do mrazu netáhli, co?" frfňají mudrlanti. "Odejít z prezidentské inaugurace? Tscha! Jediné správné rozhodnutí bylo vůbec na Hrad nejít. Účast znamená souhlas," slýchala jsem zase v reakci na rozhodnutí skupiny politiků v čele s Miroslavou Němcovou, která jako první nestrpěla nálož nestydatostí vyslovovaných staronovou hlavou státu. Inaugurace měla bez jejího gesta parametry sociálního dramatu kříženého s Homolkovými: o něco v něm šlo, ale zaboha se na to nedalo dívat.