Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let...
Foto: Tomáš Princ
... už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Když mi bylo osm, tak jsem jednou šel okolo zahrady, která patří skautům. Stál jsem za plotem, koukal na děti... Před pár lety jsem jednou sledovala tatínka, jak štípe dříví, a bleskla mi hlavou vzpomínka, jak to dělal před třiceti lety...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let, už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Ani slovo. Jednou jedinkrát maminka, když už jí bylo hodně špatně a sotva mluvila, řekla, že by chtěla… a teď si nemohla vzpomenout, hledala slova… že by chtěla eutanazii. Asi o tom hodně sama přemýšlela, ale mluvit o tom nedokázala. Oni byli z generace, pro kterou jako by smrt neexistovala. Nemluvilo se o tom, jestli se koupí hrob, nemluvilo se o nemocných lidech, nemluvilo se o invalidech – ti na ulicích v době socialismu nebyli. Všichni byli šťastní a zdraví. Moji rodiče se vzali v padesátém roce, v téhle nejtvrdší době začali budovat rodinu a od té doby se neustále tvářili, že je všechno v pořádku. A to jim vydrželo až do poslední chvíle.

Posledních pět let jsem se o ně intenzivně starala. Chodila jsem za nimi skoro každý den, obden jim vozila jídla k obědu, pracovala jsem do noci, zanedbávala rodinu a vše ostatní. Ale oni tu moji starost brali za samozřejmou. Sami už se nepostarali o nic. A jelikož jsme o tom nemluvili, tak na tu svou nemohoucnost nebyli připraveni. Bydleli v bytě, kde byla vana, kde byly prahy, kde se nedalo pořádně projít, natož projet s vozíkem. Všechno jsem musela řešit já a bylo to vyčerpávající.

Maminka seděla, nemohla už vůbec chodit a říkala: To mě vůbec nenapadlo, že to dopadne takhle. A to jí bylo už skoro devadesát. Jednou, když jsem si v té době půl roku předem zaplatila dovolenou, jsem zjistila, že maminka přestává chodit, a řešila jsem, jestli tedy dovolenou zruším, jestli maminku nechám doma tátovi na krku nebo jestli ji umístím do odlehčovací služby. Rozhodla jsem se a rozhodla se špatně. Dala jsem ji do odlehčovací služby a ona se mnou úplně přestala komunikovat. Když jsem se za čtrnáct dní vrátila, tak mi vyčetla 'Tys mě sem dala!' a už se mnou nemluvila.

reklama
HN

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.