Podnikatelské baroko se v Česku narodilo krátce po revoluci, v opojných 90. letech, v nejsvobodnější době, na kterou dnes už vzpomínáme s nostalgií. Je to normální. Vždycky, když uplyne zhruba éra jedné generace − třicetiletí −, připadá nám, že nic lepšího než "tenkrát" nás už nemůže potkat. Pravda ale je, že ta doba měla něco do sebe.
Možnosti byly otevřené, teprve se etablovaly elity; estébáci se dosud schovávali, zametali stopy a čekali, až budou moct vylézt z děr; učili jsme se používat exotická slova jako manažer, kontokorent, debet, fastfood, billboard, franšíza, developer, acid, party.
Nebyli jsme připojeni k síti! Nenechávali jsme se dobrovolně, dokonce za nemalý poplatek, vlákat do osidel Velkého bratra, jak k tomu masově došlo ve třetím tisíciletí. Kdo měl tehdy mobilní telefon, příslušenství k němu nosil důležitě v brašně a vypadal jako instalatér. Vlastníci takovýchto absurdně drahých vymožeností zpravidla patřili k obnovené, rychle se rozvíjející podnikatelské třídě, jež se v socialismu mohla projevovat jenom ilegálně. Oblékali se do nepadnoucích, příliš velkých a hodně barevných sak, v pase nabíraných kalhot, zdobili se řetízky s křížky, nosili špičaté boty.
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
