podle Jana Nerudy
Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený,
odvíral tvrdé lebi.
Vzhůru-li zrak můj dříve spěl,
krásou tou celý jsem se chvěl:
dívenek nožky klenuté,
v botičkách krásných nazuté
zrcadlily se v hladině
v každičké denní hodině.
Namísto nožek vidím dnes
odřených modrých trubek ples,
kde dříve ševců hodokvas,
Puma, Nike, Reebok, Adidas.
Vzhlédnu-li potom trochu výš,
nevidím pranic hvězdnou říš,
ubývá, ach, mi tuze sil,
pod tíhou zřených faldů kil.
Po jednom dneska toužím jen,
Vraťte mi zpátky svátek ŽEN!
podle Jiřího Žáčka
K čemu jsou na světě maminky?
K ničemu přece dnes, děti!
Se dvěma hodnými tatínky
život též báječně letí.
Přitulit také se můžete
k tetám dvou pod peřinou,
nikdo si jistě je nesplete,
tetováž mají jinou.
K čemu je tradiční rodina?
K ničemu přece dnes, děti!
Tu má jen venkovská spodina,
u nás dnes jiný trend letí!
podle Josefa Kainara
Soudružky, zahajuji
tuto dnešní báseň.
Já ze své čestné
funkce literáta
vítám k nám slunce
z rozdělovny zlata
a doufám pevně,
každá bude jatá
mým vroucím přáním
k nádhernému svátku,
jenž pracující ctí,
ať vnučku, dceru, matku.
Též radost světlých zítřků
přináším jim velkou,
stát v budoucnu se mohou
samoživitelkou
a svrhnout mužské jho
tak budou moci
a samy s dětmi
šťastně trávit noci!
Soudružky,
dnes stránka dějin
píše se přec nová!
To potvrdí vám Marksová
a taky Tominová!
podle Jaroslava Seiferta
Dneska je přece svátek žen,
okouzlen každý muž je, zdá se,
podléhá vonné jarní kráse,
odvěký sní svůj velký sen.
Trochu se zdržet cestou jen,
nechodit stále v jedné trase,
dneska je přece svátek žen,
okouzlen každý muž je, zdá se.
Vyloudit z jiné ženy sten,
v konci jenž slastně rozléhá se,
ve svátek změnit všední den,
k manželce pak se vrátit zase.
Dneska je přece svátek žen…
podle Karla Hlaváčka
Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji:
Dnes podržel jsem ve vinárně dveře jedné ženě
a čekal jsem, že ohlédne se lehce okouzleně,
však nazvala mne debilem, co urazil ji zcela,
neb svobodná je, dospělá a vše si sama dělá,
tak konsternován na refýž jsem spěchal a jel domů,
však ještě jednu příhodu Vám zapět musím k tomu:
jsa vychován, tak nabídl jsem volné místo ženě,
však místo díků lála mi, jak byl bych malé štěně,
jež loužičku snad udělat si zrovna dovolilo,
slov neslušných jsem vyslechl víc, než mi bylo milo,
z nichž pochopil jsem jediné, že urážet se nedá,
neb manažerka jakás je a také činky zvedá…
Dnes vše a všichni do rovnosti podivné to spějí,
tak violu svou ladím zas co možná nejhlouběji…
podle Karla Hynka Máchy
MDŽ zas se blíží čas,
hrdliččin volá k lásce hlas,
o lásce šeptá tichý mech,
na rty však dere se mi vzdech:
spíše než vzdech však bolný sten,
býval to přece svátek žen!
Dneska však každá Jarmila,
dříve tak ženská, spanilá
českého dcera národa
Bakala je či Svoboda,
Liška a také Smetana,
jazyka jest to pohana.
Z Hynka je klidně maminka,
která má ráda tatínka,
Vilém je třetí pohlaví,
komu to leze do hlavy?
Šírá vlasť, ta česká země!
Zkažené však zdá se sémě…
